Aleš Kotalík: „Musím si vyčistit hlavu, potom se uvidí...“

Aleši, nemá smysl chodit kolem horké kaše. Jak to v současné době vypadá s vaší hokejovou budoucností?

„Kolem týmu se pořád pohybuji, ale sezonu na ledě s mančaftem určitě nezačnu. Řekl bych, že ten šroub, který se celou dobu utahoval, je trochu přetažený. Potřebuji si dát pauzu, přestat myslet na hokej, udělat si víc volného času a věnovat se věcem, které mě baví. Prostě si vyčistit hlavu. Je možné, že se do hry zapojím v průběhu rozjeté soutěže. S vedením i trenéry Motoru jsme tak domluveni. Když si odpočinu, získám zpátky ten drajv a chuť hrát, kolem Vánoc bych mohl nastoupit a pomoci týmu v rozhodující fázi sezony. Všechno je ale zatím otevřené. Momentálně si užívám toho, že pracuji sám na sobě, cestuji, hraji golf... tohle volnější období jsem totiž v minulých sezonách nikdy nezažil. Pak pro mě nebude problém si ve Fitness 14 nachystat individuální měsíční kemp, zapojit se s kluky do tréninku na ledě a být včas připravený začlenit se do týmu.“

Je pravda, že během minulé sezony bylo mnohdy z hlediště poznat, že vám ta chuť chybí...

„...snažil jsem se dělat maximum, ale zjistil jsem, že to nejde. Hokej je kolektivní hra - a jednotlivé individuality vyniknou jenom díky součinnosti celé pětky. Nedařilo se nám a k zábavě opravdu nebyl důvod. Kromě toho jsem se před koncem sezony zranil, vazy v ruce cítím dodnes. Když se něčemu věnuji, tak chci, aby to bylo stoprocentní. Až se začne hrát a na zápasy půjdu jako divák, třeba mi to bude chybět a k mančaftu se přidám. Pokud se to stane, jedině dobře.“

Dlouho jste neměl k sobě parťáka. Byl pro vás novým impulsem příchod Roka Pajiče?

„Ano, byl to jeden z důvodů. Mysleli jsme si už od začátku, že máme postavené dobré mužstvo. Sportovně jsme se však nepohybovali tam, kde bychom být měli. Chyběli nám konstruktivní hráči, ze kterých jsem žil celou kariéru a největší úspěchy sbíral po jejich boku. Takoví, kteří hledali otevřené střelce. Najednou jsem se do té role chtěl stylizovat sám, byť jsem tak nikdy nehrál, ale nebylo to ono a byl jsem frustrovaný. Rok je typ hráče, s nimiž se mi vždycky hrálo dobře. Na ledě to bylo v poslední čtvrtině ligy vidět... bohužel bylo už příliš pozdě.“

Dokážete si představit, že v aktuálním rozpoložení pověsíte brusle definitivně na hřebík?

„To je těžká otázka... ale asi jo, dovedl bych si to představit. V současné době se věnuji několika projektům, kromě toho mám možnost se zapojit do sledování hráčů, skautingu. Jak už jsem zmínil, uplynulý rok se nám sportovně nevydařil a měl jsem velký problém se hokejem bavit. V tu chvíli jsem si řekl, že ho nepotřebuji a na tu správnou chuť si počkám, i kdybych měl vynechat třeba celou sezonu.“

V Lidových novinách jsem četl zajímavý rozhovor s Marianem Jelínkem o mentálním koučinku. Mimo jiné tam zmínil, že pro některé hráče je život bez hokeje nepředstavitelný. Co na tohle říká vaše hlava?

„Ten rozhovor jsem četl taky. Marian má pravdu. Kluci, kteří hrají do nějakých čtyřiceti, dvaačtyřiceti let mají velký problém najednou začít fungovat bez hokeje. Já to ale mám jinak. Za ta léta dřiny se můj organismus vyčerpal. Přestože mi bude 36 let a mnozí říkají, že můžu hrát ještě dlouho, začal jsem tu únavu pociťovat. Je to právě o té mentální chuti a vášni zavázat si brusle a jít všechno odevzdat na led. Management a skauting mě baví, tam vidím svou budoucnost. A pokud mám jako hráč skončit, tak prostě skončím a nebudu se tím trápit.“

Spousta bývalých aktivních hokejistů se po konci kariéry začala věnovat trenéřině. Třeba Venca Prospal v pondělí při speciálním tréninku s Motorem ukázal, že mu tahle práce není vůbec cizí. Umíte zhodnotit, co konkrétně by bylo vaší silnou stránkou v managementu klubu?

„Je pravda, že koučování mě zatím neláká, ale možná k tomu dospěji. Venca Prospal v Americe trénuje děti včetně svého kluka a má k tomu jednoznačně vlohy. Ze své zkušenosti vím, jak by měl být postavený úspěšný tým. Sám jsem v takových hrával - v Buffalu jsme měli nejlepší mančaft základní části NHL a válcovali jsme celou ligu. Viděl jsem tam, jak tento mix funguje. Mám představu i o správném fungování kabiny, co se týká disciplíny a vztahů mezi hráči, aby celkový produkt, který přenesete na led, byl funkční. Svůj potenciál tedy vidím ve sportovním managementu, ale spíš tady u nás, než v zámoří. Kluci ve vedení Motoru zatím udělali obrovský kus práce, klub se zavedl na obchodním poli, mezi fanoušky i na městě. Teď ale k tomu musíme přidat to nejdůležitější, a to kvalitní sportovní produkt. Klub je na správné cestě a my ho chceme během pár let dostat tam, kam patří.“

Už před začátkem letní přípravy se Motoru povedlo uskutečnit příchody několika zajímavých jmen. Co říkáte na prozatímní skladbu týmu? Bude konkurenceschopný?

