Jihočech Martin Štefko má rád horory. Proto není divu, že se odráží i v jeho literární tvorbě, která se nyní rozrostla o novou knihu. Tou však autor překračuje vlastní hranice a vydává se na pole neorané – do teritorií westernu. Více již v rozhovoru.
Ahoj Martine, brzy vyjde tvá nová kniha Zatracenci. Zaujala mě informace, že bude vytištěna ve velmi limitovaném nákladu pouhých padesáti kusů. Skutečně neplánuješ další dotisk? Proč tak malý náklad?
Jedná se o western, což je žánr, který u nás nemá až tak silnou základnu, alespoň v té tištěné podobě. Jako nakladatel mám celkem malé pole působnosti, protože se věnuji spíše hororu. Western mi pak přijde jako žánr ještě více mimo hlavní proud. A že se u nás ani horor dobře neprodává (tím nemyslím Kinga). Trochu jsem se bál vytisknout knihu ve větším nákladu, ale zároveň si myslím, že ten příběh je dost dobrý na to, aby si zasloužil něco speciálního. A tím bude pevná vazba. Zatracenci tak budou první vázanou knihou, kterou vydám – trochu si tak plním i jeden ze svých autorských snů. Dotisku jsem nakloněn, ale už v lepené vazbě a v menším formátu než kniha aktuálně vychází. Ale to skutečně až podle toho, jaké budou ohlasy na Zatracence v limitované edici.
Zatracenci jsou dle tvých slov western… Je to tvá první zkušenost s tímto žánrem? Co je pro kluka z jižních Čech impulsem k napsání kovbojky?
Je to moje první zkušenost s tímto žánrem v jeho čisté podobě. Mám vydanou dvojici knih Mrtví kráčí po zemi, kde je hlavní postavou Kovboj, ale knihy jsou žánrově zombie horory a odehrávají se v současnosti. Westernový je tak skutečně jen hrdina. Postavu nesmrtelného kovboje jsem použil i v knize Agentura: První tým, ale to je zase akční žánrový mišmaš, kam mi postava kovboje sedla. Impulsem k napsání Zatracenců byl snímek Tenkrát na západě. Když jsem ho viděl, uvědomil jsem si, jak je to dokonalé v tom, jak jednoduchý příběh vypráví, ale přitom jak skvělým způsobem. Tuhle náladu jsem chtěl přenést do románu. Neměl jsem nikdy vyloženě touhu psát western, ale to prostředí je zajímavé, kruté a velmi specifické. A najednou jsem zjistil, že mám v hlavě příběh, který by tam skvěle seděl. A tak jsem ho napsal. Jelikož se psal skoro sám, věděl jsem, že jdu dobrou cestou. Alespoň tedy z mého autorského pohledu. Pokud se do psaní nutím, není to ono a většinou příběh nedokončím. Tady šly některé části jako po másle.
Jsi řazen spíše mezi hororové autory. Vyhovuje ti tato škatulka, nebo je ti naopak těsná?
Je mi těsná, i když se jí nebráním. Jde spíše o to, že svou tvorbou do něj zasahuji, ale netvořím v první řadě horor. Mám rád možnost přecházení mezi žánry. Například zombie horor z mého pohledu nemá prvoplánově děsit, ale měl by se zabývat více společenskou kritikou a rýpat hlouběji do člověka jako tvora sociálního. Tohle se mi na zombie hororu líbí, ten přesah. Ve svých knihách ten přesah mívám hodně. Agentura je asi nejlepším příkladem. Taková akční béčková směska, kde jsou prvky hororu, sci-fi, fantastiky, humoru i historie, i když to bude spíše až ve druhém díle. Do škatulky hororových autorů jsem rád řazen proto – tedy kromě toho, že horory také píši, hlavně v povídkové formě – že chci žánr podpořit, pomoct mu. Zaslouží si to, má u nás určitou tradici, jen není moc vidět. A je tu škoda. Jsou zde dobří autoři, jsou zde dobré příběhy. Svými povídkami v hororovém žánru bych pak sám ten český hororový rybníček rád trochu zaplnil a ukázal, že zde je, má smysl a stojí za to ho číst.
Tvá první kniha se jmenuje Mrtví kráčí po zemi. Jak důležitá pro tvou kariéru spisovatele byla?
Z hlediska autorského hodně. Není to první román, který jsem dopsal, těch mám v šuplíku desítku, ale je to první kniha, u níž jsem se rozhodl, že ji chci dostat ven, že s ní chci zkusit oslovit čtenáře. Dříve jsem se účastnil různých literárních povídkových soutěží, ale z těch jsem vlastně neměl pořádnou zpětnou vazbu. Jen umístění. Sborník jsem nikdy vydat nechtěl, ale Mrtví kráčí po zemi mě samotného chytli tak, že jsem si řekl, že by to za vydání stálo. A tak jsem si je vydal. Samonákladem, protože nakladatelství ve většině případů ani neuznala za vhodné napsat, že prostě nemají zájem. Mrtví kráčí po zemi jsou pro mě ale důležití i v tom, že jsem na nich mohl zkusit něco jiného, trochu jiný styl. Líbí se mi, jak si autor může hrát s formou, a tady mi k příběhu seděla ich-forma, kdy postava je hláškující cynik. Tohle se mi líbilo v tom, že celá kniha je psána nespisovnou češtinou, protože ani já, když přemýšlím, mám nějaké vnitřní monology, nepřemýšlím spisovně. Tohle se mi na stylu Kovboje líbilo. Ta kniha je celá jeho. Díky Mrtvým jsem si začal víc hrát i s formou u dalších knih. Nikdy se nepřestala usmívat má kapitoly na přeskáčku, které se sebou na první pohled nesouvisí, ale na konci dávají hlubší smysl. Agentura je zase povídkovým románem. Jen ti Zatracenci jsou napsaní tak nějak „obyčejně“ chronologicky, ale zase je to western. Mrtví kráčí po zemi byli důležití také proto, že jsem si uvědomil, že bych chtěl svoje knihy vydávat pod hlavičkou vlastního nakladatelství a přibrat k nim i další autory, o což se aktuálně snažím, ať už je to kniha Sešívance od Honzy Vojtíška, nebo další projekty, které jsou aktuálně rozjeté a které by se mohly na trh dostat v roce 2019. Ale to beru ještě jako hudbu budoucnosti. Knihu Mrtví kráčí po zemi tak beru jako start v mnoha ohledech.
Koncept s kovbojem… Někdo může namítnout, že to připomíná Temnou věž, o to více, když zmiňuješ jejího autora Stephena Kinga. Co bys dotyčnému odpověděl?
Že to není Temná věž po česku, ale že to je příběh, který inspirovala tvorba Stephena Kinga a jeho osobnost. Nikdy jsem neměl touhu dosáhnout výšin Temné věže, ale postava pistolníka se mi prostě líbí, i když z mého pohledu spíše v tom waynovském pojetí. Stephen King je autor, který mě hodně ovlivnil a jeho zakomponování do knih Mrtví kráčí po zemi byla moje cesta, jak mu vzdát hold. A také mi přišlo krásně ujeté, že by smyslem přežívání jednoho člověka, bylo najít Stephena Kinga. Tím jsem chtěl částečně vyjádřit, že kniha v sobě má nadhled a nadsázku. A to i ve světě, jenž je pořádně krutý.
