Severní chodník pro vojáky, služky a nižší vrstvy obyvatel ostatní nazývali xindlkorzo

Úvodní snímek zachycuje náměstí s německým korzem podél zvonského loubí před rokem 1907. Náměstí nemělo v tom čase jméno, bylo to jen náměstí, rynk, rynek, ring, nebo českou němčinou plac. Foto: archiv Jana Schinka

Zvláštností českobudějovického náměstí Přemysla Otakara II. je - přesněji bylo - korzování. Na rozdíl od srovnatelných měst, kde mají náměstí do kopce, malé nebo má členitý tvar, anebo, to hlavně, nemá na všech stranách podloubí, které umožňuje korzovat i za nepříznivého počasí. Korzo podle slovníku cizích slov je procházka částí města pravidelně se opakující skupinou mladých lidí, nebo je to místo hromadného procházení. Zřejmě sem a tam, poněvadž cílová meta není určena. Slovo „korzování“ je přizpůsobeno hovorové češtině a znamená procházet se pravidelně na korze.

Definice korza naznačuje, že to bývalo korzování skupin mladých lidí, ale naše korzování zahrnovalo všechny věkové kategorie obyvatel včetně profesorů v. v. nebo n. o. (ve výslužbě nebo na odpočinku). Ještě dnes lze pozorovat zbytky korzování starousedlíků v. v. nebo n. o. Na náměstí se korzovalo večer a ve svátečním v neděli. Podle pamětníků vypadalo nedělní korzo jako místní módní přehlídka. Češi chodili na korzo, Němci na buml (v němčině je bummeln loudat se, potloukat).

Na náměstí se korzovalo asi vždy, umožňovalo to podloubí. Rozmach se datuje od roku 1895, kdy navštívil město císař František Josef a v předstihu byly z toho důvodu na všech stranách náměstí vybudovány zcela nové široké chodníky ze žulových desek. Do té doby bylo náměstí pokryto „kočičími hlavami“ až k arkádám loubí. Po kočičích hlavách dost dobře korzovat nešlo, i když nebyly tak hrbolaté jako pietně zachované u kašny. Na ploše a před podloubím byly stružky na odvod vody.

Na přelomu 19. a 20. století se jednotlivé chodníky či korza rozdělila, přímo oddělila, podle profesí, společenského postavení a jazyku korzujících. Nebylo to nijak nařízeno, prostě se to vyvinulo. Vliv měl převážně německý hotel Zvon a okolí na východní straně náměstí a český hotel Slunce na jižní straně. Podél zvonského loubí vykrystalizovalo korzo německé, podél poštovního loubí (Slunce a stará pošta) korzo české. Chodník na západní straně před radničním loubím bylo profesorské korzo.

Dříve německé korzo, dnes klidná část náměstí Přemysla Otakara II.

Na severní straně, kde začíná Plachého ulička, to bylo korzo pro vojáky, služky a nižší vrstvy obyvatel. Často korzující na jiných stranách náměstí označovali tento severní chodník nelichotivě xindlkorzo. Ale právě toto korzo bylo nejlepší, nejsvětlejší a nejteplejší, protože po celý den na něj svítilo slunce. Nehledě na to, že když se něco nekalého na náměstí přihodilo, dalo se pohodlně zmizet Plachého uličkou.

Korzovací rajóny se většinou obyvatelstvem respektovaly. Na německé a důstojnické korzo podél Zvonu mohl zajít Čech, zakázáno to neměl, ale někdy stačilo neopatrné šťouchnutí, český hovor, německé nadávky a strhla se menší nebo větší rvačka doprovázená křikem. Zpravidla se to vyřídilo na místě, jen když se šarvátka rozšířila, vyrazila z radnice policejní pohotovost v počtu asi pěti mužů, mrzutých z toho, že byli přinuceni opustit zakouřenou „vachcimru“ v přízemní radnice, kde popíjeli.

Incidentům na německém korzu se říkalo bumly. Výjimečně se buml semlel na jiném korzu. Je zaznamenán buml na profesorském (kantorském) korze, který trval tři dny. Žák německé Forstschule kopl psa profesora Pavlera, který byl vysoké atletické postavy a mohutného hlasu. Žáci Fortschule zvaní fořťáci bránili svého kolegu a nastal buml opakující se po tři dny. O psovi ale žádné zprávy nejsou.

Korzování zanikalo v 60. letech 20. století, na což měla podstatný vliv televize. Chvíli se udrželo dopolední nedělní korzování. Patřilo k tomu i lehce nedělní oblečení šusťák, tvídové sako a špičaté boty plzeňky. Trochu déle se provozovalo budějovické kočárkování, tj. objíždění náměstí s košatinovým kočárkem nebo s kárkou.

Napsal Jan Schinko