Při vyslovení jména Filip Ryba se vám na první dobrou asi nevybaví, o kom je vlastně řeč. V momentě, kdy ho ale popíšeme, budete mít jasno. Pětadvacetiletý blonďák brázdí ulice Budějc na kole, v zelené helmě i oblečení a se zeleným batohem. Rozváží jídlo pro Sváču z kola. Za den někdy najezdí i 80 kilometrů. Před dvěma lety projel na kole s kamarádem Ameriku. „Doteď nechápu, že jsme to zvládli,“ vzpomíná.
Svou vášeň pro kola objevil Filip před devíti lety. Spolu s kamarádem Benjaminem Jíchou, který rád fotí a točí videa, si pořídili první kola a začali zkoušet tratě kolem Budějovic i dál v jižních Čechách. „Zajímalo nás to, kamaráda i z toho důvodu, že chtěl nafotit dobré fotky. Postupně jsme začali objevovat nová místa, poznávat místní bikerskou komunitu. Zkoušet to. Hrozně nás ježdění chytlo,“ popisuje Filip Ryba.
Některé vzpomínky na začátky jsou ale bolestivé. „Neměl jsem zkušenosti, první čtyři roky ježdění byly jedno zranění za druhým. Rodina z toho už byla špatná a mezi kamarády jsem byl známý jako ten, co si pořád někde nabíjí hubu,“ vzpomíná. Největší zranění, které si Filip při ježdění způsobil, byl zlomený kotník. Z obou stran. „Dodnes tam mám osm šroubů. Zažil jsem ale i vtipný pády, mám sešitý bok, šitou pusu, několik výronů, těch bylo asi pět,“ popisuje Ryba. S odstupem času prý jen žasne nad tím, jaké nesmyslné skoky byl schopný dělat.
Pořád si rád vyjede na Kleť, na Kluka nebo na Šumavu. Na kolo ale nevyráží jen za zábavou. Jeho koníček se mu stal i prací. Filip totiž pracuje jako kurýr pro rozvážkovou službu Sváča z kola. „Dělám to už asi dva roky. Mám rád kolo a rád pracuji s lidmi. Spojil jsem zábavu s prací a nemůžu si stěžovat,“ říká.
Velkou výhodou jeho práce je podle něj různorodost. Každý den je totiž jiný. „Tím, že po Českých Budějovicích nerozvážím jen jídlo, ale vozíme třeba i květiny nebo pomáháme lidem s tím, co zrovna potřebují, třeba jako dnes, přenést gauč do dodávky, není pro mě žádný den v práci stereotypem. A to mne baví,“ popisuje Filip.
Za jeden pracovní den najezdí Filip až 80 kilometrů. Za rok to podle jeho výpočtů dělá i 19 tisíc kilometrů. Jen v práci. „Najezdím na kole přes rok mnohem víc kilometrů než někteří lidé v autě,“ směje se. Obavu z toho, aby mu jízda na kole kvůli práci nezevšedněla, ale nemá. Vyjet si jen tak do přírody s kamarády je podle něj totiž něco úplně jiného. „Nemám na zádech ten velký batoh, dám si třeba sluchátka s hudbou a relaxuji,“ vysvětluje.
I přesto, že má svoji práci rád, jednu nevýhodu pozice messengera přeci jen má. Na kolo sedá Filip v jakémkoliv počasí. Déšť, sníh ani zima ho ale neodrazují. Má na to totiž jednoduchý recept. „Člověk s tím prostě musí do té práce jít. A musí se na to pořádně vybavit. Když vím, že bude celý den pršet, tak si vezmu na přezutí troje boty, do nich nepromokavé sáčky a na převlečení dvě bundy do deště,“ dodává.
Extrémní podmínky si navíc vyzkoušel už před dvěma lety s kamarádem Tomášem Homolkou, když se rozhodli projet na kole Ameriku od Los Angeles do Houstonu. „S tím výletem přišel Tomáš. Je v tomhle trochu blázen, a co ho napadne, to chce hned uskutečnit. No a přišel s tím za mnou, protože věděl, že já mu na to kývnu. Doteď nechápu, že jsme to zvládli. Byla to výprava narychlo, byli jsme absolutně nepřipraveni,“ vypráví.
Za velkou louži se kluci vydali bez kol. Jejich letecká přeprava byla nákladná, a tak se rozhodli pořídit si celé vybavení až na místě. Jejich první kroky v Americe proto vedly do obchodu Walmart, podle kterého se „pojmenovali“ jako Walmart Cowboys. „Dorazili jsme do prodejny a chtěli si pořídit pořádná kola. Bohužel zrovna závodky s beranama neměli, takže jsme na začátek museli vzít dámský city bike. Tam mi začalo docházet, že to nebude sranda,“ vzpomíná se smíchem.
Později si pořídili silniční kola a k nim dvoutaktní motůrky do rámu. Najeli přes tři tisíce kilometrů, vyřešit museli 37 poruch, snědli zhruba 13 kilogramů rýže a do fastfoodů vyrazili zhruba dvacetkrát.
Mezi Filipovy největší zážitky patří projížďka ulicemi Los Angeles s místním „cyklistickým gangem“. „Jezdí v hloučcích, dělají různé triky, jezdí po zadních kolech. Po cestě se hlouček zvětšoval, všichni vřískali, hulákali. Byl to opravdu zážitek. Navíc, a to mě překvapilo, jezdí v provozu, a ti řidiči jsou na to zvyklí, i zastaví a nechají je projet,“ popisuje.
Z celé cesty se Filipovi líbila nejvíc Arizona. Po přejetí hranic s Kalifornií prý okamžitě poznal, že jsou v jiném státě. „Je to opravdu země těch velkých kaktusů, které byly vidět všude. Začala se měnit i půda, byla najednou tmavě červená, všude byly opuštěné staré železnice. Bylo to opravdu přesně podle obrázků, které z Arizony vidíte,“ vzpomíná.
S odstupem času vzpomíná Filip na výlet jako na bláznivý nápad, do kterého už by stejným způsobem asi nešel. „Neznamená to ale, že ten výlet byl špatný. Kdybych se teď rozhodl jet, rozhodně bych to víc naplánoval, zvážil a promyslel všechny příležitosti a rizika,“ vysvětluje.
Díky nasbíraným zkušenostem ale mohl podniknout další podobné cesty. Jen minulý rok například objel celý ostrov Tenerife za jeden den nebo projel s přítelkyní přes Alpy až na Plitvická jezera. „Díky Americe vím, že se dá všechno ujet a zvládnout, jen to musí mít člověk dobře naplánované,“ říká.
Foto Archiv Filip Ryba, Sváča z kola
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
To je toho. Za mlada jsem jezdil denně 90-100 km. Ráno do práce z Olomouce do Lutína, odpoledne z Lutína přes Prostějov, Přerov, Hranice na Mor. zpět do Olomouce. A o prázdninách na Balaton nebo do Dubrovníka.
