„Chci být real,“ říká malíř Filip Šícha. Na sítích balancuje mezi humorem a upřímností

Jak byste se představil před deseti lety a jak dnes?
To byl rok 2015, takže v tu dobu jsem byl na elektroškole v Písku. Bylo to i krátce potom, co jsem přestal hrát hokej. Popsal bych to jako pro mě bezčasé období. Protože jsem na té škole prakticky nechtěl být, obor mě vlastně nezajímal, byla to zvláštní volba. A dnes se vnímám jako malíř a žiju tím. Začal jsem malovat rok nebo dva po střední škole. Od té doby, co jsem poprvé vyzkoušel malbu, ve smyslu že jsem si vytáhl plátno a zkusil jsem to, tak jsem měl jasno, že to je moje cesta.

Na sociálních sítích vydáváte videa, kdy některá bychom mohli označit za „mainstream“. Kde hledáte inspiraci pro vaši malbu, aby nebyla mainstreamová?
Samozřejmě většina těch videí, pokud se budeme bavit o reels na Instagramu, je spíš vtipná. Ale pokud jde o mojí prezentaci na sítích, co se týče obrazů nebo to, jak o těch obrazech mluvím, tak to si myslím, že nemá s mainstreamem vůbec nic společného. Sociální sítě využívám čistě jako komunikaci s lidma, a na to, jak ukazovat a prezentovat svojí práci. Takže se snažím tomu mainstreamu vyvarovat, ale samozřejmě občas natáčím "sračky", když to řeknu takhle.

V některých videích na sociálních sítích si děláte srandu z toho, že umělci, včetně vás, jsou na tom finančně špatně. Vydělávají vám i sociální sítě nebo se skutečně živíte jen malbou?
Na sociálních sítích mám výdělek jenom ze spolupráce. Teď za poslední dva roky jsem měl, já nevím, třeba čtyři, pět spoluprácí. Myslím, že tam je i nějakej placenej obsah, ale to já nevyužívám. Moje primární obživa je tedy buď z merche, co prodávám, mám tisky nebo oblečení a samozřejmě originály přes e-shop. Ale samozřejmě ty sítě jsou u mě zásadní, protože bez nich bych se neuživil tím uměním, takže to je taková kombinace.

Filip Šícha v mikině s vlastním designem.

Jak vnímáte hranici mezi uměním a obsahem pro sociální sítě? Jsou pro vás videa na Instagramu také uměním?
Ne, vůbec. Ale otázka, co pokládáte, vede k otázce, co to vlastně je umění. Ale jak jsem řekl, videa na Instagramu jako umění nevnímám, protože to je spíše komunikace s lidmi. Sám se z dlouhodobého hlediska snažím o to, aby moje prezentace na Instagramu nebyla suchá nebo působila jako reklama, ale aby to byla čistá komunikace, jako když se bavím s kamarádem nebo aby to nespadalo do byznysu. Samozřejmě spousta lidí dělá umělecká videa, takže bych si nedovolil nějakého influencera hned zařadit nebo říct, že dělá "sračky" na těch sítích. Řekl bych, že právě i pojem influencer a sítě obecně jsou braný fejkově nebo že mají takovou hezkou fasádu. Líbí se mi představa toho, že to bude čistý. Že budu real nebo se o to aspoň budu snažit.

Jaké je vaše studium na Sutnarce (Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni)? Myslíte si, že vás studium ovlivňuje nebo jinak posouvá dál?
Jsem na Sutnarce na malbě v ateliéru, kde je nás zhruba třicet studentů. Ovlivňování je bych řekl důvod, proč tam studuju, je to ta přednost ateliéru. To je přesně to, že se můžu s kolegama a dalšíma malířema o té práci bavit. Samozřejmě i s vedením ateliéru, obor vede Vladimír Véla a Andrea Uhliarová. Takže máme všichni studenti každý týden konzultaci, a to je hodně přínosný, když mluvíme o své práci.

A stává se vám často, že nemáte inspiraci?
To jsem měl si myslím třeba půl roku, takový ten pocit, že jsem narazil do zdi, a neměl jsem inspiraci nebo co malovat. Ale aktuálně to mám přesně naopak, že toho mám strašně moc, co chci namalovat. Jsem ale přece jen na začátku, protože se teď věnuju hlavám jako tématu. Ne klasickému formátu portrétu, ale jsou to čistě hlavy, jako nějaké objekty, tak bych to nazval, a jsem prostě na začátku a mám toho hodně co malovat.

