Jindřich Soukal: Žraloci jsou předvídatelnější než piráti

Mezi některými kamarády máte přezdívku Potápěč. To samozřejmě není náhoda, protože potápění je jednou z dominantních částí vašeho života. Jak jste se k němu dostal? 
Potápět jsem se začal v roce 1995, na dovolené v Chorvatsku. Jen tak ležet na pláži mě nebavilo, takže když kluci z naší party přišli s tím, že si uděláme potápěčský kurz, šel jsem do toho. Asi tři roky jsem se pak potápěl jen rekreačně, ale věci se nějak vyvíjí, takže jsem absolvoval instruktorský kurz a začal jsem se potápění věnovat v rámci potápěčského klubu Mirage, který jsme vedli s kamarádem Radkem Láchou. Mimo jiné jsme sedm let provozovali potápěčskou základnu v Chorvatsku, později jsme naše aktivity rozšířili i do Egypta a dalších zemí. Řekl bych, že mojí cestu k potápění ovlivnilo několik okolností, které se v jednotlivosti mohly zdát náhodné, dnes ale vím, že až tak náhodné nebyly. Takovou zdánlivou náhodou bylo i setkání s jedním člověkem v Německu, který podle mých potápěčských hodinek poznal, čemu se věnuji a oslovil mně. Byl to také potápěč, samozřejmě, ale zároveň obchodoval s potápěčským vybavením a měl na skladě věci, které pro Němce už byly out, nemoderní – ale pro nás v Čechách, kde se s potápěním teprve začínalo, představovaly perfektní výbavu. Takže jsem tři kompletní sady dovezl českým kamarádům – a to byl impuls k založení obchodu s potápěčskou technikou. Byli jsme mezi prvními v Jihočeském kraji. Provozovali jsme obchod, ale také související servis, školu, internetový obchod, potápěčské výpravy... Naše aktivity se rozšiřovaly, spolupracovali jsme a dodávali potápěčskou techniku týmům hasičského záchranného sboru, armády a policie.

Takže jste se do této sféry ponořil naplno. Čím vás potápění tak dostalo a vlastně pořád dostává? 
Nejvíce asi tím, že se díky němu ocitnete v jiném světě. Přesněji, pod vodou se stanete součástí jiného světa, jste v jiné dimenzi. Platí tam úplně jiné fyzikální zákony, je tam ticho, jiné světlo nebo také žádné světlo, jste ve světě, který vás naprosto obklopí, vzdálí vás všemu, co zůstalo nad hladinou. Všechno vnímáte úplně jinak, včetně sama sebe, já tomu říkám, že přepínám do jiného módu... Ten pocit, nebo, lépe řečeno, stav pod vodou, je asi slovy nedefinovatelný a nesdělitelný...

Přesto si o pocitech, o kterých mluvíte, můžeme my „suchozemci“ udělat aspoň částečnou představu, a to díky vašim filmovým a fotografickým podvodním záběrům. K dokumentování života pod hladinou vás také přivedla náhoda? 
Na začátku náhoda určitě nebyla, prostě jsem začal při potápění fotit malým podvodním foťáčkem. Zrovna nedávno jsem někde našel jednu z prvních fotek, dnes samozřejmě vidím, jak je naivní a laická, ale tenkrát se mi zdála úžasná. Postupně jsem měl foťáky větší a lepší, pak jsem sáhl po kameře. Točil jsem na různých expedicích, které jsme s klubem organizovali. Videa, dokumentující průběh akce. Nemám rád sáhodlouhá videa, kde je třeba dvacet minut nic neříkající sekvence, kde se odněkud někam jede a nic se tam neděje, takže jsem se naučil natočené záběry střihat na únosnou délku 8 až 10 minut, souběžně jsem se učil pracovat s kamerou pod vodou. Dnes vím, že se tomu říká „stříhat z ruky“. Pak jsem náhodou na festivalu PAF Tachov (Mezinárodní potápěčský festival filmu, fotografie a výtvarného umění, pozn. autorky) potkal Steva Lichtaga. Pro mne to bylo setkání s velkou filmařskou a potápěčskou hvězdou, bez přehánění, Steve tenkrát natočil dnes už téměř legendární film o potápění s velkým bílým žralokem... Dali jsme se do řeči, našli pochopitelně společné náměty a nejen to, hlavně jsme si „sedli“ lidsky... Později jsem ho pozval k nám na jih, na budějckém výstavišti jsme udělali několik besed a promítání. Poznávali jsme se čím dál více a najednou se z nás stali nejen kamarádi, ale postupně jsme začali spolupracovat ve filmařině a potápění. Filmařině se od Steva a dalších kolegů v Twin Star Filmu učím, baví mě poznávat nové horizonty.

