Zaujaly vás předchozí cestopisy Boba Stupky? Ten Budějcké Drbně opět napsal několik řádek a zaslal plno fotek z jeho výpravy napříč Jižní Amerikou, a tak máte opět možnost poznat, jaké krásy nabízí kontinent na opačné straně zeměkoule.
Opět zdravím všechny přátele dálek a toulání z Bolívie. Po krásné noci pod hvězdami a pořádné snídani v zázemí našeho hotelbusu nás čeká návštěva jednoho z nejhezčích měst této země.
Poznáme Sucre, Benátky Jižní Ameriky nebo také Kolébka svobody či Bílé město Ameriky. Tady totiž byla vyhlášena 6. srpna 1825 nezávislost na Španělsku. Odtud byla vytvořena nová republika pojmenovaná po svém osvoboditeli, Simonu Bolívarovi. Město samotné mělo několik názvů, La Plata, Chuquisaca a později bylo přejmenováno na Sucre, na počest generála Sucre, účastníka osvobození.
Procházka po samotném městě je pro mne vždy zážitkem. Po vysoko položeném Potosí, kde se nedostává kyslíku, je tady příjemné klima a nadmořská výška 2700 metrů nad mořem je pohodová. V ulicích je čisto a lidé se tady usmívají. Prostě se tady cítím dobře a bezpečně.
Bílá barva na fasádách domů a historických objektech ještě více ten poklid umocňuje. Na náměstí „Plaza 25. De Mayo“ je povinností navštívit Casa de la Libertad, místo kde byla podepsána bolivijská deklarace nezávislosti. Hned na vedlejší straně náměstí je katedrála, ta má zajímavou zvonici se sochami dvanácti apoštolů a čtyř svatých patronů Sucre. O jeden blok níže je Museo de la Catedral, s asi nejlepší sbírkou religiózních předmětů v Bolívii.
Pěkných koloniálních kostelů je v Sucre více, opravdu je z čeho vybírat. Například u tržnice, kde dostanete ovoce a zeleninu čerstvou a šťavnatou přímo od pěstitelů, je Iglesia de San Francisco. Září bílou barvou nad tržnicí, kde se dá koupit kromě potravin snad vše, na co si vzpomenete.
Opravdu hezký pohled je na město od Iglesia de la Recoleta. Uvnitř kostela je Museo de la Recoleta, kde je uložena spousta zajímavých soch a obrazů a unikátní vyřezávaný chór z roku 1870, v klášterní zahradě je možné také vidět prastarý cedr, který je pozůstatkem cedrových lesů v okolí Sucre. V tomto městě se prostě každý cítí dobře a po celodenní prohlídce odtud odjíždíme odpoledne s pocitem krásně prožitého dne, který se vryje do paměti každému.
Budeme se vracet cestou směrem k Potosí, ale čeká na nás další zajímavost, tentokrát přírodního charakteru. Navštívíme termální lagunu Ojo del Inca (oko Inky), která se nachází asi 15 kilometrů od Potosí a voda je v ní teplá 30° Celsia.
Na místo samotné přijíždíme až v noci, a tak se jdeme po večeři podívat na nebe zasypané hvězdami. Kdo neviděl, neuvěří! Tisíce blýskavých a třpytících se hvězd, kterým dominuje Jižní kříž a měsíc zrcadlící se v laguně, ze které stoupají páry do chladné noci. To je prostě fakt, pocit krásy, který se musí prožít.
Vzpomínám si na věty jedné paní z naší výpravy: „Tohle se může zažít jen s cestovní kanceláří Pangeo tours!“ A ono nás to moc potěšilo, velmi. A také naplnilo pýchou. Pak jsem si ale uvědomil, že je to pravda.
Ráno jsme byli v horké vodě jako děti. Nadmořská výška kolem čtyř tisíc metrů nad mořem, kde se noční teploty blíží nule, ale s východem slunce se všechno mění. Během pár hodin je zapomenuta chladná noc a sluneční paprsky mění okolí v rajskou zahradu. Fotíme se ve vodě, na břehu a pro dokreslení dobré nálady a pohody i se sklenkou vína v horké lázni. Je nám dobře a celé dopoledne se oddáváme lenošení. A ten odpočinek je třeba, čeká nás přesun do nejvýše položeného hlavního města světa, jedeme do La Paz.
La Paz, v překladu mír, je opravdu zajímavé místo. Má přibližně 1,6 milionu obyvatel a už příjezd k němu je fascinující. Projíždí se předměstím, jež se jmenuje El Alto, což je příznačné pojmenování pro místo, jež je ve čtyřech tisících metrem nad mořem, znamená totiž „vysoký“. Je to příjezd po naplněné dopravní tepně, na které si to rozdávají mezi sebou stovky autobusů o každý milimetr místa na cestě a o každého zákazníka.
Doprava je tady pouze malým autobusem či taxíkem, který není drahý a jsou jich stovky, nebo pěšky. Jiný způsob není a těch pár lidí, kteří mají svůj vůz, stojí v zácpě společně s těmi, kteří jedou dopravou. Náš autobus vzbuzuje úctu, ale přesto se posouváme pomaličku a s největší obezřetností. Po průjezdu tímto dopravním cvrkotem se nám otvírá pohled na La Paz.
El Alto se plazí až k samému okraji obrovského, pět kilometrů širokého kotle, kde se šplhají obydlí po stráni až k samému okraji. V nadmořské výšce 3630 metrů leží tento bzučící kotel plný dopravy a lidí i tržnic a lomozu. Nad ním se jako strážce tyčí mohutný zasněžený kopec Illimani (6402 m. n. m).
