Spisovatel Honza Vojtíšek: Přemýšlím o své tvorbě, o svém románu, jako o hororu

Každým dnem by měl vyjít tvůj nový román nazvaný Kazatel. Představíš nám ho?
Kazatele vnímám jako příběh o víře, ne však nutně a striktně o víře v náboženském smyslu. Příběh o tom, v co jsou lidé schopni věřit, jak moc to dokáže ovlivnit životy jejich nebo životy ostatních, jak jsou schopni svou vírou povzbuzovat a podporovat určité jevy, situace, události, chování… Ale možná tam tu alegorii vidím jen já, kdo ví. Tedy jinak řečeno, Kazatel je příběh středověkého kněze a mladíka žijícího v naší současnosti, kterým životní cesty zkříží jistá entita a začne jejich životy ovlivňovat. Nebo jim jen umožní být takovými, jakými jsou ve skrytu? Kdo koho využívá? Kdo z toho má větší prospěch? Přistoupí oba hrdinové na novou hru, protože se jim bude zdát výhodná a pro ně osobně prospěšná? Respektive kdy nebo zda vůbec jim dojde, že se děje něco zlého? Nebo se naopak té síle postaví, spojí se a zamezí jí v její cestě ke světlu? V podstatě je to klasický démonický horor v duchu osmdesátých a devadesátých let, jen bych asi ten záporný prvek nenazýval démonem.

V anotaci se píše o mrazivém hororu… Co si pod takovým spojením může čtenář představit?
Cokoliv, z čeho ho mrazí. Ono přímo od autora to může znít divně nebo neupřímně, ale myslím si, že tam je v dobrém poměru namícháno všechno potřebné – atmosféra, napětí, násilí, krev, tajemno… Každého mrazí z něčeho jiného, mně nezbývá doufat, že něco z toho tam je. Nejkratší verze odpovědi by ale zněla: Zeptej se nakladatele, protože tu anotaci psal on.

Přijde mi zajímavé, že jsi propojil dvě hodně vzdálené časové roviny. Dá se říct, že do své tvorby vkládáš i prvky fantasy? A obecně – jak tenký led je leckdy mezi fantasy a hororem?
To propojení vyplývá z prvotního nápadu, v podstatě i z pointy příběhu. Rozhodně si nemyslím, že odehrává-li se něco v historii, je to automaticky fantasy nebo to je poznávací prvek fantasy. V historické části Kazatele se objevují mimo jiné skutečná místa, hovoří a odkazuje se tam na skutečné události. Nepřemýšlím o své tvorbě jako o fantasy. Mně osobně fantasy prakticky nic neříká (až na pár, převážně filmových věcí, například Nekonečný příběh, což je nejlepší film, který kdy byl natočen). Nevylučuji však, že se tam ty prvky objevují, že někomu mohou určité scény a prvky jako fantasy připadat. Jen je tak nevnímám já a nevkládám je tam jako fantasy. Přemýšlím o své tvorbě, o svém románu, jako o hororu.

Led mezi fantasy a hororem může být někdy opravdu velmi tenký, stejně jako může být tu a tam tenký mezi sci-fi a hororem nebo fantasy a sci-fi. Asi každý má svou vlastní měrku oné tloušťky a jde o jeho vnímání žánrových prvků. Přesto si myslím, že v rámci fantastiky umí být a jsou horor, sci-fi a fantasy naprosto samostatné žánry, pracující s vlastními základy, prvky a postupy. Vnímám fantastiku jako jeden dům a horor, sci-fi a fantasy jako jednotlivé samostatné byty nebo patra toho domu, tedy – sdílejí jeden velký prostor, mohou se scházet, stýkat a mísit před výtahem, na schodišti, ale také mají svůj vlastní prostor, kam ostatní subžánry nijak nezasahují.