Ve filmařském týmu Steva Lichtaga Twin Star Film jste šéfem potápěčské logistiky a 2D a 3D podvodním kameramanem. Natočili jste spolu několik filmů, který z nich byl pro vás tím „nej“? 
Všechny filmy – od příprav přes natáčení až po uvedení před diváky – byly nějakým způsobem jedinečné, nezapomenutelné. A to nejen samotným natáčením, ale i všemi dlouhodobými přípravami, kdy i vyhledávání námětů, lokalit, partnerů a kompletace týmu, je celkem adrenalinové a náročné – a pak přijde chvíle, kdy začínáme natáčet a já si říkám: „Ty jo! Ono to fakt vyšlo! Točíme...“ Ale když mám jmenovat jeden, tak určitě Aldabra: Byl jednou jeden ostrov. Byl výjimečný jak lokalitou, v které jsme točili, tak tamními místy extrémními podmínkami. A byl výjimečný i zachovalým, civilizací opravdu nedotčeným světem pod vodou. Na filmu Aldabra jsme nechali více jak pět let života a já jsem moc rád, že se líbí u nás i ve světě. Zrovna ted na začátku října budou ruské premiéry v Moskvě a v Soči.

Mluvíte o extrémních podmínkách. Z pohledu suchozemce, nepotápěče, musí být potápění, navíc s kamerou, velkým adrenalinem, často spojeným s nebezpečnými momenty. Jaký je váš nejhorší a nejvíe nebezpečný zážitek?
Nebezpečí... Každý ponor může být riskantní, jde o to rizika co nejvíce předvídat a eliminovat, což samozřejmě pokaždé úplně nejde. Naše 3D kamery mají přes 30 kilogramů, to je váha, která se ve 40 metrech pod vodou v pětiuzlovém proudu přibližně šestinásobí... Takže zkusím trochu jiný zážitek. Jeden takový, kdy jsem si říkal, že už to přestává být legrace a nemuselo by to dopadnout zrovna dobře, mám spojený právě s natáčením Aldabry. Aldabra je ostrov v Indickém oceánu, zhruba mezi Seychely a Madagaskarem. Tamní oblast byla nebezpečná, operovali v ní somálští piráti. I proto bylo poměrně hodně složité získat povolení k natáčení, jednou z podmínek pojištovny byl také povinný doprovod vojenskou ozbrojenou eskortou. K ostrovu jsme na skoro čtyřdenní přeplavbu vypravili dvě lodě. Ta, na které jsem byl s dalšími členy týmu i já, byla vlastně jen sklolaminátovým katamaránem... A když jsem viděl ty ozbrojené vojáky, se samopaly, kulomety a s hodně nekompromisní ostražitostí, došlo mi, že fakt může jít o život... A na prostřelení té naší „skořápky“ by stačila jediná pirátská kulka...

