Rybní ulice městu schází. Byla plná řemesel

Na pohlednici pořízené po roce 1910 je zachyceno panorama města z věže německého dívčího lycea (budova lycea později sloužila jako rozhlas). Dvoupatrový dům ve střední části snímku je jižní boční strana muzea. Vlevo je zahrada německého domu (armáďáku). Shluk různě vysokých, v půdorysu dlouhých a krátkých klasicistních domů v pravé části snímku patří do Rybní ulice. Celá tato čtvrť byla zlikvidována v letech 1952 až 1965. Nejdéle vzdoroval dům c. k. policejních kasáren z roku 1876, známý ve městě jako policajtský dům.

Vpravo je vidět protáhlý objekt biografu Royal, který má přední průčelí situované k sirotčinci, kde byla ulice názvů Spolková, Muzejní, Gottwaldova a dnes Jirsíkova. Za Royalem trochu vyčnívá část pekařství Josefa Cvacha. Středověká Rybní ulice vznikala postupně na levém břehu levého ramene Mlýnského potoka. V řadě domů v jedné linii bydleli původně rybáři, kteří léta pohodlně chytali ve stoce ryby a dávali je před prodejem do haltýřů. Až ve 20. století jim lidi ryby z haltýřů kradli.

Fotografie z archivu Českého rozhlasu.

Ulice měla české jméno Rybní, německé Fischgasse a budějckou němčinou Fiškostna. Podle pamětníků ve tvarech - bydlím na Fiškostně, jdu na Fiškostnu, nikoliv - bydlím ve Fiškostně. Rybní měla dva vstupy od města, jeden u policajtského domu, druhý za mostem u Cvachů a končila přibližně u dnešního mostu u Říhárny. Na konci stál dvorec z 18. století. Rybní byla poměrně dost obydlená a plná řemesel. Od knihařství po známý dům se slečnou Mici a z hlediska vrstev obyvatel od profesora a ředitele školy po zvěřináře Kakeše a jeho ženu Pampelišku.  

Policajtský dům původně patřil městu, které v něm ubytovalo mužstvo městské policie. V nezjištěném čase převzal dům erár a přeměnil na c. k. policejní kasárny. Po 1. světové válce bydlelo v domě s rodinami pět obvodních inspektorů, čtyři nadstrážníci a jeden strážník buď v činné službě, nebo ve výslužbě. Také úředníci a soukromníci. Mohlo by se říci, že to byl v tom čase lepší dům. Jenže asi 50 let se neopravoval. Vyměnili se obyvatelé tak, že v 50. letech 20. století sídlili v domě méně majetní až nemajetní. Jen na vysoké boční stěně odolávala dobře udělaná úderná reklama - Pění, mydlí, neubývá, Helada, Ota Rakovník.

Fotografie z archivu Českého rozhlasu.

Policajtský dům se nelíbil několika garniturám radních. Jako důvod uváděli, že stojí před muzeem a překáží mu. Několikrát radnice projednávala, co s ním, a rozhodla o jeho zboření, ale dům vyhrožování radnice ustál. Ve skutečnosti pozdně klasicistní c. k. dům za nic nemohl. Ani to, že překážel muzeu. Stál na svém místě o 20 let dříve než muzeum a muzeum vlastně překáželo jemu. Městský stavební úřad, v té době německý, vydal před rokem 1900 stavební povolení k výstavbě muzea bez ohledu na historický půdorys města.

Muzeum, převážně také německé, bylo postaveno za hradbami a nevedla k němu žádná cesta, natož ulice. Hlavní vchod byl zřízen těsně za policajtským domem, který tam normálně léta stál a projektant si ho mohl, tedy měl by, všimnout. Podsaditý policajtský dům se nemohl noblesní novorenesanci muzea rovnat, to je zřejmé, ale je třeba připomenout, jak se situace vyvíjela. Protože nevedla k muzeu z města žádná ulice, povolila radnice prorazit hradby, zbořit hradební věž Mandu a klasicistní Procházkův dům (bývalý soud) a ze Široké a Kněžské ulice se tak kolem roku 1911 otevřela „výpadovka“ do pozdější Havlíčkovy kolonie.

Současný pohled do bývalé Rybní ulice.

Zvěřinář Kakeš z Rybní ulice nabyl určitého vzdělání, zejména v dějepisu, čehož využíval v období 1. republiky, kdy se zastavoval před policajtským domem a hlasitě do oken přednášel kapitoly z historie. Hlavně o Janu Žižkovi z Trocnova. Inspektoři, nadstrážníci a strážníci rychle zavírali okna.

Foto: Jan Homolka
Napsal Jan Schinko