Lukáš Hejlík nedávno vydal knihu, ve které mapuje ty nejlepší podniky a místa v Česku. V Budějcích se knihu rozhodl i pokřtít a oběhnul s ní všechny podniky, které má u nás rád. I tak si ale našel čas na rozhovor, ve kterém prozradil, proč už se nevěnuje herectví, kde se v Budějcích rád nají nebo proč nepíše o místech, která se mu nelíbí.
Lukáši, vy jste teď v Česku takový fenomén, co se gastra týče. Jak si podle vás v tomto směru stojí Budějce v porovnání s jinými městy?
No úplně na začátek. Já jsem tady před 15 lety žil, takže mám už nějaké vlastní srovnání. Zrovna na Budějcích jsem si uvědomil, že člověku se město začíná hrozně líbit, až když se odstěhuje. Žil jsem tu rok v prvním angažmá v Jihočeském divadle. Když se pak člověk vrátí, jde si kolem Samsona, který se tam protahuje ve slunci, tak najednou zjistíte, že to má úplně jinou atmosféru, když jste tady tak trochu turista.
Ale k otázce. Pokud bych měl odpovídat za gastro, tak to sleduju zhruba šest let. A za tu dobu mě Budějce, právě proto, že jsem tady žil, dost zajímaly. Rozpuk tady vidím už třeba tři roky zpět, zvlášť v poslední době.
Ve srovnání s jinými regionálními městy, když nebudu počítat Prahu, Brno a dost možná i Ostravu, protože to jsou velká města, kde to fakt frčí, tak s Libercem, Plzní a Olomoucí jsou na tom z těch regionálních měst podle mě nejlíp. Koneckonců v knížce, která mapuje 365 podniků v celém Česku, jich mám z Budějc osm. Ale bacha, třeba Tábor jich tam má šest. (smích)
Tak mi prozraďte, kam si v Budějcích rád zajdete na jídlo, když sem přijedete?
My sem jezdíme každý rok s hrou Listování, kterou jsem tu mimochodem před 16 lety založil, a ne vždy je úplně čas. Ale když už jsem tady, vždy se snažím navštívit něco jiného než Hladový vokno, do kterého jsem chodil před těmi x lety. Mám rád Datla, Žlutou ponorku, Kliku, Bohemku.
Věnujete se podnikům, které jsou podle vás dobré. Určitě už jste ale navštívil dost těch, které se vám nelíbily. Co pak s nimi?
O těch vůbec nepíšu. Celý ten můj projekt není katovna. Pokud dostanu tip, myslím si, že je to fajn, přijdu a ono to vůbec není fajn, tak o tom prostě nenapíšu. Pokud mám k podniku nějaké drobné „jenom si myslím“, tak to tam dám. Občas to pak vyvolává i fajn diskuze, přestože probíhají na Facebooku.
Podniky, které do mapy zanesu, se prokreslí do aplikace, která má tak trochu vést lidi na cestách. Jasně, není pro Budějčáky, ale může pomoct lidem, kteří sem přijedou a potřebují se rychle zorientovat. A nechtějí otevírat třeba Google nebo Tripadviser, který vám vyhodí uživatelský průměr, což znamená, že nejvíce lidem ze sta tam chutnalo, ale sto lidí šlo taky k volbám a nemusí být spokojení, jak to dopadlo.
Kde sbíráte tipy?
Od sledujících. Někdo mi prostě řekne, hele, tady je to fajn, běž tam kouknout. Tak si to zapíšu. Hodně inspirace padne i v diskuzích. Když mám čas a odpovídám na komentáře, tak se taky něco objeví. V aplikaci je teď navíc možnost mě přímo kontaktovat.
To musíte mít ale zahlcený messenger a direct.