Trochu mne tímto zážitkem překvapujete, čekala bych spíš nějaký dramatický souboj se žralokem... 
Možná jsou žraloci předvídatelnější než piráti... Ale ne, teď vážně: je jasné, že člověk pod vodou si je vědom možných rizik, předvídá je a snaží se podle toho chovat. Ale zároveň to mám tak, že když pod vodou točím, jsem soustředěný na záběr, na co nejlepší kompozici a hlavně na nějaký děj, který chci zachytit. Mám prostě vnímání hodně zúžené do hledáčku kamery, ve snaze natočit to zajímavé, co se zrovna odehrává... Dejme tomu, jak jedna ryba loví druhou, například. V tomto soustředění jsme jakoby lehce mimo, takže žraloky od sebe i odkopáváme. Vypadá to jako nadsázka, ale není. Potápění se žraloky chce hodně zkušeností. Každý druh se chová jinak. Potápění se žraloky je považováno za nejbezpečnější, já jsem ale zažil docela horkou chvilku s vorvaněm. Osmnáctimetrový vorvaň je pod vodou, hodně impozantní. Na Azorech jsme je točili částečně na nádech, z člunu jsem dostával pokyny, kde vorvaň je, zlehka si plaval, podřimoval... A jak jsem plaval s kamerou proti němu a pak dost těsně kolem něj, tak mne zahlédl přivřeným okem, lekl se mě a udělal prudký, pro mě nečekaný pohyb. Když třicetitunový kolos rozvíří vodu, mávne ploutví, tak to je... Skoro k nepopsání. Jeho ploutev mě minula o pár centimetrů, v obrovském víru vody a bublin jsem nevěděl, jestli jsem nahoře dole nebo kde vlastně... Dnes už se u téhle vzpomínky usmívám, ale tenkrát mi dobře nebylo.

Pojďme se raději přenést tam, kde vám dobře určitě je – na Bali. Protože jste nejen potápěč a filmař, ale také spolumajitel rezortu Relax Bali. Cestoval jste téměř po celém světě, proč jste podstatnou část svého života směřoval právě na Bali? 
Proč? No, jak jinak než náhodou... V době, o které jsem mluvil na začátku, tedy v době, kdy jsme vedli potápěčský klub, u nás pracovala i moje přítelkyně Michaela. Chtěli jsme tehdy rozšířit naše aktivity i do dalších, řekl bych pro potápěče atraktivnějších, méně známých destinací. Michaela tam působila na brigádě při vysoké škole (Michaela Vlášková je doktorkou přírodních věd, pozn. autorky) a proto logicky padlo do hledáčku i Bali. Vydali jsme se tam s kolegou a zjistili jsme, že destinace má velký potenciál. Několikrát jsme se tam vrátili se skupinou přátel a pak i potápěčů. Bydleli jsme v rezortíku Monkey Bungalows. Pobyt nám zajištoval kamarád, který v rezortu působil jako správce. Několik let jsme létali na Bali a trávili v Monkey Bungalows tak dva tři měsíce v roce. Pak zapracovala další náhoda, dnes z mého pohledu skoro neuvěřitelná... V letadle jsem potkal známého, který mi řekl, že se právě stal majitelem zmíněného Monkeys Bungalows. Protože sám začínal s potápěním jako absolvent naší potápěčské školy, má k moři a vodě srdečný vztah. Postupem času věci nazrály tak, že jsem se stal spolumajitelem, Monkey jsme rozšířili na Relax Bali a nyní nám dělá radost, když z něj odjíždí spokojení potápěči i nepotápěči.

Bali, respektive Indonésie, je lokalitou nám velmi vzdálenou a tím nemyslím ani tak počet kilometrů, ale především odlišnou kulturu, mentalitu. Jaký je rozdíl mezi Čechy a Indonésany? 
Bali je ostrovem nejen geograficky, ale i historicky a kulturně. Právě na Bali se od pozdního středověku, kdy budoucí Indonésii začal ovládat islám, soustředili stoupenci původního náboženství, hinduismu. Právě díky velkému vlivu tohoto náboženství, které obyvatelstvu ostrova dávalo řád, se podařilo zachovat místní kulturu, tradice, zvyky a tedy i určitou mentalitu, která je pro Balijce typická. Řekl bych, že my Češi jsme díky historii naší země uzavřenější, nedůvěřivější a přestože máme relativně všechno, jsme méně spokojenější než třeba Balijci. Ti jsou vstřícnější, otevřenější a pokornější, víc si umí vážit maličkostí. Zároveň jsou ale také velmi hrdí, na svou zemi, národ... Možná, že co říkám, zní jako fráze, ale skutečně takoví jsou.