„Přivedli jsme hráče, kteří by podle našeho pocitu měli tým sportovně zvednout. Jsou to techničtí i důrazní hokejisté, takové typy jsme tu v minulé sezoně neměli. Důležité je, že jsme z Hradce Králové získali zpátky našeho hráče Romana Vráblíka, přišel nejlepší střelec soutěže Tomáš Nouza, zkušený Pepa Straka, zůstaly tady loňské opory Rok Pajič, Dan Boháč a David Kuchejda... to by mohlo fungovat! Kádr máme složený na to, abychom hráli špičku první ligy. Pokud se letos neumístíme mezi nejlepšími, žádná omluva pro to už nebude. Tým je a bude pod tlakem.“

Důležitá je i nově vznikající spolupráce klubu s mládeží. Bude podle vás fungovat?

„To teprve uvidíme. Novou správní radou jsem byl kooptován jako zástupce profesionálního oddílu, abychom obě organizace víc propojili. Zatím se tam setkávám s různými tématy, dozvídám se zajímavé věci a mám možnost se k nim vyjadřovat nebo je koordinovat. Mládež je základ, páteř sportovního oddílu. Když budeš vychovávat dobré mladé hráče, můžeš je využít do vlastního týmu, nebo peníze z jejich prodeje investovat jinam. Nejlepší vizitkou klubu je, kolik vychová mladých hokejistů pro potřeby profesionálního hokeje. Bez toho se budějovický klub do budoucna neobejde. My se budeme snažit vychovat od žákovských kategorií, přes dorost až po juniorku takové hráče, kteří nebudou ve svých soutěžích hrát jenom o záchranu a prosadí se třeba i do reprezentace, abychom dělali klubu ve světě jméno, jaké tam v minulosti získal.“

Renomé úspěšného klubu dělají také fanoušci. Co na ty budějcké říkáte?

„Co nám fanoušci v první sezoně vytvořili, se těžko dá slovy popsat. Hrozně moc si toho vážíme, bylo to až neuvěřitelné. Myslím, že zrození nového klubu postaveného na budějovických základech probudilo srdce, patriotství a fanouškovství i u lidí, kteří dřív třeba takoví nebyli. Mnohem více fanoušků se s naším klubem ztotožnilo a brali ho za svůj. Budeme se snažit vytvářet víc interakce, aby společně s námi žili ještě intenzivněji, abychom byli jeden klub a během zápasového dne si České Budějovice povídaly o tom, že je večer hokej. Tohle jsem zažil už v Buffalu, a to byl na poměry NHL menší klub. Nadšení tamních lidí bylo fantastické. Fanoušci jsou dalším hráčem, a my budeme dělat maximum, aby to tak zůstalo i nadále, nabídli jsme jim očekávanou zábavu a přinesli zpátky extraligu, která sem patří a především - ti lidé si ji zaslouží!“

Pojďme ještě v závěru nahlédnout do minulosti. Přestože na nějaké hlubší bilancování kariéry je brzy, z vašich slov mám pocit, že už si povídám spíš s funkcionářem, než aktivním hráčem. Tak jaká byla dosavadní hráčská kariéra Aleše Kotalíka?

„Dívám se na to tak, že jsem překonal vlastní očekávání. Když jsem přicházel do české ligy, chtěl jsem se tam udržet. Pak se mi začalo dařit a říkal jsem si, že by bylo fajn si jít zahrát někam do Evropy. Ale o tom, že bych hrál deset sezon v NHL, se mi nikdy ani nesnilo! Nebyl jsem žádný prvoplánový talent, hvězda mládežnických výběrů. Poprvé v nároďáku jsem si zahrál až ve ‚dvacítce‘ díky tomu, že mi v juniorském věku dal pan Caldr šanci hrát extraligu. Dneska se dělají rozhodnutí o povinném nasazování mladých ročníků, dřív to ale takhle nebylo. Každý mladý se musel ukázat, v áčku se prosadili po boku legendárních budějovických hráčů maximálně dva junioři. A mně se to podařilo díky tomu, jak jsem to měl v hlavě postavené. Táta mi pořád říkal, že musím pracovat víc, než ostatní, pakliže chci ty přede mnou dohnat, anebo dokonce překonat. Já si to vzal za své, což mě posouvalo krok za krokem někam, kde jsem si myslel, že nikdy nebudu. To, že jsem se etabloval v NHL, byl splněný sen. Trochu mě mrzí ten závěr, mohlo to být ještě o něco delší. Kdybych jako volný hráč místo nabídky New Yorku kývl na tu z Bostonu, mohl jsem s nimi třeba slavit Stanley Cup a nemusel se ještě před koncem sezony z New Yorku pakovat a svoje působení tak ukončit...“

Neláká vás návrat do Ameriky?

„Usadit se tam nechci, ale podnikám kroky k tomu, abychom měli zázemí i na Floridě. Chci žít tady na jihu Čech poblíž rodiny. Jsem velkým patriotem a Budějce mám rád. Je to skvělé město, i když ještě má určitě velký prostor pro zlepšení, pokud jde o dostupnost a zábavu pro mladé. Rozhodně si nedokážu představit bydlení v Praze. Do budoucna bych chtěl se svou manželkou a dětmi, které plánujeme, dělit čas mezi domov a Floridu. Přes zimu být tam, v létě se vracet do Českých Budějovic. Tamní počasí i vyžití nejen pro děti je úplně jiné.“