Město bylo založeno v roce 1548 a nedlouho poté bylo v říčce Río Choqueyapu objeveno zlato. Zlatá horečka netrvala dlouho, zlato došlo, ale město leželo na stříbrné cestě z Potosí k pacifickému pobřeží a zajistilo si stabilitu a rozvoj.
Do města se na začátku 20. století přistěhovalo mnoho lidí z chudého venkova a z Altiplana za vidinou rychlého zbohatnutí a snadných výdělků. Dnes je město jedním velkým tržištěm, kde se snaží každý prodat každému. I díky tomu je tady asi největší indiánské tržiště s obrovským výběrem autentických výrobků a překrásných výtvorů s indiánskou tématikou.
Nejznámější ulicí je asi Linares, kde se nachází takzvaný trh čarodějů. Můžete si tady koupit magické léky, semínka, vysušené lamí plody, léky na vše, i na nešťastnou lásku, ochranu před zlými duchy a další. Všude se prodává koka, kterou mají v obrovských pytlích a dá se navštívit i muzeum koky, Museo de la Coca.
To popisuje roli koky v běžném životě, její zařazení do společnosti, použití ve farmaceutickém průmyslu a také využití při výrobě nealkoholických nápojů. Je zde i zmínka o využití při výrobě zakázané drogy. Výstava je vzdělávací a poučná.
Dalším zajímavým tržištěm je Mercado Negro, černý trh. Tady se dá koupit opravdu vše, je to přeplněné bludiště uliček, které jsou plné stánků a obchůdků. Také ale i kapsářů. Tady musí být „gringo“, což je název pro bělocha v Latinské Americe, velmi ostražitý. K vidění jsou v La Paz i velmi zajímavá místa z hlediska historie a kultury.
Krásný kostel Iglesia de San Francisco na stejnojmenném náměstí je znám svojí architekturou která odráží styl mestizo. Ten se vyznačuje přírodními motivy. V kostele je spousta krásných pozlacených věcí a oči při jeho zhlédnutí, jen přecházejí. Je zde také spousta muzeí, nejhezčí a nejznámější jsou v Calle Jaén. Muzeum vzácných předkolumbovských předmětů s výrobky ze zlata a stříbra nenechá nikoho chladným a Museo Casa Murilla vystavuje překrásné výrobky z období koloniálního.
Samozřejmě jsme zašli na jídlo i do místní hospůdky. Většinou se konzumují grilovaná či jinak upravovaná kuřata a pečené maso, ať už vepřové nebo hovězí. Oblíbený je „lechón“, upečený kus vepřového masa, nebo „chicharones de cerdo“, vepřové výpečky. Své místo má i ryba, pstruhy dostanete v každé lepší restauraci.
Jako příloha bývá rýže, hranolky, brambory, oca (podlouhlé brambory jimž se říká Andská mrkev - zanahoria andina) a nebo chuňo (čuňo). Jsou to brambory, jež se střídavě vystavují nočním mrazům a teplým slunečním paprskům přes den. Výroba je složitější než se zdá, je to však jediná možnost jak brambory uchovat na více let a v případě neúrody tak zajistit přežití. Tento způsob je znám hlavně v Peru a v Bolívii, v oblastech Altiplana.
Opustíme La Paz a navštívíme bájné jezero Titicaca, zatím se k němu jen přiblížíme. Dalším místem, které je opředeno tajemstvím a stále se objevuje, je Tiahuanacu, nebo se mu také říká Tiwanacu. Nejvýznamnější archeologické naleziště na území Bolívie. Až do těchto míst dříve sahalo jezero Titicaca, právě tady si tito lidé vystavěli obrovské obřadní středisko. Vznik této civilizace se datuje kolem roku 600 před naším letopočtem, ale po roce 1200 upadá civilizace v zapomnění.
Důkazy o jejím vlivu byly nalezeny po celém inckém impériu. Dominantou rozvalin a nejobdivovanějším místem je Brána slunce. Na první pohled vypadá, že je z několika kusů, ve skutečnosti jde ale o dovedně vytesanou bránu z jediného kusu šedého kamene. Horní část je pokryta krásnými reliéfy, jimž vévodí bůh Viracocha s náhrdelníky z hlav divokých koček.
Centrem Tiahuanaca je však Kalasasaya, obrovská hradba ve tvaru obdélníku. Ohraničují ji mohutné sloupy ve tvaru vysokých kamenných bojovníků. Dalšími zajímavými objekty jsou pyramidy nebo podzemní chrám. Vzhledem k tomu, že archeologický průzkum ještě v Tiahuanacu zdaleka neskončil, mají se budoucí návštěvníci stále na co těšit.
Tak co říkáte na Bolívii, zajímavá tedy rozhodně je, že? Syrová a bezprostřední, myslím, že ještě hodně zajímavostí nás tady čeká při dalších návštěvách. Příští rok se totiž chystáme navštívit Salar de Uyuní, obrovské solné jezero a město Uyuní s bájným hřbitovem vlaků.
Teď jsme však nedaleko jezera Titicaca a čeká nás další krásná a úžasná země Jižní Ameriky. Příští povídání o tomto kontinentu bude z Peru, a to je kolébka andské kultury nejznámější, je to země Inků.
Ahoj příště, ahoj v Peru.
Napsal Bohumil ´Bob´ Stupka, www.cestovatelbob.cz
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
