Mladý hradecký režisér David Balda v uplynulých dnech uvedl do kin svůj první celovečerní film Narušitel. Prvotina teprve osmnáctiletého tvůrce, inspirovaná příběhem jeho dědy, je promítána v desítkách měst po celé republice. Redakci Drbny po premiéře zajímalo, jak snímek vznikal.
V 18 letech za sebou máte již dva velké filmy Pomstu a Nevinnou krutost. Kde se vzala myšlenka na natočení celovečerního filmu Narušitel?
Mým prvním filmovým počinem byl dokument o mém dědovi, který se jmenoval Historie jednoho letadla. Od mala mě právě děda bral na různá letiště a mě to prostředí fascinovalo. Ten dokument jsem přihlásil na různé soutěže, kde jsme sklidili úspěch, a to mě nakoplo. Po natočení Pomsty a Nevinné krutosti jsem měl v hlavě několik nápadů. Nakonec jsem se ale vrátil k příběhu mého dědy, ze kterého jsem začal “tahat” jeho vzpomínky. Se scénáristou Petrem Kultem jsme měli původně v plánu natočit další, tentokrát větší dokument. Když jsme ale postupně zjišťovali dědovy příběhy a historky jeho kamarádů, rozhodli jsme se z toho udělat celovečerní film.
Život armádních letců socialistického Československa naplňovaly opojné chvíle svobody v oblacích a přátelství na celý život, z velké části ho ale ničil dozor státní bezpečnosti a jejích udavačů. Čtveřice kamarádů a jejich letecký mentor spolu létají a slouží v armádě dvacet let. Pak se ale po dlouhé době začne rozmotávat smrt bývalého pilota RAF při pokusu o přelet na západ a hlavní hrdina nemá jiné východisko než se ho pokusit napodobit. „Jste narušitel, následujte mě,“ jsou slova, která sám často hlásí do vysílačky, když nutí k přistání ty, kdo se na západ za svobodou vydávají vzduchem v letadlech. Teď se o stejně zoufalý útěk musí pokusit i on. (Bontonfilm)
Jak tedy potom vznikal ten scénář?
Dali jsme dohromady dědovy vzpomínky a oslovili jsme ještě další dva piloty, kteří se s námi podělili o různé historky. Jejich jména ale bohužel nemůžu prozradit, jeden z nich uletěl za hranice a oba nechtějí, aby se o nich mluvilo. Oni obecně piloti nemají rádi popularitu. Shromážděné historky jsme dali dohromady a hledali nějaký klíč, jak to pospojovat. S Petrem jsme se pravidelně scházeli a nahazovali dialogy, jak by ten příběh měl pokračovat. Mezi schůzkami jsme si každý promyslel, co změnit nebo doplnit a hledali jsme kompromis až vznikl scénář.
Jak jste se vůbec s Petrem Kultem potkali?
Petr hrál v divadle a při natáčení Pomsty jsem potřeboval komparz – vojáky, jedním z nich se stal nakonec Petr. Seznámili jsme se tedy díky předešlému filmu. Po nějaké době jsme se znovu potkali a já jsem věděl, že píše nějaké krátké povídky a oslovil jsem ho, jestli nechce se mnou něco udělat a on kývnul.
Co bylo dále? Kdy padlo rozhodnutí natočit film?
Když jsme si scénář přečetli a oba nás to prostředí pohltilo. Jezdili jsme po letištích, vybírali lokace, a tak nám to přirostlo k srdci, že jsme vše spustili.
Jak se stalo, že na natáčení kývli takový herci jako Petr Kostka, Stanislav Zindulka, Jiří Dvořák nebo Veronika Arichteva?
Já jsem hledal herce, ze kterých jsem cítil letecké charisma, nebo kteří by se mi prostě do toho leteckého prostředí hodili, těžko se to popisuje. Zkrátka musí mít určité charisma. To se myslím nakonec povedlo, jednání ani nebyla moc komplikovaná. První schůzka proběhla s panem Zindulkou. Sešli jsme se v jedné kavárně a dali mu scénář. On si to přečetl a už tam jsme se dohodli, že do toho půjdeme. Pak se mi povedlo sehnat číslo na Jiřího Dvořáka, poslal jsem mu to a on řekl, že se mu to líbí a že do toho jde. Stále jsme ale neměli hlavní roli. Pořád jsem hledal a hledal až jsem našel Pavla Neškudlu, se kterým jsem se už v minulosti potkal v Klicperově divadle. Zašel jsem se na něj podívat a měl jsem jasno. Shánění herců šlo tedy poměrně snadno.
