Budějcký rodák chystá revoluci rakouského hokeje

Když malého Jirku přivedl jeho tatínek v 70. letech na budějcký zimák, nejbližší sportovní budoucnost měl jasně předurčenou. Nastoupil na Grünwaldovku a postupně prošel všemi mládežnickými kategoriemi, i když dres Motoru oblékl až v dospělém věku.

Ještě jako mladík se musel potýkat se zdravotními peripetiemi, na sebevědomí mu nepřidávalo ani nestálé angažmá, a tak se v roce 1995 rozhodl odejít na zkoušku do Rakouska. Díky tomu jeho kariéra nabrala strmý růst a později dokonce hrál i za tamní reprezentaci.

Dnes už Čechorakušan našel u našich jižních sousedů, konkrétně v Grazu, svůj nový domov. I když profesionální kariéry zanechal před několika lety, u hokeje zůstal a nedávno se odhodlal přijmout velkou výzvu. Letos na jaře se totiž pustil do velkého projektu - rozjet v bývalé hokejové baště, Kapfenbergu, úplně nový klub.

Víc o své minulosti, profesních záměrech a životě v Rakousku prozradí dvaačtyřicetiletý sympaťák Jiří Hála v následujícím rozhovoru s Budějckou Drbnou.

Ač jste začínal s hokejem v Budějcích, nehrál jste za Motor. Jak se to přihodilo?

„Když se v žákovské kategorii rozhodovalo, kdo bude kde hrát, zařadili mě do KDPM České Budějovice, obdoby dnešního DDM. S Motorem jsme byli ve stejné mládežnické lize, takže se nám ho někdy povedlo i porazit. Během přechodu do mužů nebylo jasné, zda budu někdy hrát profesionálně, někteří kluci se třeba vůbec neprosadili a skončili úplně. V té době přišel do Motoru z Pardubic nový trenér Zdeněk Uher, což bylo pro mě jako osmnáctiletého hokejistu velké plus. Byl se podívat na našich zápasech, a protože mu tehdy vypadli dva beci, oznámil mi, že se mnou počítá do prvního mančaftu už za týden proti Kladnu. Povedlo se mi nastoupit, byl jsem pořádně vyklepaný, ale po třiceti pěti sekundách jsem dal gól a spadlo to ze mě. Takhle tedy odstartovala moje profesionální kariéra.“

Za Motor jste toho ale moc neodehrál...

„První sezona, než jsem odešel na vojnu do Tábora, ještě byla v pohodě. Po návratu mi dorazila nabídka od Sparty Praha, táta mě ale přesvědčil, abych v Budějcích zůstal, že mám šanci se prosadit. Jenže z různých důvodů jsem moc nehrál - nikdo za mnou nestál, ani mě nepodpořil - a kvůli dvoucestné smlouvě jsem nastupoval spíš na střídavé starty za Tábor. Potom přišlo blbé zranění, zlomil jsem si zápěstí, po pauze jsem stejně nehrál... a nakonec jsem si řekl, že za takových podmínek tady pokračovat nechci.“

Vaše kroky tehdy zamířily do Rakouska. Proč zrovna tam?

„Možnost dostat se do Rakouska jsem dostal v roce 1995 od pana doktora Stanislava Bardy, trenéra Grazu, a po čtrnáctidenní zkoušce v Innsbrucku mi nabídli na tehdejší dobu velmi lukrativní smlouvu. Rozhodl jsem se tam zůstat nastálo. Postupně jsem prošel ještě Vídní, Lincem a Štýrským Hradcem (Grazem - pozn. autora).“

Mnozí hokejoví fanoušci si vás pamatují v dresu rakouského národního týmu.

„Nabídku reprezentovat Rakousko jsem dostal od trenéra nároďáku za mého působení ve Vídni. Měl jsem ale podmínku - aby mi nechali občanství, a tak od té doby mám dvojí, české i rakouské. Vzpomínám si na přípravné duely proti Čechům, které jsme hráli ve Znojmě. Týmu s Prospalem a Kotalíkem v sestavě jsem v jednom zápase dokázal dát dva góly. (směje se) Těsně před mistrovstvím světa v roce 2005 mi ale trenér oznámil, že se mnou nepočítá. Jelikož se mi herně dařilo, nenominace mě překvapila a zklamala zároveň. Na šampionát jsem se těšil.“

Rakousko je země vyhlášená zejména alpským lyžováním nebo skoky na lyžích. Jakou pozici tam má hokej?