Lidi, kteří mě sledují, tak už nějakým způsobem ví, na co jsem zaměřený a jsou se mnou na stejné vlně. Teď jsem ale třeba udělal knížku, se kterou přijde i jiná medializace a nabalí se na to lidi, kteří přesně neví, co dělám. Občas pošlou tip, který je pro mě úplně mimo a proti čemu se snažím tím projektem, nechci říct bojovat, ale vzdělávat a navádět lidi k uvažování jiným směrem.
Co všechno ve vaší knížce najdeme?
Knížka vlastně vznikla z té aplikace, kdy jsem z tisíce podniků vybral 365 různých, inspirativních, dobrých podniků. Najdete tam podniky od nejvyšší gastronomie, přes různé cukrárny, kavárny, pivo… Tipy, kam na dobrý burger nebo výlet. Funguje to trochu jako průvodce. Hrozně jsem si přál, aby lidi třeba chodili a sbírali křížky a razítka, kde už byli. A ono to opravdu funguje. Je to taková dětská interakce.
Dá se říct, že jste takový Zdeněk Pohlreich pro kavárny a menší podniky?
Ne, určitě ne. Ten pořad se Zdeňkem stál na hrozných případech. Já naopak stojím právě na těch dobrých příbězích, což je samozřejmě mnohem těžší. Protože bulvárnější věci prostě táhnou. Kdybych dělal Gastromapu Lukáše Hejtíka, určitě by měla větší úspěch. Ale já jsem rád, že v dnešní době, která funguje právě na těch hejtech, můžu psát o těch fajn věcech.
Když už jsme u Zdeňka Pohlreicha, v jednom rozhovoru řekl, že nezáleží na tom, odkud potraviny jsou, ale hlavní je, když to lidem chutná. Souhlasíte s tím? Jak se na to díváte vy?
Popravdě, když bude lidem chutnat, tak budou vždy nejspokojenější. My totiž můžeme dávat lidem bio, farmářské věci od lokálních lidí. A já můžu dělat gastromapu. Ale je to všechno jen alternativa, která nemusí vyhovovat celkovému průměru. Proto se nesnažím dávat v mapě, a teď se k tomu vracím, průměrný výsledek.
Pokud tedy nad tím výrokem uvažuji ze šířky, tak jo. Lidi bude vždycky zajímat, jak to chutnalo a nebude je zajímat příběh. Z lidového hlediska jasně, ale já budu rád, když se lidi budou víc zajímat, odkud je to, co jí. Když se to procento masy zmenší z 95 procent na 80, tak budu rád.
Co máte teď v plánu?
No, teď hodně jezdím právě s knížkou. K tomu se snažím všechna ta místa navštívit znovu, abych viděl, jak fungují dál. Když jsem někde nebyl tři roky, tak je pravděpodobné, že se něco změnilo, i vzhledem k vyšponované situaci na pracovním trhu. Těch konceptů totiž neustále přibývá. A čím víc o tom píšu, tím víc se divím, že do toho lidi jdou. Říká se, že nejlepší způsob, jak projebat prachy, je otevřít si hospodu. Protože i když to děláte dobře a daří se vám, neznamená to, že vás to nesemele.
Mluvil jste o Listování. Věnujete se vůbec ještě herectví?
Nene. Pořád mluvím jen o Listování, protože po herecké stránce už nic jiného nedělám. Vystoupil jsem i ze seriálu, dělal jsem to čtyři roky a už mi to připadalo stereotypní. Měl jsem pocit, že bych tam mohl umělecky umřít. Už tenkrát jsem totiž trochu cítil, že bych si mohl dělat tyhle svoje projekty s gastrem, ať už to byl Gastrokroužek nebo Gastromapa. O návratu proto ani neuvažuju.
A poslední otázka. Co si dá Lukáš Hejlík rád k jídlu?
No, to záleží. Dneska, když se spolu bavíme, tak je hrozný horko, proto nemám moc chuť se zprasit. Česká kuchyně, která zažívá renesanci, to mě v zimě zachvacuje. Dneska jsem měl třeba salát s červenou řepou a bylo to naprosto skvělý.
Foto Jana Kroneislová
