Chci motivovat studenty se zdravotním postižením, aby se nebáli, říká absolventka VŠTE

„Myslím, že by jejich počet mohl být výrazně vyšší. Zvláště, když předloni zde skončil projekt, který z ní udělal bezbariérovou školu a na studium této skupiny vysokoškoláků ji připravil. Kapacita centra je vyšší a v budoucnu rádi uvítáme další hendikepované studenty. Chci je tedy motivovat, aby se nebáli a měli k nám důvěru. To je klíčové. Zdravý člověk totiž uvažuje jinak,“ říká.

Jak jste se k té práci dostala?
Na VŠTE jsem studovala a nyní zde pracuji. A protože sama mám tělesné postižení, nějak přirozeně se o tuto oblast zajímám. Koneckonců na VŠTE jsem přišla studovat právě proto, že zde bylo možné získat časovou dotaci na zkoušky. Tedy jakýsi čas navíc, určený právě studentům se specifickými potřebami. Zkoušky jsem chodila skládat do Informačního poradenského centra, které je právě pro to určené a těmto studentům pomáhá a nabízí různé služby.

Jak na vás projekt nazvaný Škola bez bariér působil?
Jedinečný byl v tom, že školu s bariérami přeměnil v bezbariérovou. A to doslova. Tedy nejen z pohledu různých vstupů či výtahů, ale i obrazně. I díky němu se zde bouraly přirozené lidské a komunikační bariéry a třeba akademičtí pracovníci jsou k potřebám postižených studentů vstřícní. Když jsem zde pak začala pracovat, sepsala jsem nějakých třicet čtyřicet stran projektu, co všechno by se dalo ještě změnit k lepšímu. A přidala k němu vlastní osobní příběh. Protože mě o to nikdo nepožádal, byla jsem ráda, že mě rektor, docent Vochozka vyslechl… Z toho pak vznikla nabídka připravit prezentaci a jet školu reprezentovat na konferenci v Liberci a už to běželo… Má to prostě svůj příběh.

Jaké máte plány?
Těch je hodně, ale práce se zdravotně postiženými není jednoduchá. Postižení je řada a různých stupňů a každý přitom máme v sobě vlastní bariéry. Proto teď chci především motivovat maturanty se zdravotním postižením, aby se nebáli a měli k nám důvěru. To je klíčové. O ostatní se pak už na škole dokážeme postarat. Těžko se to vysvětluje, protože zdravý člověk uvažuje jinak. Držím se ale zásady, že člověk by neměl hledat v postižení neštěstí, a měl by se zkoušet posouvat dál. A to vysokoškolské vzdělání může umožnit.

Chtěla bych také, aby na VŠTE přijíždělo víc zahraničních studentů s postižením v rámci programu Erasmus. Třeba čeští vozíčkáři z vysokých škol takto do ciziny jezdí. Samozřejmě, je to o asistenci, pomoci, ne na všechno jsme zařízeni, ale proč nezačít třeba těmi, co se o sebe dokážou postarat sami? Prostě podle konkrétních podmínek.

Na co je tedy VŠTE připravena?
Momentálně jsme připraveni na studenty se specifickými poruchami učení, jako je dysgrafie, dyslexie a dysortografie. Těm umíme přizpůsobit podmínky výuky tak, aby podávali výkon podle svých skutečných rozumových předpokladů a z neúspěšných studentů se mohli stát studenti úspěšní. Totéž platí o duševní poruše - autismu. Je to o tom být více tolerantní a akceptovat jinakost.

A co studenti, postižení ztrátou zraku nebo sluchu?
Na něco připraveni už nyní jsme, na něco budeme. Vždy záleží na tom, jaké konkrétní postižení student, který k nám nastoupí, má. Ať už jde o pohybové, zrakové nebo sluchové postižení či omezení. Právě na studenty se zrakovým postižením se ale chce víc zaměřit a vytvořit jim ještě lepší podmínky ke studiu. Všechno má své náklady, ale tvrdím, že z dlouhodobého hlediska jsou prostředky vynaložené do realizace podpůrných opatření efektivní a návratné, protože i řadě zdravotně postižených, zvládnou-li studium, to umožní výdělečnou činnost a sníží závislost na sociální podpoře státu. Chceme tu tedy být pro studenty, kteří se chtějí vzdělávat, něco umět, komunikovat se světem, být prospěšní. Jak už jsem říkala, kapacita Informačního poradenského centra je vyšší, a proto v budoucnu rádi uvítáme další hendikepované studenty. 

Co vás zatím nejvíc potěšilo?
Třeba, že jsem pomohla k tomu, aby se loni v říjnu stala VSTE členem Asociace poskytovatelů služeb studentům se specifickými potřebami na vysokých školách (AP3SP). To dává i možnost poznat, jak tuhle problematiku řeší třeba na pražské ČVUT nebo brněnské Masarykově univerzitě. Začleňování těchto studentů je náročné a není od věci vědět, jak to zvládají jinde. 

Těch příběhů je spousta. Studuje u nás třeba maminka, jejíž syn je autista, a ona se na školu, kde mu dělá asistentku, zapsala jen proto, že tu je právě i on. Když mladí lidé s hendikepem získají vysokoškolské vzdělání, mají i víc šancí se uplatnit na trhu práce. A o to jde především.

Jaký byl váš příběh?
Je to příběh holky, které kvůli vrozené vadě chybí horní končetina, a která se v životě musela obejít bez speciální školky a školy. Musela jsem překonat dost překážek a vím, o čem takový život je. Ale nedělám si patent na rozum. Každé postižení je jiné, a každý se s ním vyrovnává po svém. Koneckonců, výstižně to popsal lékař Podzimek, když uvedl, že nemocný či postižený člověk bude vždy nemocný a postižený, dokud se z té či oné nemoci nevyléčí, a pokud je jeho nemoc nevyléčitelná, pak je jisté, že tento nedostatek zdraví patří plně jakožto jeho specifikum k jeho existenci. Je to jeho specialita - jeho tvář, se kterou bude žít svůj život buď kvalitně - pokud tuto specialitu existenciálně přijme, nebo nekvalitně – pokud ji bude odmítat či vytěsňovat.

Takže prožít život co nejkvalitněji.
No, právě. A má-li k tomu člověk ještě studijní předpoklady a znalosti, měl by je využít. Proto chci služby našeho centra na VŠTE ještě zlepšit, aby každý náš student se specifickými vzdělávacími potřebami, jak se říká, měl individuální přístup a podmínky ke složení průběžných a závěrečných testů a zkoušek. A také služby a kompenzační a didaktické pomůcky, bez kterých se neobejde. Prostě takový student by neměl mít jinou překážku ke studiu než obtížnost přednášené látky.