„Je to přesně tak. Lyžování tam tlačí, to je sport číslo jedna. I hokej má svou kvalitu, ale právě teď se dostáváme k otázce, proč jsem se rozhodl založit si svůj vlastní klub. Od té doby, co v Rakousku působím, se mi nelíbí systém prosazování cizinců, zejména Kanaďanů. Místo toho, aby dostali možnost pracovat na sobě mladí hráči, jsou protlačováni zahraniční hráči.“

Založit si svůj vlastní klub... To nezní jako úplně jednoduchá záležitost.

„Hokejový klub v Kapfenbergu, městě vzdáleném necelou hodinu jízdy od Grazu, jsem chtěl získat už tři roky. Začal jsem proto mluvit s vedením města, jenže tam ještě byla starostka, která dávala hodně peněz do kultury, ale sportu nebyla nakloněna. Bez podpory města byly moje plány nereálné. Před rokem však proběhly volby a do čela radnice se dostal starosta, jenž hokejem žije. Předchozí společnost, která klub provozovala, jsme tedy vyplatili a ve čtyřech lidech to celé rozjeli. Já funguji na pozici sportovního manažera, prezidentem klubu jsme zvolili Petera Klimovice, člověka, který nám otevírá dveře ke sponzorům. Za Kapfenberg totiž hrával po boku Sovětů Jakuševa, Gurieva nebo Martynyuka, kdy tam na hokej chodilo i šest tisíc lidí, takže zná šéfy velkých firem. Díky němu jsme prvním rakouským klubem, který má sponzora z Ruska. Předsedou oddílu se stal muž znalý místních i politických poměrů Gerhard Hasewend a Hannes Matscheko se stará o strategii a marketing.“

Jak se promítl váš záměr revoluce rakouského hokeje do hráčského kádru Kapfenbergu?

„Šel jsem do toho s myšlenkou dát šanci hráčům z juniorských reprezentací, aby měli možnost se vyvíjet. Mým záměrem je přivést do rakouského hokeje nová jména. Naši hráči se pohybují ve věkovém rozmezí 19 až 23 let a doplňuje je trio jednatřicetiletých kluků. Když jsem klub převzal, měl jsem k dispozici až sedmdesát hokejistů. Během třech měsíců jsem si s každým z nich individuálně sedl, abychom si promluvili. S těmi, kteří nehovořili pouze o penězích a měli chuť svou kariéru dál rozvíjet, jsem podepsal smlouvy na tři roky s následnou opcí, protože do dvou let chceme postoupit do nejvyšší soutěže. Do kádru jsme zapracovali dva nejlepší Rakušany minulého ročníku INL (Inter-National-League, kterou hrají mužstva i ze Slovinska a Itálie - pozn. autora), přivedl jsem také Matyáše Hložka, syna známého zpěváka, píseckého odchovance Jana Polatu, Budějčáka Mildu Jáchyma, Slováka s rakouským pasem Filipa Orságha a jako posledního čtvrtého cizince brankáře slovenské dvacítky Richarda Sabola. Kromě toho jsme se dohodli na vzájemné spolupráci s manažerem Lince Christianem Perthalerem, jehož představy o hokeji se shodují s těmi mými. Díky tomu k nám budou jezdit na výpomoc někteří hráči z EBEL. A nakonec musím zmínit i mládež, kterou mi vede Thomas Vanek, otec nejslavnějšího Rakušana v NHL.“

Při pohledu na realizační tým přitom výčet zajímavých jmen nekončí.

„Hlavním trenérem se stal Štefan Mikeš, dříve kouč slovenské juniorské reprezentace, Slovanu Bratislava nebo německého Wolfsburgu, který dokázal vytáhnout do nejvyšší soutěže. V jednom tiskovém prohlášení jsem ho nazval, že je pro mě výhrou v loterii. Smál se tomu, ale já to skutečně tak cítím. (s úsměvem) Jeho asistentem bude Robert Slávik, bývalý českobudějovický gólman žijící už několik let v Zeltwegu, který odvádí na trénincích s brankáři výbornou práci.“

Hodně sázíte na Čechy a Slováky. Lze porovnat rakouských hokej s tím naším, ať už jde o taktiku, nasazení nebo kvalitu hry jako takovou?

