Eliška Štěpánová: Mít svoje město rád je přece fajn

Existuje tam totiž skupinka lidí, která se snaží svou ulici tmelit. Bez rozdílu věku, profesního postavení, peněz na účtu... Parta kolem Elišky Štěpánové Novou ulicí žije a snaží se jí věnovat. V sobotu 13. září se tady dokonce uskuteční sousedská slavnost!

Nejdříve bych se rád zastavil u Budějovické kavárny potmě, kterou v Nové otevíráte. Kdo je iniciátorem tohoto originálního projektu a jak to celé funguje?

„S nápadem otevřít Budějovickou kavárnu potmě v podstatě přišel Marek Müller. Při festivalu Literatura žije! byl jedním z dvojice nevidomých, kteří ukazovali zájemcům, jak se čte potmě. Posteskl si, že ve městě žádná taková kavárna není. Začali jsme si o ní povídat a společně ji připravovat. Funguje jednoduše, host přijde do zatemněné místnosti, u dveří se ho chopí kavárník, pomůže mu usadit. Dostane nápojový lístek. Protože je tma, je napsaný v Braillově písmu. Takže kavárník bude asistovat při čtení. Poradí i s tím, jak se pije potmě. Z vlastní zkušenosti musím říct, že je to hodně silný zážitek. Tím, jak člověk ztratí jeden smysl, se ostatní zlepší. Připadá mi, že intenzivněji cítím vůni, slyším zvuk každého pohybu...“

Proč zrovna kavárna? Přemýšleli jste i o něčem jiném, v čem by se mohli lidé s hendikepem realizovat?

„Nepřemýšleli, protože to byl Markův nápad a my jen pomáhali s realizací. Máme tři kavárníky, dívku a dva kluky, všichni jsou studenti vysoké školy a obsluhu mají jako brigádu. Úplně stejně, jako každý jiný student.“

Jste organizátorkou pouličního festivalu Nová nově. Program je poměrně bohatý. Můžete zmínit, co bude pomyslným vrcholem? Co by si lidé neměli nechat ujít?

„Našemu pouličnímu festivalu říkáme sousedská slavnost. Dali jsme se ve čtvrti dohromady a společně ho pořádáme, zveme sousedy, pomáhají dobrovolníci, kamarádi... Tak si myslím, že opravdu nejlepší bude právě pohodová atmosféra. Co se týká programu, asi bude záležet, kolik vám je let a co děláte rád. Děti za vrchol asi budou považovat řádění na dětském plácku, kde mimo jiné máme stádo houpacích koní. Sami si vyrobí prolézačku. Teenagery asi nejvíc osloví chůze po slackline, workshop žonglování nebo koncert skupiny Strong Coffee. Velké zvětšeniny historických fotek Nové ulice jsou unikátní pro všechny. Mým osobním favoritem je Bezvady divadlo, hrají tu společně hendikepovaní se zdravými a je to pokaždé hodně vtipné. Taky se těším na večerní promítání grotesek.“

Dá se říct, že je festival startem vašich aktivit v Nové ulici?

„To ne, oživit veřejný prostor a sousedskou pospolitost se tu snažíme už od jara. V dubnu jsme otevřeli pouliční knihovničku. V létě jsme do parčíku před školu postavili veřejný gril. Ale čistě kulturní akce je to opravdu první. Po festivalu chystáme další - Halloween, Mikuláše, Vánoce.“

Nabízí se otázka, čím vás Nová ulice tak fascinuje? Jsou zde skutečně sousedské vztahy tak dobré, že se vyplatí bojovat za kulturní akce?

„Naše čtvrť je hodně osobitá, bydlela jsem tu chvíli před revolucí, tehdy se jí říkalo Bronx. Dneska se některé domy opravují, staví nové. Vznikají tu pestrá sousedství - lidé ve starých neopravených domech s nízkým nájmem vedle dobře situovaných majitelů nových bytů. Jsou tu tvůrčí ateliéry. Ti lidé se moc neznají, často jsou k sobě vzájemně nedůvěřiví. U nás v literární kavárně se scházejí lidé, kteří mají rádi nezaměnitelnou atmosféru čtvrti. A proto chceme oživit veřejný prostor, budovat dobré sousedské vztahy. Místo je takové, jaké si ho uděláme. Mít svoje město rád je přece fajn.“

Zmínila jste, že jsou v ulici různé tvůrčí ateliéry. Můžete zmínit některé místní osobnosti, kterých si vážíte?

„Vážím si všech, kteří tady něco dlouhodobě dělají. Mimo centrum je opravdu těžší získat klienta nebo zákazníka.“

Vaše iniciativa kolem Nové ulice mi přijde až ojedinělá. Přemýšlím, jestli jsem se někdy s něčím podobným setkal... Podporují vás místní obyvatelé, nebo jste se naopak setkala s odporem některých z nich?

„Překonávání nedůvěry je běh na dlouhou trať. Někteří sousedé jsou vstřícní, jiní vyčkávají. Ohlasy máme pozitivní. S odporem jsme se zatím nesetkali.“

Zmínila jste i pouliční knihovničku...

„Pouliční knihovničku jsme otevřeli na konci dubna. Od té doby jí prošlo tak 600 knih. Lidé si půjčují knížky denně. Knihovnička od nás vyžaduje každodenní péči, doplňování knih, na noc a před deštěm ji zavíráme. Myslím, že to lidé oceňují, protože jsme se zatím nesetkali s žádným vandalismem. Mám radost, když vidím postaršího souseda odnaproti, jak si vybírá další detektivku.“

V živé paměti mám také vaše zklamání ohledně veřejného grilu. Jak to tehdy bylo? Grilování se rozjelo, ale hned záhy skončilo... Stěžovali si někteří lidé?

„Ne, žádný soused si nestěžoval. Rada města schválila záměr umístění veřejného grilu. My gril z vlastních peněz na základě toho koupili, udělali všechna opatření, která nám rada určila. Špatně jsme si vyložili schválení záměru jako povolení. A grilování začalo. Za čas jsme zjistili, že rada města na dalším zasedání grilování, i přes schválený záměr, nepovolila. Bez udání důvodu. Zažádali jsme znovu a nakonec jsme uprostřed léta povolení dostali. Bohužel srpen grilování už moc nepřál.“

Vaše počínání může být symbolem toho, jak lidi sjednocovat. Myslíte si, že je sjednocování v dnešní době potřeba? Že se lidé odcizují? Jaký máte pocit z dnešní společnosti?

„To je přímo existenciální otázka! Myslím si, že čím víc se lidé poznávají, tím k sobě navzájem získávají větší respekt a toleranci. To platí pro každou dobu. A pocit ze společnosti? Držím se hesla: ‚Kolik dáš, tolik dostaneš.‘ Když se na ulici na lidi usměju, většina z nich mi taky oplatí úsměvem.“