Elán: Len, kým tu sú... a nie sú vymyslený

Bol to viac ako príjemný, neformálne uvolnený večer s temi, ktorý nie sú zlí a isto sú zaľúbení (do muziky) a vyžiaruje z nich človečina. A áno, sú v Čechách aj na Slovensku hudobnou legendou, ktorej tleskajú fanúšikovia niekoľkých generácií.

Skupina Elán. Jožo Ráž, Ján Baláž, Vašo Patejdl. A spolu s nimi také manažer skupiny Michal Čimera a Lenka Havlová, ředitelka Relaxačního a regeneračního centra Hluboká, které se na několik dní stalo pro členy skupiny Elán ´přechodným´ jihočeským domovem a díky kterému mohl tento rozhovor vzniknout.

A nejen vzniknout, ale také mít tu uvolněnou, neformální atmosféru, ve které se připravené otázky prolínaly se spontánními náměty a příběhy.

Od koncertu v Budvar Aréně uplynulo téměř čtyřiadvacet hodin, ve kterých už se objevily nadšené ohlasy fanoušků. Jaký je ale váš ohlas na českobudějovický koncert? Jak viděl budějcké publikum Elán?

Jan Baláž: „V Českých Budějovicích jsme už měli koncert několikrát, takže už máme tu zkušenost, že budějovické nebo vůbec jihočeské publikum je docela složité, není snadné je získat, aby na koncert přišlo, tím jsou jižní Čechy známé, že lidi víc sedí doma. Ale když tohle víme, tak samozřejmě to, že včera do Budvar Arény přišlo přes čtyři tisíce lidí, považujeme za dost dobré a hlavně - byla super atmosféra, to je určitě  nejdůležitější.“

Tento koncert byl na plakátech avizován jako poslední v Budějovicích. Byl fakt poslední, nebo je to marketingový tah?

Jožo Ráž: „Každý koncert je přece poslední. Ne, koncert v Budějovicích byl fakt poslední, nebude další. Proč? Tak. Je čas skončit. Je čas skončit, dokud jsme nahoře. Ano, podle úsloví, že skončit se má v nejlepším. Hrajeme čtyřicet let, máme stovky písniček, desítky platinových desek, stovky koncertů, akcí...“

Do krátkého odmlčení poznamenává Lenka Havlová: „Musím dodat, že na vašich písničkách vyrostly generace, včetně té mojí, dodnes si pamatuji období na střední škole, kdy jsem díky kamarádce vaše písničky objevila.“

Michal Čimera vzápětí naváže: „Ano, je třeba říci - a teď nemluvím jako manažer, ale prostě konstatuji, že Elán je fenoménem, který asi nejen v tomto nebo i minulém století zůstane nepřekonatelný. Určitě fenoménem, který je na česko-slovenské hudební scéně nepřekonatelný a nezaměnitelný. Jen jeden příklad za všechny - vyprodaná Letná v Praze v roce 2003. To se podařilo překonat snad jen Rolling Stones, když tu byli na prvním koncertu.“

Když mluvíme o česko-slovenském fenoménu, jste dnes víc slovenskou skupinou, nebo ve vás to česko-slovenství stále trvá?

Jan Baláž: „Ne, jsme pořád československou skupinou. To nejde změnit a ani to měnit nechceme. Pořád vnímáme obě země jako jeden stát.“

Jožo Ráž: „A vnímáme i to, jak je v obou zemích všechno rozkradené, zničené. A nejen to. Podívejte, my hrajeme hodně let, máme pětadvacet platinových desek... a jsme pořád chudí. Vydáme desku, v posledních několika letech jsme vydali tři desky, a... a nic. Slovenská rádia nás nehrají... nebo hrají, občas, staré věci, z nových nic. V Čechách je to trochu lepší, ale situace na Slovensku, v hudební branži, v rádiích, to je totální propad. Ta rádia drží silné zahraniční skupiny a různě orientované skupiny, které tam prosazují anglickou muziku, ne naši, slovenskou. Už se chystáme s tím zatočit, je nejvyšší čas udělat pořádný vítr!“

Jan Baláž: „Když se podíváme do Francie, tam mají přímo ze zákona rádia povinnost hrát pětasedmdesát procent jejich, francouzské muziky, v Americe je to podobné. To jen u nás na Slovensku nic, slovenská muzika je prostě válcovaná anglickou produkcí. Ale když se vrátím k námětu česko-slovenskému, tak i tady vidím, že je něco špatně, vaše děti nebo prostě mladá generace už nerozumí slovensky. U nás děti česky umí, rozumí, televize vysílají pohádky, filmy s českými titulky, nebo i českým dabingem, tady v Čechách je slovenština fakt už cizím jazykem.“

Pro vás ale Čechy cizí nejsou, naopak. Je třeba konkrétně v jižních Čechách místo, ke kterému máte vztah?