Jak se s takhle ostřílenými herci spolupracovalo na place?
Já jsem se toho docela bál. Přemýšlel jsem, jak budu panu Kostkovi nebo Zindulkovi říkat, jak to mají hrát. Nakonec to bylo bez problémů. Všichni herci, se kterými jsem na tom filmu spolupracoval, jsou neskuteční profesionálové. Já to dělám tak, že si s herci sednu, popovídáme si o mojí představě a pak je to nechám zahrát a vidím, jestli je to dobré, nebo je potřeba ještě něco předělat. Jsem vždy rád, když do toho vnesou i své nápady a názory. Mám rád na place pohodovou atmosféru, takže většinou nechci na nic tlačit. Snažím se jim dát volnost, dokud vím, že se to shoduje s mojí představou.
Kde se vlastně natáčelo a kdy padla první klapka?
První klapka padla 16. srpna 2017 a natáčení trvalo asi 36 dní. Natáčelo se na malém letišti v Hořicích, na letišti v Hradčanech u Liberce, nedaleko Mimoně a v Hradci. Pak byly dotáčky, poslední klapka padla předposlední den sedmnáctého roku, poté následovala dlouhá postprodukce.
V Hradci Králové se natáčelo na letišti, odkud ve filmu startuje letka na narušitele. Poté jsme využili ulici Rokitanského pro „sametový“ průvod a královéhradeckou vazební věznici. Na letišti Hradčany u Ralska jsme natáčeli dvě podstatné scény filmu, a to prostředí nás velmi dostalo. Ten duch Rudé armády, který tam je od roku 1968, stále podle mého neodešel, a tak na nás na letišti působily různé atmosféry. Prostředí je to ale velmi atraktivní a rád se tam vracím.
Kolik lidí se na tom filmu ze začátku podílelo?
Z počátku nás bylo pár, kteří dělali na scénáři a přípravách. Ve štábu bylo přibližně 20 - 30 lidí a když započítáme 100 komparzistů a dalších spolupracovníků, tak ve výsledku na tom dělalo možná 200 lidí. Na takový film je to ale pořád málo.
Ve filmu je množství leteckých scén, natáčely se skutečně ve vzduchu nebo je to “filmové kouzlo”?
Jiří Dvořák i všichni další herci byli při natáčení opravdu v letadle a natáčeli ve vzduchu. O filmové kouzlo se určitě nejedná. My jsme opravdu měli štěstí na spolupracovníky. Hodně nám pomohl pilot Andrej Cepko, který se svojí Cessnou odvedl skvělou práci. Půlku letových záběrů také odlétal můj strýc Vladislav Balda ml.
Jaká byla dědova úloha při natáčení třeba těch leteckých scén? Viděl už výsledek?
Ano, viděl. Hodně nám při natáčení pomáhal. Jeho hlavní úkol byl, aby ty scény odpovídaly co nejvíce realitě. Hlídal např., jak se otevírají hangáry, uniformy a další dobové záležitosti. Přece jen si kus příběhu prožil. Děda zároveň velmi aktivně působil při natáčení letových scén, kdy předával pilotům své zkušenosti a rady.
Dvě písně k Narušiteli složil a nazpíval ostřílený skladatel filmových písní Michal Hrůza. Jak probíhaly „námluvy“ s ním?
Vtipné je, jak jsme se k sobě vůbec dostali. Já jsem stále hledal někoho, kdo by nám mohl písně složit. Nedařilo se ale nikoho vhodného najít. Jednoho dne jsem zavolal Jirkovi Dvořákovi a ten mi doporučil právě Michala Hrůzu, dal mi na něj číslo a za pár dní jsem mu volal. V 6 večer jsem mu poslal film, v 8 se na to podíval a v 11 mi volal, že do toho jde. Pak už to jelo. Na Veroniku Arichtevu mě třeba přivedla mamka. Opět jsem zvedl telefon, poslal scénář a role Aleny jí přišla zajímavá…
K filmu vznikl i videoklip, který se natáčel v Hradčanech u Liberce. Proč jste volili tuto lokaci?
Chtěl jsem udělat neobvyklý klip, kde by byla kamera více v klidu a vyprávělo by spíše prostředí a samozřejmě Michal. V tom byla volba jasná, nepoznal jsem totiž atmosféričtější místo než Hradčany.
Do své show si vás společně s Veronikou Arichtevou pozval také Jan Kraus. Jak jste se cítili na legendární červené pohovce?
Já jsem si to užil. Pan Kraus je velký elegán a má charisma, obdivuji jeho improvizaci a celou show. Byl to pěkný zážitek.
