Po delší odmlce vám opět přinášíme cestopis psaný perem jihočeského dobrodruha Boba Stupky. Ten letos v létě vyrazil na dlouhou cestu za volantem hotelbusu cestovní kanceláře Pangeo tours napříč Jižní Amerikou. Tentokrát Bob vypráví o zážitcích z Peru.
Bájné Machu Picchu, jezero Titicaca, Nazca, Paracas, Huascarán... To jsou výrazy, které zná snad každý, a je jich daleko více. Místa, která naplňují cestovatelské plány, klukovské sny a touhy mnoha cestovatelů z celého světa. To vše se nalézá v zemi, která je v cestovatelských plánech na prvních místech. Široké spektrum historických a kulturních památek se střídá s nevyslovitelně krásnou přírodou od amazonských pralesů až k nejvyšším vrcholkům And.
To je Peru, tady vzkvétala říše Inků, tady jsou v poušti obrazce nemající na světě obdoby, tady pramení největší řeka světa, tady je největší město z nepálených cihel na světě, tady se mi líbí a sem se vracím za volantem hotelbusu, tady jsem rád.
Moje první cesta do této bájné země se datuje do roku 1999, byla to cesta dramatická, zastihlo nás období velkých dešťů podpořené fenoménem El Niňo (španělsky to znamená dítě, původní název jevu, který pozorovali jihoameričtí rybáři ve vodách Tichého oceánu. Jedná se o zeslabení studeného oceánského Peruánského proudu, též Humboldtův proud a s tím související oteplení tamních vod. Tato událost nastávala obvykle kolem Vánoc, a proto byla rybáři nazvána El Niňo Jesus, což česky znamená Ježíšek. Dnes se setkáváme výhradně s výrazem El Niňo).
I to ale vedlo k důkladnějšímu poznání této krásné země, a tak se na ni pojďme podívat z blízka. Začneme u jezera Titicaca, nejvýše položeného splavného jezera světa. Leží v nadmořské výšce 3280 metrů, maximální hloubka je 304 metrů, průměrná teplota vody je 9°C a rozloha je 3288 kilometrů čtverečních. Oblast kolem jezera je nazývána pravlastí brambor, údajně se v Peru pěstuje více než 230 druhů této rostliny.
Přejíždíme z Bolívie přes hranici do Peru v městečku Desaguadero. Pak se cesta vine kolem jezera až do města Puno, z jehož přístavu se vyjíždí na hlavní atrakci jezera, na plovoucí ostrovy národa Uru. Nikde jinde na světě nic podobného vidět nelze, a tak by byla škoda vynechat tuto zajímavost.
Stavějí se z lehkého rákosu totora, který roste na mělčinách jezera. Budují se z něj i lodě, domy a další předměty. Ostrovy jsou vystavěny z mnoha vrstev a shora se stále přidávají další, protože spodní postupně uhnívají. Povrch ostrova je vždy pružný a máte dojem, že se pod nohama vlní. Urové se chtěli na jezeře ukrýt před výbojnými bojovníky národu Colla a také před Inky.
Dnes žije na ostrovech několik set lidí, kterým obstarává živobytí rybaření a hlavně turistika. Na největším z ostrovů je i škola, pošta a spousta krámků se suvenýry. Obyvatelé mluví aymarštinou a ochotně vás svezou na lodi vlastní výroby kolem ostrova. Tuto lahůdku si nikdy neodpustím, je to zážitek. Výroba určitě není jednoduchá, ale loď rodině vydrží i několik měsíců.
Na jezeře je i několik ostrovů kamenných. Nejznámější z nich je šest kilometrů dlouhý ostrov Taquile. Obyvatelé mluví jazykem kečua a málokdy se stane, že by došlo k sňatku s někým z pevniny. Silné kmenové cítění a tradice vedou k tomu, že ostrov není příliš svázán vymoženostmi civilizace. Vrátíme se zpět na pevnou zemi a pojedeme se podívat na další unikátní místo. A není to moc daleko.
Asi hodinu cesty od Titicaca leží v nadmořské výšce 3890 metrů jezero Umayo s vesnicí Sillustani. Nad jezerem je nevysoký kopec, který je „vyzdoben“ desítkami pohřebních věží které se nazývají chullpas. Zanechal je tady národ Colla, který kdysi ovládal jezero Titicaca. Byl bojovný a stal se později i spojencem Inků. Pochovával svou šlechtu v těchto věžích, z nichž nejvyšší má dvanáct metrů.