Odlišná mentalita, úplně jiné klima, jiná kultura... Vy z poloviny žijete tady na jihu Čech, z poloviny na Bali. Jak zvládáte přechody mezi dvěma tak jinými světy? 
Protože už tak žiju několik desítek let, mohu říci, že je to otázka postupné adaptace. V začátcích to úplně jednoduché nebylo, prostředí je opravdu odlišné a je něco jiného být třeba dva týdny někde na expedici a něco zcela jiného žít zde měsíce. Všechno se postupně vyvíjí, člověk si zvyká, učí se, přizpůsobuje. Dnes to mám v sobě tak, že podobně jako pod vodou přepínám do jiného módu podle toho, kde zrovna jsem. Prostě mám v sobě takové pomyslné šuplíčky, ze kterých vytahuji Jindru pro Bali, Jindru pro Čechy, Jindru pro natáčení filmu někde na konci světa. Na Bali v tom svém šuplíčku mám více pokory, určité zklidnění, také jiné vnímání času, který má pro Balijce jinou hodnotu než pro nás, takže je třeba přijmout jejich tempo...

Zklidnění, zpomalení... Mají to tak i hosté rezortu? Jak vůbec vypadá takový den v Relax Bali? 
Myslím, že do většího klidu se dostávají vlivem prostředí i hosté, což je samozřejmě smysl pobytu u nás. I když jim právě to zklidnění chvilku trvá, což je dáno tím, že přijedou ze svého obvykle hektického, náročného, uspěchaného života a nedokáží z něj hned přepnout do stavu, kdy nic nemusí. Někdy trvá i tři dny, než se zbaví pocitu, že musí něco dělat, naplnit svůj čas spoustou aktivit. Prostě než vnitřně přijmou, že mohou třeba jen odpočívat... Tedy tak trochu přijmout balijský přístup k životu, dejme tomu vychutnávat čas jen prostým bytím a rozjímáním. Ano, to, čemu my někdy říkáme „válení se“, nazývá hinduismus rozjímáním. Naučit se rozjímat je podle „bible“ hinduismu Bhagavadgítá stejně důležité jako pracovat. Moderní medicína tomu říká „duševní hygiena“. Tím také odpovídám na otázku, jak u nás vypadá běžný den. Vypadá tak, že se může mnohé – jet na výlet do vesnic, k vodopádům vystoupat na sopky, sjet na raftu řeku, navštívit ptačí park, potápět se na korálových zahradách, nebo prostě jenom být v klidu a „rozjímat“.

Vím, že na resortu děláte kompletní potápěčské kurzy. Jak je to ale, pokud si chci předem vyzkoušet, jestli mě to bude vůbec bavit? 
U naprostých začátečníků, kteří potápění chtějí jen vyzkoušet, začínáme instruktáží o teorii a vybavení potápěče. Pak pokračujeme seznamovacím ponorem v bazénu. Pokud se člověk cítí dobře a komfortně, přecházíme na korálovou lokalitu před resortem. Vždy jeden potápěč a jeden instruktor. Respekt k bezpečnosti a dobrému pocitu klienta je pro nás prioritní. Tyto takzvané seznamovací ponory jsou do hloubky přibližně pěti metrů. Podle naší zkušenosti se většina absolventů seznamovacího ponoru rozhodne pro kompletní potápěčský kurz. Ten trvá přibližně 4 až 5 dní. Poté se budou moci potápět kdekoliv po světě a poznávat další dimenze života.

