Jako člověk mnoha zájmů se jeví Karel Pupík. Galerista, cestovatel, milovník hor a zároveň vystudovaný strojař, který našel vášeň v umění. V devadesátých letech si otevřel s partnerkou galerii na zámku v Českém Krumlově, kde později vystavoval například díla umělců z exotické Zambie nebo Zimbabwe. Ta osobně v exotických zemích vybíral. Svůj životní příběh popisuje v dalším díle seriálu (Ne)obyčejní.
Karel Pupík měl od mala velmi blízko k umění. Vystudoval obor strojírenské technologie na fakultě strojní v Praze a Liberci, mezi umělci se ale pohyboval od útlého věku. „V dětství jsem bydlel s rodinou v „hereckých“ domech v Českých Budějovicích. Tam jsem brzy poznal prostředí divadla. Při studiu v Praze jsem účinkoval jako externista v divadle E. F. Buriana. V Liberci jsem pak poznal i mezi studenty lidi mnoha zájmů. V té době jsem chodil podél Jizery a běhal na lyžích v Jizerských horách a Krkonoších. Poznal jsem díky tomu také řadu „zapadlých“ vlastenců,“ vzpomíná.
Právě jeho okolí ho čím dál více směřovalo k umění. Po řadě pracovních zkušeností se mu v devadesátých letech otevřely „nové dveře“ a proto později začal provozovat galerii DOXA v Českém Krumlově, která sídlila ve Sloupové síni na zámku. „Tu jsem provozoval se svou partnerkou od roku 2000 do roku 2007. Měl jsem tehdy představu, že mi bude dělat největší radost vystavovat díla lidí, kteří mi jsou osobně sympatičtí,“ doplňuje. Od řeky Jizery tehdy přivezl díla Vladimíra Komárka, Jaroslava Klápštěho nebo Josefa Jíry.
Právě do galerie na zámku za ním přijeli naši tehdejší velvyslanci v Kongu a Zimbabwe, kteří ho požádal o výstavu afrického umění. „Požádali mě, jestli bych udělal výstavu děl z jejich soukromých sbírek. Výstava měla velký úspěch,“ vzpomíná galerista. A právě díky velkému ohlasu přišlo záhy pokračování a Karel Pupík se před osmnácti lety vydal na cestu do Afriky, kde se v Zimbabwe setkal s řadou místních umělců. „Tehdy si člověk nemohl informace vygooglit. Věděl jsem ale, do čeho jdu právě díky oběma velvyslancům,“ popisuje.
V říjnu roku 2005 tak vznikl v hlavním městě Zimbabwe Harare ve spolupráci tehdejšího velvyslance ČR Jaroslava Olši a galeristy Karla Pupíka projekt představující současné výtvarné umění z oblasti podél řeky Zambezi, tedy převážně ze Zimbabwe a Zambie.
Tím Pupíkovo cestování po Africe neskončilo. Následovala další cesta do Zimbabwe, odkud přivezl řadu uměleckých soch od místních umělců. „Řada afrických umělců má akademické vzdělání třeba z Velké Británie a to se pak někdy přenáší do jejich uměleckých děl. Chybí tam pak nějaká autenticita. Když jsem jel tedy do Afriky, vyhledával jsem díla, která měla trochu jiného ducha. Třeba reagovala na aktuální dění v daném místě,“ vysvětluje.
Cesty do Afriky a nákupy děl od místních umělců financoval sám Pupík se svým bratrem. „Šel jsem do toho s tím rizikem, že nikdy není jistota, že se vložené finanční prostředky vrátí. Naštěstí tenhle černý scénář nebyl naplněn a o výstavy byl zájem. V žádném případě jsme na tom ale nezbohatli,“ potvrzuje.
Od ukončení provozu galerie se Karel Pupík věnuje už jen projektům, které ho baví. „Teď už jsem důchodce a dělám to vážně jen pro zábavu. Dnes již realizuji jen drobné výstavní projekty a přednášky,“ popisuje. Mezi ně patří třeba přednášky o umělcích v knihovně v Českých Budějovicích.
Podle Pupíka právě Češi dokáži umění ocenit a rozhodně by neřekl, že jsou kulturní analfabeti. „Myslím si, že to s námi není tak špatné, jak se může zdát. Snažím se lidem vysvětlovat, že třeba v divadle člověk nemusí chápat každý detail. Citem se dostane k podstatě a může si „komedii“ užívat. A když ne, alespoň se díval a divil. Stejné to je ve všem, co se týká umění,“ uzavírá Karel Pupík, který i dnes pendluje mezi severem Čech a jihočeskými Kolencemi, kde má chalupu.
Foto archiv Karla Pupíka
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
