Brány bývalé smaltovny Sfinx se v úterý večer otevřely dokořán. Divadlo Continuo vyprodalo všechna místa na sezení a představením U Zdi vdechlo život tomuto prostorově i atmosférou zajímavému místu. Každý z diváků si z emočně nabitého představení odnesl své, jak ale celá hra vznikala, zjistila Budějcká Drbna od jedné z protagonistek - Kateřiny Šobáňové.
Jak vznikají představení, které hraje Divadlo Continuo?
Každý z nás sbírá materiál a hledá téma, které bychom mohli uchopit. Improvizujeme. Máme samozřejmě uměleckého šéfa, kterým je Pavel Štourač, jenž se svou ženou Helenkou založil Divadlo Continuo. Ale není to o tom, že nám řekne, dnes budeme zkoušet tohle a tento pocit vyjádříte takhle. My hledáme, tvoříme, improvizujeme pospolu. Takže všechna představení jsou nápadem nás všech.
Jaké téma je stěžejní pro představení U Zdi?
To je hrozně těžké takhle říct. My se raději ptáme diváků, co si myslí, že jsme chtěli vyjádřit. Téma, které my vyjadřujeme, může být pro diváka zcela odlišné. Vyprávíme skrz tělo a každý z nás má svůj vlastní příběh. Určitě je ale základem tělo v pohybu.
Přišlo mi, že stěžejní pro celé představení je vztah mezi mužem a ženou. Je to tak?
Určitě jsou tam vztahy. Vztah byl základ. Když jsou dvě těla v prostoru, tak i když nechceme, tak mezi nimi vzniká vztah. Aniž by ty postavy něco dělaly, tak jejich energie tam bude proudit a ony na sebe budou určitým způsobem reagovat.
Také se v představení objevila politická narážka. Snažíte se svým uměním komentovat i politiku?
Tato otázka by se spíše hodila na kolegu, který to na tabuli psal, ale samozřejmě už tím, že žijeme v nějaké společnosti, tak vnímáme, co se kolem nás děje a reagujeme na to. Při tvoření to pak z nás vyplouvá podvědomě nebo nevědomky na povrch.
Komunikujete rádi s diváky? Zajímá vás, co ve vašich představeních našli?
Ano. Pro nás je důležité vědět, jak to diváci vidí a vnímají. Často se stává, že tam najdou věci, které tam od nás nepronikly, a to je nádherné. Díky nim můžeme vidět zpětně to představení jinak a pracovat s ním, rozvíjet ho. Bylo by pro nás smutné, kdyby k dialogu mezi divákem a námi nedošlo.
Museli jste v tomto představení improvizovat?
Jsou určité momenty a body, kdy tělo musí být přesné, protože ten partner, který s vámi je, na to spoléhá. Ale alespoň já si nechávám prostor pro pohyb, který můžu podle pocitu prodloužit, či zkrátit. Je nutné nechat si nějaký prostor, protože to tělo samo, v danou situaci, nějak reaguje.
V určitých chvílích mi přišlo, že musí vaše těla dost trpět nárazy. Nebyly vaše zkoušky dost kruté?
Děláme fyzické divadlo, takže když zkoušíme, hledáme. Stane se, že ruka vyletí, noha nedosáhne, nebo že tělo reaguje jinak, ale většinou se to stává tehdy, když člověk začne nad pohybem přemýšlet. Tělo je nesmírně chytré. Když mu člověk dovolí vypnout mozek a jen následovat impulz, co dostává od partnera, vždy reaguje velmi přesně a precizně. Jakmile do toho vstoupí mozek, tak ta harmonie přestává fungovat.
Váš tým se ale neskládá pouze z Čechů. Jak probíhá komunikace při tak niterních tématech, které ztvárňujete?
Ano, jsme mezinárodní skupina. Bubeník a Alessandro jsou Italové a Mariana je z Uruguaye. Mezi sebou mluvíme v angličtině, ale když hrajeme nebo zkoušíme, tak moc slovy nekomunikujeme. Mluvíme skrz tělo. Tělo vnímá a reaguje, nepotřebuje k tomu slova. Skrz tělo se dá říct hodně věcí i mezi cizinci.
Jak se vám hrálo v prostoru bývalé smaltovny?
Ten prostor je moc krásný. Líbí se mi. My pracujeme s nedivadelními prostory, takže se tady cítíme velmi dobře. Bylo by fajn, kdyby se udržel otevřený i pro jiné akce.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