Uvnitř se společně s pozůstalým ukládali spousty jídla, šperků, ozdoby a věci, které byli „důležité“ na cestu do záhrobního světa. Jediným vchodem byl malý otvor umístěný ve spodní části směrem na východ. Velký byl tak, aby jím mohl prolézt člověk. Vchody se po pohřbu důkladně zapečetily.
Škoda jen, že spousta těchto věží byla vyloupena vykradači hrobů ještě před příchodem archeologů. Přesto jsou krásným a zajímavým dílem, jež stojí za návštěvu.
Pro nás velmi zajímavou zkušeností byla i návštěva malé rodinné farmy nedaleko Sillustani. I v těchto nelehkých podmínkách dokáží vytěžit z kamenité neúrodné půdy maximum. Půda se tady obdělává stejně jako před mnoha lety, ručně, nebo s použitím těch nejprimitivnějších nástrojů.
Farmář Teofilo chová několik lam, morčata a pěstuje brambory, ocu a quinuu (přirozeně bezlepková rostlina podobná prosu). Má svou vlastní studnu, pec na pečení placek, letité očouzené nádobí a hliněnou postel, pod kterou se dá zatopit a spí na ní pět lidí, hliněný domek z cihel adobe a tkají menší koberce s krásnými vzory, které prodávají turistům.
Ke štěstí mu prý nechybí nic. Nejdále byl v Punu, což je asi hodina cesty, a v Juliace, ta je o čtvrt hodiny blíže. Nemá se špatně a jeho domov je spokojený, což symbolizují dva býci umístění na střeše. Je to symbol šťastného domova.
Já jsem od něj dostal dva malé býčky a mám si je dát na střechu, prý můj domov je určitě také šťastný. To říkal indián Teofilo, neumí číst a psát, ale nic mu nechybí. Má jen jeden problém, na morčata mu chodí cizí pes. Holt, každý máme své starosti.
Přespali jsme na Altiplanu v pohodlí našeho hotelbusu a vzpomínali přitom na Teofila, jak se mu usíná pod jeho rákosovou střechou s dalšími spolunocležníky na jednom lůžku. Za jasného a chladivého rána jsme se vydali na cestu směrem k městu Inků, Cuzcu.
Ještě jsme však navštívili několik zajímavých míst. Prvním z nich je Raqchi, zbytky chrámu Viracocha u vesnice San Pedro. Kdysi tady byla umístěna největší známá střecha incké říše. V celém areálu probíhá rozsáhlá rekonstrukce, jsou zde zachovalá skladiště, zbytky domů a ve své době to byla nejvýznamnější svatyně v incké říši. Škoda jen, že většinu chrámu zničili dost důkladně Španělé.
Nedaleko je obrovská incká brána Rumicolca. Je to stavba, jež připomíná akvadukt a ve spodní části je vidět kamenné zdivo opracované hrubým způsobem, to je základ stavby od kultury Wari, a hezky opracované bloky jsou inckou prací.
Jen kousek přes silnici je další archeologické naleziště, jež se jmenuje Pikillacta. Překlad prý zní „bleší místo“. Je to jediná předincká památka v oblasti. Vybudovala ji kultura Wari kolem roku 1100. Na rozlehlém místě jsou dvoupatrové budovy, které mají umístěný vchod ve druhém patře, prý to bylo bezpečnější. Kamenné zdivo je podstatně hrubší než zdivo incké.
Zajímavá místa vyplnila prvních pár hodin v Peru. Teď už jedeme do města, které je nazýváno „Pupkem světa“. Rozhodně se máme na co těšit, Cuzco jsem navštívil mnohokrát a nikdy se mi neomrzelo. Atmosférou, lidmi, architekturou a náladou předčí spoustu velkých měst Evropy a celého světa.
Podle mého soudu je to jedno z nejkrásnějších měst světa, a to i díky historii, která tady dýchá z každého kamene. Tak se těšte, příští povídání je o Cuzcu a všech krásách kolem něj. A dostane se i na Machu Picchu.
Napsal Bohumil ´Bob´ Stupka, www.cestovatelbob.cz
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