Jan Baláž: „Přiznám se, že mě větší poznání jižních Čech minulo, ale náš rod má část kořenů na Plzeňsku, takže to spojení s Českem není jen symbolické.“

Jožo Ráž: „Kořeny části naší rodiny jsou také v Čechách a dokonce jsou spojeny s Janem Sladkým Kozinou...“

Vašo Patejdl: (dosud jen naslouchající mlčící) „Také se mohu hlásit k českým kořenům, které jsou od Plas na Plzeňsku.“

Jak je to s písničkami? Jsou takové, na kterých se shodnete, že je hrajete nejraději?

Jan Baláž: „Za ty roky máme písniček fakt stovky. Před časem jsme zkusili dát dohromady repertoár, který bychom hráli na koncertech - a vyšly nám z toho tři různé koncerty, každý jiný, každý s více než dvaceti písničkami, mohli bychom hrát šest hodin v kuse. Shodnout se ale na jedné nebo několika písničkách je těžké.“

Jožo Ráž: „Já vím, na které se určitě neshodnu!“

(smích) ... a Michal Čimera dodává: „Jasně, Voda, čo ma drží nad vodou. Ale v Budějovicích se včera hrála, lidi ji prostě chtějí.“

Vašo Patejdl: „Tak za sebe bych řekl - určitě Tretie oko, Van Goghovo ucho...“

Jožo Ráž: „A Dresy...“

A dál rozhovor plyne, písničky, zážitky, vzpomínky, koncerty... Koncerty? Jistě. Jedním z nich byl i koncert v New Yorku. Carnegie Hall.

Jan Baláž: „To byla hodně zajímavá zkušenost. I z hlediska amerického byznysu, i chování lidí. Tam jsou podmínky tvrdé, nepustili nás zkoušet ani o minutu dřív, než bylo ve smlouvě, nedostanete ani sklenici vody, nic, všechno musíte koupit, zaplatit, z personálu jsme cítili despekt, byli jsme pro ně neznámí.“

Jožo Ráž: „A když jsme odehráli koncert, tak se lámali v pase, klaněli se, mohli se přetrhnout.“

Michal Čimera: „Zajímavá ukázka byznysu Made in USA byl i přístup lidí v restauraci, která byla v ulici naproti Carnegie Hall. Zašel jsem tam asi týden před koncertem, že tam zajistím místo na večeři, posezení po koncertě. Domlouvám to, říkám, že máme koncert v Carnegie Hall, dobrý, koukali na mě, že neví, neznají nás. Elán? Netušíme, kdo to je. Fajn, domluvili jsme se na salonku za sto dolarů. Pak jsem to tam šel ověřit, jestli rezervace platí a to už věděli, kdo jsme, viděli plakáty. A mezi řečí jsem zmínil, že už máme vyprodáno. Výborně, congratulations... salonek tisíc dolarů. A bylo to. Samozřejmě jsme tam nešli.“

Jan Baláž: „Byla to zajímavá zkušenost, znovu už bych ji asi nemusel, ale je fakt, že atmosféru to tam má. Když jdete těmi chodbami s portréty Armstronga či Elvise a jdete na scénu, na kterou oni šli úplně stejně... má to něco do sebe.“

Co dalšího, co bude mít něco do sebe, připravujete?

Vašo Patejdl: „My ani nic nepřipravujeme, za nás už připravuje život. A co z těch příprav bude, to uvidíme. Zatím je to tak, že jsem se nedávno setkal se zástupci korejské produkční společnosti, která je zaujatá nebo možná i nadšená naším muzikálem Osmy svetadiel. Mají zájem o spolupráci, o uvedení muzikálu u nich... a kam odtud může muzikál doputovat. Nechme se překvapit.“

Určitě se necháme překvapit rádi. A ještě raději tím, že se splní naděje nás, jihočeských, do Elánu zaľúbených a někdy v budoucnu zjistíme, že koncert Best of Elán z úterý 30. října 2012 v Českých Budějovicích nebyl poslední. A tahle naděje je voda, čo nás drží nad vodou.

Díky za rozhovor!