Ještě v minulém roce jste používal ve svých obrazech celou škálu barev. Poslední dobou se však pohybujete ve tmavých tónech, dominuje jim tmavě zelená, vínová, šedá. Jedná se o posun díky studiu na Sutnarce nebo vidíte malbu najednou jinak?
Řekl bych, že to je aktuální proud, protože předtím jsem měl ty věci expresivní, i když expresivní pořád jsou, ale předtím jsem tam měl barvy zkrátka nabombený, i co se týče struktury nebo té pastóznosti. A nějak úplně přirozeně vyplynulo, že jsem přešel do lazur, což jsou tenké vrstvy barev. Tuším, že to asi pak dojde ke kombinaci past a nějaké limitované palety barev nebo barevných čistých ploch. Vnímám to tak, že to byl úplně přirozený proces, přirozený vývoj. Prostě teď zkoumám kvalitu lazur nebo tenčích vrstev a může to být teoreticky spojeno i s mým studiem. Já jsem u toho studia takovej, že se samozřejmě chci nechat ovlivnit nebo chci konzultovat tu práci, ale zároveň se snažím, aby moje tvorba byla autentická, abych se nesnažil dělat něco, co chce někdo jiný. Právě i tématika hlav, co teď dělám, je věc, na kterou jsem si přišel sám. A když si projdu svoje obrazy od začátku do teď, tak ta hlava se mi tam pořád nějakým způsobem objevuje. Takže si myslím, že to je příjemná fúze školy a mé tvorby.

Pocházíte z jižních Čech, kde jste také dlouhou dobu tvořil. Ovlivňuje vás výrazně i prostředí, ve kterém působíte? A jak jste jako umělec vnímal právě jižní Čechy?
Na jihu Čech jsem vyrostl, kousek od Písku, bydleli jsme tam necelých deset let. Takže mám Jižní Čechy moc rád, jsou podle mě krásný. Ale že by se to v tvorbě odráželo, to si nejsem jistej. Tím, že většina mých obrazů jsou třeba nějaký hlavy nebo figury, tak si myslím, že se to tam neodráží tolik, jako kdybych byl krajinář a bylo by jasně vidět, že se proměňuje barevnost nebo atmosféra. Ale samozřejmě člověka to nepřímo ovlivňuje vždycky a už je vlastně jedno, jestli jsem malíř nebo dělám něco úplně jiného.

Malujete na plátno i na dřevo. Můžete popsat, jaký je rozdíl v tom procesu? Co je těžší?
Já jsem hodně maloval i pořád ještě maluju na březový překližky. To jsou centimetr a půl silné destičky. To je myslím většina mé práce. Pak jsem maloval hodně krát na surové dřevo, nařezané na takové fošny by se dalo říct nebo fakt silné desky. Výhoda oproti plátnu je, že si člověk fakt může dovolit chovat se k tomu jako hulvát. Když mám malbu a naštvu se na to, tak do toho můžu začít mlátit kladivem nebo s tím můžu házet, a ono se nic nestane. Kdežto bavlněný plátno je možné, že protrhnu, i když třeba jenom maluju štětcem. Ale samozřejmě dřevěný desky jsou náročný v tom, že jsou strašně těžký, takže když to člověk převáží, dá to zabrat, zatímco plátna jsou poměrně lehký.

Když teď popisujete to naštvání, tak to znamená, že vaše umění je vždy plné emocí?
Jo, to má si myslím každej malíř tyhle momenty. Kdy to třeba nejde, ono to většinou nejde, mám pocit. Takže tohle se děje často.

Oblíbený autoprotrét Filipa Šíchy.

Nejradši mám váš obraz „Muj svět“. Jaký je váš vlastní nejoblíbenější obraz?
To je dobrá otázka. Asi nějaký aktuální, co se teď věnuju přímo hlavám jako objektům, tak je to jeden z téhle série. Je to střední formát, zhruba 150x150 cm. A je tam modro-žlutá hlava. Mně se hrozně líbí, že ta hlava jakoby hezky září. A je tam přesně takový to, co jsem tam chtěl dostat. Pak mám teda hodně rád obraz, který se jmenuje Chci žít. To je menší obraz asi 50x30 cm a je tam výjev z dětství. Pak mám ještě hodně rád jeden můj autoportrét, ten je z Prahy tři roky zpátky, když jsem tam měl ateliér a maloval jsem právě na dřevěnou desku fakt svižnej, rychlej autoportrét. Hrozně se mi líbí, jak je dynamickej v kombinaci s tím, že tam je zachovaná kresba toho dřeva.

Kdybyste mohl na jeden den vstoupit do obrazu – ať už vlastního nebo cizího – který by to byl a proč právě ten?
To je teda moc hezká otázka. Vlastně skoro do každého obrazu mám pocit, bych si snad skočil takhle na den. Možná, jak jsem popisoval tu modro-žlutou hlavu. Rád bych se podíval do nějakého takového světa.

Obraz, do kterého by Filip Šícha rád na den vstoupil.