Horor vnímám specificky a jaksi samostatně ještě i proto, že může dokonce z toho domu vyčuhovat, mít vlastní pozemek ještě mimo něj, protože jej nepovažuji za striktně a nutně fantastický, tedy že nepovažuji za horor jen příběhy obsahující nadpřirozený prvek. Horory mohou být i čistě realistické, bez fantastického prvku, takovými jsou třeba Psycho, Čelisti nebo první Carpenterův Halloween, v nich přeci nic nadpřirozeného není. A popravdě, neustálé spojování a slučování, či dokonce v některých případech zaměňování a ztotožňování hororu s fantasy mě trochu… no, mrzí.

Pokud se nepletu, Kazatel je tvůj debut, co se týká románové tvorby. Proč ses rozhodl pro sepsání rozsáhlého knižního díla až nyní?
Ano, je to moje románová prvotina. Prvotní námět Kazatele (přesněji řečeno z jeho současné podoby prolog, druhá půlka dvacáté kapitoly a třetí kapitola) mě napadl již někdy v roce 2000, tedy v době, kdy jsem aktivně psal teprve nějaké tři roky a byl jsem rád, že zvládnu nějakou tu povídku. Když mi došlo, že se z tohoto námětu klube něco delšího, zalekl jsem se a odložil to. Zasunul to do skladovacích prostor mozkovny a tu a tam k tomu něco přidal.

Až někdy v roce 2014 jsem od některých lidí začal slýchat a číst, že by si ode mě rádi přečetli něco delšího. A ve druhé půlce toho roku na mě začal nenásilně tlačit Martin Štefko (dnes majitel nakladatelství Golden Dog), že bych měl zkusit napsat román. Já si pak nakonec řekl, jo, že asi přišel čas to zkusit, a tak jsem tenhle námět vytáhl, oprášil a rozvedl ho. Začal jsem ho psát v lednu 2015 a dopsal ho v září 2016. Takže od prvotního nápadu k vydání knihy uběhlo celých 19 let.

Golden Dog je malé nakladatelství, zkoušel jsi oslovit i větší hráče na trhu?
Já je oslovoval. Tedy, díky informacím od mnohých známých a kolegů, kteří to zkoušeli a díky vědomí, v jakém žánru tvořím a jakou má u nás pozici, jsem to vlastně nikdy neměl v plánu. Nemyslel jsem si, že bych uspěl a připadalo mi to jako ztráta času. V době, kdy jsem Kazatele dopsal, jsem ale připravoval k vydání svou třetí povídkovou knihu Sešívance a vlastně jsem do jejího vydání neměl v plánu nějak s Kazatelem něco dělat, protože mi Sešívance zabíraly hodně času, tak jsem si řekl, že bych, než ty Sešívance vydám, mohl zatím s Kazatelem zkusit, jen tak, v podstatě pro ujištění mého přesvědčení, pár nakladatelství obeslat. Abych někdy v budoucnu na případnou otázku „Zkusil jsi to vůbec někdy?“ mohl po pravdě a upřímně odpovědět „Ale ano.“.

V podstatě jsem si tím potvrdil to, co jsem si myslel. Nejhorší na celém tom není odmítnutí, s tím každý rozumný autor musí počítat. Nejhorší na tom je, že se mu nedostane ani toho odmítnutí. 98 % oslovených nakladatelství ani nenapíše to „ne“ a jsem přesvědčen, že rukopis ani nečetli. V takovémto kontextu se i odmítnutí jeví jako úspěch a radostná reakce. Nejpříjemnější komunikace v tomhle ohledu proběhly paradoxně se zahraničními nakladateli, které jsem obeslal, konkrétně ze Slovenska a Polska.

