(NE)OBYČEJNÍ: Snažím se užít si každý den, říká sólistka jihočeského baletu Ayano Nagamori

Tanec provázel Ayanu už od dětství. Jako malá začala navštěvovat hodiny moderního tance poté, co se s rodinou přestěhovala z Tokia do japonského města Toyama. „S rodiči jsme se stěhovali, když mi byly zhruba tři roky. Tokio mám ráda, ale je to na mě hrozně velké město. Toyama je mnohem klidnější, což mi vyhovovalo,“ popisuje Aya první roky života.

Právě hodiny moderního tance se staly v jejím životě osudovými. Seznámila se při nich s českou profesorkou z pražské konzervatoře, která v Toyamě pořádala každý rok workshopy. „Díky tomu jsem se vlastně později dostala na konzervatoř v Praze, kde jsem se začala učit balet,“ vzpomíná.

Než se ale přesuneme do České republiky, vrátíme se ještě k Toyamě, městu, které se Aye stalo novým domovem. Kromě tance se totiž mladá umělkyně věnovala také zpěvu a hraní na hudební nástroje. Svou roli v tom sehrálo právě japonské město ležící tři sta kilometrů od Tokia.

„V Toyamě se obecně hodně podporuje kultura. Pro děti se tam pořádají taneční festivaly. Hodně jich je i mezinárodních. Jezdí tam právě například český baletní soubor z Prahy Bohemia balet. Díky tomu, že jsem žila tady, a ne v Tokiu, tak jsem měla k umění mnohem blíž,“ popisuje mladá baletka. Přiznává ale, že částečně za svůj talent vděčí i babičce, která učí zpěv.

„Nikdy jsem si nemyslela, že bych se mohla tancováním živit“

Velká změna v životě přišla pro Ayu v patnácti letech, kdy složila zkoušky na střední školu, kde studovala také hudbu. Nejdřív byl klasický zpěv, později se vrátila ke hře na klavír. I ta v jejím životě sehraje velkou roli.

Po roce a půl studia přišla nabídka, která se nedala odmítnout. Šlo o taneční konzervatoř v Praze. „Netušila jsem, že vůbec existuje něco jako taneční škola. V Japonsku taneční konzervatoře nemáme a už vůbec jsem si nikdy nemyslela, že bych se mohla živit jako profesionální tanečnice. V Japonsku taková práce skoro neexistuje. Není tam pro to dobře nastavený systém,“ vysvětluje mladá tanečnice.

Jet studovat do Prahy brala jako obrovskou příležitost. I když jela sama, bez rodiny, do cizí země, věděla, že musí zkusit něco nového. „Chtěla jsem se podívat i jinam, poznat jiný svět, vidět jiný styl tancování. Do 16 let jsem tančila u jedné profesorky a už jsem cítila, že chci taky zkusit něco nového, vidět víc,“ vzpomíná. V cestě jí rodina podporovala. Původně totiž měla být pryč jen rok. Nakonec se ale rozhodla dostudovat školu a z jednoho roku je devět let, kdy je Ayana v České republice.

„Začínat s baletem v 17 letech není jednoduché“

Velkou bariérou pro ni byl samozřejmě i jazyk. Česky neuměla vůbec, anglicky něco málo ano, musela tak začít k tomu všemu studovat také jazyk. „Nejdřív jsem se snažila mluvit anglicky, abych se alespoň nějak s lidmi dorozuměla. Později jsem se začala učit i češtinu. Nejdřív jen se spolužačkou a dalšími lidmi ze školy. Později jsem objevila, že máme na škole hodiny češtiny pro cizince, takže jsem začala chodit tam,“ popisuje s úsměvem. Hodiny se vyplatily, dnes už totiž mluví velmi dobře.

Zpět ale k tanci. I přesto, že většina dívek začíná s baletem ve velmi útlém věku, Ayana je důkazem toho, že nikdy není pozdě. „Já jsem balet od malička nedělala. Začala jsem ho studovat od základů ve zhruba 17 letech, což pro mě bylo hodně těžké. Začínala jsem od nuly. Třeba práce na špičkách pro mě byla obrovsky těžká,“ vzpomíná na dobu, kdy s baletem začala.

Talentovanou dívku ale těžká práce neodradila, makala na sobě, a i díky tomu začala po konzervatoři působit v už zmiňovaném souboru Bohemia Balet pod vedením uměleckého šéfa Jaroslava Slavického. „Díky tomu jsem se později dozvěděla o konkurzu v Jihočeském divadle, protože tady je šéfem Lukáš Slavický, syn Jaroslava Slavického, skvělý člověk a hlavně tanečník. Konkurz vyšel a já nastoupila sem do Jihočeského divadla,“ vysvětluje, jak se vlastně vůbec dostala na jih Čech.

Kromě tance ráda maluje. Hraje také v kapele

Nyní působí jako baletní sólistka. „Je to trochu jiná práce než být jen členkou baletního souboru. Nechci vůbec říct, že důležitější, to vůbec ne, ale člověk v této pozici cítí opravdu velkou zodpovědnost,“ vysvětluje. Vidět tančit ji mohli lidé v inscenacích Rádio Svobodná Bystrouška, 3+1 nebo Mechanický Pomeranč. Jednou z nejzásadnějších rolí pro ni bylo ale působení v tanečním divadle Petra Zusky Klíče odnikud. Zde totiž kromě tance hrála také na klavír.

„Byla to pro mě hodně velká zodpovědnost, výzva a něco úplně nového. Nejsem profesionální klavíristka, takže jsem byla hodně nervózní. Navíc jako tanečnice vím, jak je hudba pro tanec důležitá, a jak moc na sobě navzájem ty dva aspekty závisí. Proto jsem před tím měla opravdu velký respekt, věděla jsem, že to nesmím pokazit,“ popisuje mladá umělkyně, která ve volném čase ráda maluje.

Foto: Martin Divíšek, zdroj: Jihočeské divadlo

Stejně jako většině umělců i jí chybí vystupování. Kvůli koronaviru ještě neměla příležitost vystoupit s kapelou, ve které působí. „Bohužel jsme se dali dohromady v listopadu, takže jsme ještě vůbec nevystupovali. Zatím jen trénujeme a na pódium s diváky bohužel teprve čekáme,“ směje se.

V Českých Budějovicích je už čtvrtým rokem. Jedna z věcí, které má na městě ráda, je klid. „Jsem díky tomu mnohem víc soustředěná na sebe. Nerozptyluje mě tolik věcí, jako když jsem v Tokiu. Myslím, že se díky tomu dokážu posouvat i v kariéře. Jednou bych se ale chtěla určitě do Japonska vrátit. Přeci jen tam mám rodinu, a ta je pro mě velmi důležitá,“ vysvětluje plány do budoucna Aya.

Na závěr se ještě ptám, jestli má nějakou vysněnou roli. Odpověď je poměrně překvapivá, ale naprosto korespondující s Aynou pokornou osobností. „Já jsem ráda za každou příležitost. Vždycky se snažím si užít to, co v daný moment zrovna dělám. Snažím se užít si každý den a každou šanci,“ usměje se.