„V EBEL lze týmy srovnávat s druhou polovinou tabulky české extraligy. Hraje se tam tvrdý kanadský hokej, ne moc technický. Rozhodně to není špatná soutěž, ale je ohromný rozdíl mezi ligou a tím, co předvádí národní tým. Právě proto, že v Rakousku působí hodně průměrných cizinců, kteří si tam přichází akorát přivydělat, a pak stejně většina z nich zmizí zpátky do Kanady, nedostávají šanci místní hráči a tím pádem se ani nijak nevyvíjí. Podle mého názoru není rakouský hokej vedený správným směrem, a proto chci ukázat, že s mladými nadupanými kluky to půjde jinak.“

Už jste měl možnost konzultovat své představy s lidmi z rakouského hokejového svazu?

„Tak daleko ještě nejsem, ale poskytuji hodně interview novinářům a myslím, že se nad tím veřejnost čím dál tím víc zamýšlí. Mám zpětnou vazbu od lidí z regionu Steiermark, že se jim naše snažení líbí a převládají pozitivní názory. Uvidíme, jak to půjde dál a zda mi kluci mou důvěru vrátí. To je nesmírně důležité. Všichni se teď naplno připravujeme na sobotu 20. září, kdy nás čeká první soutěžní zápas. Záměrně nehrajeme jediný přípravný duel doma, protože lidi v Kapfenbergu jsou neskutečně pobláznění a chceme je nalákat právě na tuto premiéru.“

Ještě bych se rád vrátil k chodu klubu jako takového. Je všeobecně známo, jak složité je v Čechách v současné době získat sponzorské peníze, když všichni několikrát obrací každou korunu, než ji někam investují. Jak to funguje v Rakousku?

„Budoucím partnerům musíte ukázat, jaké máte cíle. Už když jsem klub převzal, rovnou jsem veřejně deklaroval, že nechceme zůstat v INL, ale budeme se snažit mířit co nejvýš. První sezona pro nás bude hodně tvrdá, ale lidi vidí, že pracujeme s nějakou myšlenkou a snažíme se dosáhnout svého cíle. Každopádně musíme mít výsledky, minimálně být v play-off mezi čtyřmi nejlepšími kluby soutěže. Neskromně říkám, že mým hlavním cílem je za pár let vyhrát EBEL!“

Pojďme ještě zpátky do vašeho rodiště. Určitě jste zaznamenal, co se kolem budějckého hokeje před rokem odehrálo. Co na to z pozice bývalého hráče Motoru a v současnosti i manažera jiného klubu říkáte?

„Samozřejmě jsem to mohl sledovat jenom z dálky a mluvil jsem o tom pouze s několika kamarády. Jsem rád, že si Motor pod sebe vzala právě tato parta lidí. Hlavně mám na mysli Romana Turka, který má za sebou hrozně moc zkušeností a je to skvělý člověk, kterého si vážím. Pokud tam bude on, věřím, že počínání klubu bude mít hlavu a patu. I když se mančaftu první sezona nepovedla podle představ, můžou být rádi, že lidé tím hokejem žijí a na zápasy pořád chodí. Klobouk dolů před nimi! Hlavně kvůli fanouškům a mladým hokejistům si přeji, aby se v Budějcích co nejdřív zase hrála nejvyšší liga. Já sám jsem teď v hodně podobné situaci, kdy jsem taky začal něco budovat prakticky od nuly.“

HC Steelers Kapfenberg, jak se váš klub oficiálně jmenuje, sehrál historicky první utkání na začátku srpna v Hokejovém Centru Pouzar proti Táboru (Rakušané vyhráli 7:3). Jak se vám líbí tohle nové sportovní zařízení, které ve městě vyrostlo?

„Jelikož se do Budějc pravidelně vracím za rodinou, o stavbu haly pana Pouzara jsem se celou dobu zajímal. Prakticky od začátku, co funguje, tam z Rakouska vozím ‚hobíky‘ a v srpnu jsme využili tohle zázemí i pro soustředění Kapfenbergu. Musím říct, že jsme byli velice spokojeni a určitě se zase vrátíme. Personál nám vyšel ve všem vstříc.“

Jak se vám vlastně žije v Rakousku? Neuvažujete, že se na jih Čech někdy natrvalo vrátíte?

„Rakousko je krásná země. Když jsem tam odešel, překvapilo mě, jak lidi ocenili mé výkony a váží si mě i po skončení kariéry. Je to takový kontrast s mnohými ikonami hokeje, na které se v Čechách prakticky zapomnělo. Bez ohledu na tohle téma ale mám jasno - v Rakousku jsem před už téměř dvaceti lety dostal šanci, kterou jsem využil a hodlám tady strávit i zbytek svého života.“

Článek byl vybrán do sekce To nejlepší z Drbny u příležitosti pátých narozenin Budějcké Drbny. #tonejlepsizdrbny