No a pak přišel Martin. Trochu komické na tom je, že jsem si myslel, že se se mnou o vydání začal bavit na základě toho, že Kazatele četl, posílal jsem ho několika betačtenářům, a byl jsem přesvědčen, že on byl mezi nimi. Pak mě doslova uzemnil, když z něj vypadlo, že ho nečetl, že jsem mu ho ještě neposlal. Je to docela potěšující. Martin mou tvorbu zná, hodně se s ním o ní bavím, Kazatele jsem s ním konzultoval již během psaní, takže i tam věděl, do čeho zhruba chce jít. Popravdě řečeno, původně by mě ani nenapadlo nabídnout Kazatele Martinovi, protože jsem Golden Dog vnímal jako nakladatelství, které si založil pro vydávání svých knih a tehdy jsem nevěděl, že chce vydávání rozšířit i na další domácí autory a autorky. A je mi ctí, že mohu být tím prvním.

Jsi známý hororový fanoušek. Jak se díváš na dnešní horor? A jaké období ty sám považuješ za nejlepší?
No, já jsem sice známý skuhral, ale musím uznat, že i v tom literárním hororu se poslední dobou hodně mění. Vychází více knih, více autorů, takže už se smazává ona dnes již trochu nepravdivá a zkostnatělá rovnice horor rovná se Stephen King, Clive Barker a Howard Phillips Lovecraft. I ten domácí, tedy český a slovenský, horor začíná vystrkovat ďábelské růžky a vyšlapávat si čím dál větší prostor. Samozřejmě, vždycky by to mohlo být lepší. Jsem beznadějný a bezvýhradný fanoušek a milovník osmdesátek. V mnoha směrech a ohledech. Tedy i co se týče hororu, ať už filmového nebo literárního. Poslední dobou odhaluji krásy padesátkového a sedmdesátkového hororu. Dobrý horor ovšem vzniká napříč časem. Každá doba má svá pozitiva i negativa.

Vydáváš hororový fanzin Howard. Vzhledem k tomu, že má výbornou kvalitu, nenapadlo tě někdy, že bys ho zkusil protlačit do oficiální distribuce? Tedy na stánky?
Och, díky za tu kvalitu. Samozřejmě, že jsme se o tom bavili a snili. Došli jsme ale ke stále platnému přesvědčení, že by se zde čistě hororový časopis v papírové verzi neuživil. Já osobně si pak myslím, že rozhodně ne v takové podobě, v jaké Howard vydáváme. Je to smutné, ale prostě to tak je. Pokoušeli jsme se vyjít vstříc zájemcům o papírovou verzi v malém nákladu pro ty, co by to opravdu chtěli, ale nesešel se ani potřebný počet.

Z jihu Čech nepocházíš, ale žiješ tu už více než 20 let. Čím tě tento kraj učaroval?
Krajinou, prostředím, přírodou a klidem. Hrozně rád se procházím se psem kolem Čertovy stěny, koupu se tam v divokých proudech Vltavy, zmizím do lesa, kde hodiny nikoho nemusíš potkat. Právě tam často a dlouho přemítám o námětech a tvorbě, tam mě napadá nejvíce nápadů a scén. Každé jaro v práci, když vyhlédnu z okna, dokážu se na desítky minut zaseknout na sledování mladých káňat, jak se učí lovit a plachtí po obloze. Když jsem v lese u nás za domem, již jako dospělý, poprvé z blízky zahlédl sojku, až mě vyděsilo, jak je to velký (ale nádherný) pták. Odkojen pouze Krkonošskými pohádkami jsem si jako městský floutek myslel, že je sojka trošku větší vrabec. Zamiloval jsem si jihočeské vesničky, když jezdíme s klukem po jeho fotbalových zápasech, úplně se kochám. Pocházím původem z města, ale ač stále bydlím v bytě panelového domu, co žiju tady na jihu, na město jsem prakticky zanevřel (svého času osmnáctiměsíční pobyt v Písku mi to jen a jen potvrdil) a už bych se do něj nikdy nechtěl vrátit. Miluju to tady. Trochu zajímavé je, že nemám rád Český Krumlov, nelíbí se mi tam, nejhezčí na něm jsou zástupy Asiatek.