A mohou také objevit vrak potopené lodi. To je také náhoda, že se loď potopila zrovna v moři u rezortu? 
Ne, to náhoda není... I když, shoda některých okolností k tomu přispěla. První okolností byl návrh kamaráda a partnera Pavla Tomečka, který přišel s tím, že by mohlo být zajímavé právě u nás vrak lodi mít. Na několika místech ve světových oceánech už takové „uměle“ potopené vraky jsou, v našem okolí však v roce 2012 nic takového nebylo. Když Pavel přišel s myšlenkou vraku poprvé, víceméně jsem ho jen vyslechl a nechal to být. Jenže on za půl roku přišel znovu, a i když jsem byl pořád k možnostem realizace skeptický, začali jsme vyjednávat na patřičných místech – se správou vesnice, oblasti, s vládou. A také jsme se rozhlíželi po vhodné lodi. Náhodou v té době ministerstvo námořnictva vypsalo soutěž na odprodej staré vyřazené 43 metrů dlouhé lodi. Potřebná povolení jsme postupně získávali, ale s lodí to nebylo tak jednoduché, brousila si na ni zuby přístavní mafie, která měla v úmyslu loď rozebrat a zpeněžit vše, co zpeněžit jde – železo, měď, sklo, techniku. Nakonec se nám podařilo loď získat. Další tři měsíce jsme z ní za pomoci specialistů odstraňovali všechno, co by mohlo být závadné pro životní prostředí, takže se vyřezával obrovský motor a převodovka, odčerpávaly se provozní kapaliny, čistilo se vše, co by mohlo v moři dělat neplechu. Potopení vraku Relax Bali Wreck mělo mít přínos především pro výzkum, takže jsme se věnovali tvorbě projektu, na kterém se podíleli odborníci z univerzity v Jakartě. O celou věc se začal zajímat i ministr námořnictví a rybářství. Kvůli jeho příjezdu se plánovaný termín potopení posunul, a to si pamatuju přesně, až na 19. září 2012, kdy byl v Čechách v plném proudu filmový festival Voda Moře Oceány, takže jsem musel z Bali odletět. Dodnes si vybavuji přesně, jak jsem byl víc než nervozní z představy, co se při slavnostním potápění lodi, za účasti ministra námořnictva, může odehrát... Jestli jsme i přes největší pečlivost nepřehlédli někde nějaký skrytý zdroj nečistot... A jak loď půjde ke dnu, tak se na hladině objeví obrovská skvrna a náš „ekologický“ projekt bude v... V háji. Jednoduché nebylo ani uložení lodi přesně tam, kam jsme chtěli, kolem vytipovaného místa je svažitý terén, hodně korálových zahrad, měli jsme k dispozici místo asi o velikosti sedmdesát krát třicet metrů a trefit se na něj s lodí dlouhou 43 metrů vůbec nebylo snadné. Ale povedlo se a vráček nám dělá velkou radost.

Zmínil jste, že vrak byl potopen především pro výzkumné účely. Jaké to konkrétně jsou? 
Ty primární cíle jsou dva. Prvním je vytvoření umělého útesu, který bude plnit stejnou funkci jako útes přirozený, tedy bude biotopem pro mořské živočichy, bude útočištěm školek mladých rybek, barakud, kaniců, murén a dalších mořských organismů. Druhým cílem je výzkum a dokumentace toho, jak rychle a jakou formou moře dokáže pohltit – obsadit cizorodý prvek. Průběžně vývoj natáčíme a fotíme, vzniká tak časosběrný dokument, který je součástí širšího kontextu ochrany vody a přírody v oblasti. Kromě vědeckého a ekologického smyslu přináší vrak místním lidem i peníze, které plynou z potápění na vraku. Vesnicí je zde zakázán rybolov. Takto chápu rozumnou a smysluplnou ekologii v praxi. Ochrana přírody může a musí podporovat projekty, které ji pomohou financovat sebe samu.

A svými filmy to dokazujete, ostatně, jeden z filmů – Obsazeno mořem – byl právě o Relax Bali Wreck. Jaké další, nejen filmové projekty, máte v plánu? 
Se Stevem Lichtagem jsme ve fázi příprav filmu, který by se měl točit v čínsko-české koprodukci. Máme také rozpracovaný film o vraku Baron Gautsch v Chorvatsku. Je toho víc, ale jsem pověrčivý, nebudu prozrazovat. Se Stevem se kromě filmů věnujeme i festivalu Voda Moře Oceány. Máme v plánu výjezdy na Galapágy, Fiji, teď v říjnu letíme pracovně na Maledivy. Jinak mám v plánu věnovat se resortu na Bali, být v Čechách, být pod vodou, být s rodinou, přáteli... A také být připraven na další náhody.