Jan Ciglbauer: 2. světová válka je stále fascinující

Čtyřka kamarádů jde totiž skutečně do hloubky a neustále přináší nové a velmi zajímavé informace z regionu severního Českobudějovicka. Jejich práce je zkrátka k nezaplacení. Své poznatky prezentují na svém webu Severní Budějovicko. 

Na otázky odpovídal Jan Ciglbauer. Vzhledem k velikosti článku jsme se materiál rozhodli rozdělit na dvě části. Druhou část vám přineseme v dalších dnech.

Prezentujete se jako amatérští historici... Dá se tedy říct, že je vám historie koníčkem? Nestudujete ji, nepracujete někde v muzeu a tak dále?

„Náš web vytvářejí především čtyři lidé a všichni se historii věnujeme jen ve svém volném čase. Přesto jsme si ale téměř všichni na profesionální historii sáhli. Já osobně mám technické vzdělání a pracuji jako strojní technolog, ale dva roky jsem dálkově studoval historii v Brně na Masarykově univerzitě. Pro nedostatek času jsem ale prozatím studium přerušil. Kolega Erik Hieke několik let studoval archeologii a dnes pracuje jako městský policista (zároveň je kronikářem Ševětína). Tereza Horká má bakalářský titul z oboru historie a v současné době je na mateřské dovolené. A konečně Kateřina Židoňová je ještě stále studentkou. To jsou čtyři hlavní administrátoři webu. Vyhovuje mi, že mám historii jen jako koníčka a že se jí neživím na plný úvazek. V dnešní době živit se nějakou humanitní vědou, ať už historií nebo třeba archeologií, je velmi těžké.“

Na vašem webu se dá nalézt plno skutečně zajímavých informací, které se jinde na internetu nenachází. Nepřemýšleli jste například o vydání knihy?

„Kromě webu publikujeme také v celé řadě časopisů a novin. Nejčastěji v časopise Jihočeského muzea Výběr a dále třeba v denním tisku nebo časopise Válka Revue. K nápadu vydat knihu už jsme opravdu dospěli a věřím tomu, že ji časem dáme dohromady. Jen když na to bude více času a toho moc není. S tím souvisí i to, proč jsme vlastně náš web založili. Své články jsme publikovali především ve zmíněném sborníku Výběr, ten sám je ale určen především pro profesionální badatele a nejskalnější amatéry. Vychází čtyřikrát do roka v nákladu kolem 200 kusů. My jsme ale chtěli s našimi objevy seznámit širší veřejnost. Spousta lidí, která se jinak o historii zase tak moc nezajímá, si ráda přečte o něčem, co se kdysi událo v místech, kde žijí. A s tím, jak nápady a objevy přibývaly, nakonec padlo v roce 2010 rozhodnutí založit internetové stránky.“

Proč zrovna severní Českobudějovicko?

„Téměř všichni bydlíme na sever od Českých Budějovic – Borek, Chotýčany, Ševětín – a samozřejmě jsme se vždy zajímali hlavně o historii míst, kde žijeme a kde se pohybujeme. Vzhledem k tomu, že nás zajímají dějiny těchto míst prakticky od pravěku po současnost, větší region, třeba celý budějovický okres, by byl nad naše síly. Vlastně se buď zajímáte o jedno historické období v širším prostoru – třeba Jihočeském kraji – nebo si vyberete jeden mikroregion a zajímají vás celé jeho dějiny. Samozřejmě ale každý z nás má svou oblíbenou epochu, na kterou se především zaměřuje. Severní Českobudějovicko je tedy umělý mikroregion, který jsme si sami vymysleli a vytyčili. Nemá nějak pevné hranice, ale můžeme říct, že jej vymezují České Budějovice na jihu, řeka Vltava na západě, Týn nad Vltavou na severu a třeboňské rybníky na východě. To je náš domov, který nás nejvíce zajímá a chtěli bychom o něm vědět co nejvíc. Stále více se ale věnujeme i jiným oblastem, které mají na webu své složky. Jsou to hlavně Třeboňsko, Trhovosvinensko a samotné České Budějovice, které samozřejmě jsou se svým okolím a tedy i severním Českobudějovickem historicky silně provázané.“

Vy osobně se hodně zajímáte o 2. světovou válku. Čím vás toto období fascinuje?

„O tuto dobu jsem se zajímal už jako kluk. Snad proto, že jsem měl doma dokumenty a fotografie po pradědečkovi, který byl prvorepublikovým vojákem a za války se aktivně účastnil protinacistického odboje a také třeba proto, že jsem téměř za rodným domem v lese nalézal trosky vojenských bunkrů a na rodinné chalupě v pohraničí prolézal zříceniny domů zaniklých vesnic. Navíc jsem už řadu let členem klubu vojenské historie, který se účastní různých bojových ukázek pro veřejnost a spravuje jako malá muzea dva objekty předválečného čs. opevnění. Hlavně je to ale pro mne doba, kde také já jako amatér můžu zjistit a objevit něco dosud neznámého a zapomenutého. Ať už studiem archivů, kronik, nebo vyslechnutím pamětníků. Výpovědi pamětníků jsou často vůbec nejzajímavějšími historickými prameny. Bohužel nám ale lidí, kteří pamatují válečná léta, rychle ubývá. Dnes už je těžké najít někoho, komu bylo na konci války alespoň 15 let. Mrzí mne, že jsme se zaznamenáváním vzpomínek pamětníků nezačali dříve a že s tím někdo nezačal už před námi.“

Zajímal by mě váš názor na to, jak dnes lidé vnímají 2. světovou válku. Přijde jim to skutečně už jen jako pouhá kapitola v učebnici dějepisu?

„Myslím, že pro mnoho lidí ne. Pokud někoho historie alespoň trochu zajímá, často ho fascinuje právě období 2. světové války. Je to doba, o které lidem ještě vyprávěli rodiče a prarodiče, a je proto pro ně ještě poměrně živá. Ostatně když navštívím nějaké knihkupectví a podívám se do oddělení literatury faktu a historické literatury, je 2. světové válce věnována značná část publikací. Naopak v těch učebnicích se zrovna moderním dějinám moc prostoru nedává.“

Snažíte se třeba zmapovat i místní oběti holocaustu?

„Tohoto tématu jsme se už také několikrát dotkli. Zmapovali jsme třeba průjezd takzvaného vlaku smrti, který Českobudějovickem projel 26. ledna 1945. V otevřených nákladních vagonech byli za venkovního mrazu -25°C převáženi vězni z koncentračních táborů v Polsku do Bavorska. Podél trati pak bylo nalézáno množství mrtvol, které byly sváženy do budějovického krematoria. V samotných Budějovicích bylo na nákladovém nádraží vyloženo dalších 70 mrtvých vězňů. 17 z nich ještě jevilo známky života, ale byli všichni na místě postříleni strážnými. Upozornili jsme také Židovskou obec na to, kde došlo k soustředění budějovických židů těsně před transportem do Terezína. Bylo to v tehdejší Täublově továrně na lišty a rámy. Budova továrny se nachází na rohu dnešních ulic Dvořákova a Průmyslová a mohla by být opatřena alespoň pamětní deskou. Zatím jsme ale nedostali žádnou odpověď. 18. dubna 1942 odtud bylo odvedeno na nádraží 909 budějovických židů, z kterých válku přežilo 28.“