pátek 22. října 2021 Sabina

Láska ke květinám je spojena s tím, kdo je přináší

S jarem rozkvetou i budějcká květinářství a prostranství před nimi. Petrklíče, macešky, velikonoční věnečky a nazdobené žardinky se tak stávají spontánní součástí jarní atmosféry ve městě a jen málokdo je mine bez potěšeného pohledu.

Jak se ale na květiny a všechno kolem nich dívá květinářka? Těší ji jejich krása, nebo už vnímá květiny jen jako zboží, které prostě prodává? Se zvědavými otázkami se Budějcká Drbna vydala za Věnceslavou Eisnerovou z jednoho budějckého květinářství.

Máte nejoblíbenější květinu?

„Ne, nemám. Budete se divit, ale mám ráda drobné květiny, například fialky a konvalinky. Láska k těmto rostlinkám je spojena s přírodou a hlavně s člověkem, který vám tyto květiny nosil. Mám ráda posly jara, jako jsou sněženky, pomněnky a podobné. Ale víceméně mám ráda všechny květiny. Pohybuji se mezi nimi celý život, jsou mou vášní a mým koníčkem a i když někdy na svou práci nadávám, říkám si:´Buď zticha. Nestěžuj si! Kolika lidem se podaří celý život dělat práci, kterou mají jako koníčka a kterou milují?´

Jste víc zahradnice, nebo floristka?

„Strašně nerada používám slovo florista a floristika. Myslím si, že čeština skýtá spoustu krásných názvů pro tohle povolání. Květinářka, zahradnice… I srdcem se cítím především zahradnicí a floristika je samozřejmě jen jednou z možností, jak se lze prezentovat a živit. Jak jsem řekla, jsem zahradnicí a jsem za to ráda, protože rostliny, které používám například do svatebního aranžmá, nechápu pouze jako materiál, pro mě je to vždy živá rostlina, a tak k ní i přistupuji a myslím si, že takhle by se měl ke květinám chovat každý – ať už si říká florista, květinář nebo zahradník.“

Jak jste se k této práci dostala? Chtěla jste být vždy květinářkou a majitelkou květinářství?

„Můj dědeček byl řídící učitel a zahrádkářství byla jeho vášeň.  Sice jsem ho nikdy nepoznala, protože zemřel, když mamince bylo třináct let, ale geny se prý nezapřou. Dodnes, když chodím krajinou kolem Habří a Kvítkovic, tak všude, kde jsou vysazené lípy, vím, že je vysadil můj děda se školními dětmi. Také chodili na meze roubovat šípky na růže, roubovali i šeříky.

Samozřejmě, v době, kdy jsem se měla rozhodnout o svém budoucím povolání, jsem o ´zahradnických´ genech po dědovi nevěděla. Věděla jsem ale, že chci být užitečná. Přiznám se, mým původním záměrem bylo stát se porodní asistentkou, chtěla jsem přivádět děti na svět. Bohužel, tenkrát se mi nepodařilo dostat se na školu na první pokus, proto jsem to chtěla zkusit další rok znovu. Ovšem, jednou k nám přišel tatínkův dobrý kamarád, ředitel zahradnických závodů v Plzni, pan Jiří Homolka, zahradník tělem i duší. Slovo dalo slovo a mezitím, co jsem doma brečela, protože jsem po prázdninách zjistila, že moje rozhodnutí asi nebylo to nejsprávnější, mi pak Homolka nabídl, jestli bych nechtěla být zahradnicí.

V té době jsem vůbec netušila, co to je a co tato práce obnáší. Řekla jsem mu, že je mi to už jedno, jen že nechci být strojařka nebo stavebnice. Tak se stalo, po malých peripetiích, že jsem se dostala na zahradnickou školu do Mělníka se zkouškami, které jsem měla hotové. Když jsem tam nastoupila, byla tam spousta dětí slavných zahradníků a květinářů. Chvíli jsem se sama sebe ptala, co tam vůbec dělám, co tam pohledávám. Myslela jsem si, že jim můžu jen těžko konkurovat, když oni v tomto prostředí vyrostli. Ale sešel se rok s rokem a já jsem zjistila, že to nemusí být pravda. Dnes, když se sejdeme na třídním srazu, tak jsem jedna z mála, která zůstala celý život v tomto oboru.“

A jak se vaše cesta k povolání zahradnice odvíjela dál?

„Ve svých necelých dvaceti letech jsem byla nejmladší mistrovou v historii zahradnických závodů. Všechen personál byl o hodně starší než já, přesto jsem musela dokázat, že to umím lépe než oni a že tu výrobu znám. A to byl snad hnací motor. Nebylo to snadné, ze začátku jsem se hodně naplakala. Ale dodnes na mě vzpomínají, za což jsem ráda. Dokonce jsem po čase zjistila, že když mě někam život zavane, stanu se tam jakousi legendou, kterou potom některé zaměstnance straší větami: ´…to kdyby tě viděla Vendula! … kdybys tohle udělala, když tady byla Vendula!´ Dneska se tomu směju, ale je to docela příjemné zjištění.

Ve svých čtyřiceti letech jsem se vrátila do svého rodiště, Českých Budějovic, kde byla celá moje rodina. Chtěla jsem se vrátit, celý život jsem po tom toužila, protože Jihočech je zaprvé patriot a zadruhé je to tažný pták, který se alespoň na důchod vrací. Tenkrát mi nezbylo vlastně nic jiného, než začít soukromě podnikat. Nikdo mě tady neznal, musela jsem dokázat prosadit se sama. V té době bylo podnikání v rozmachu, těžko by mě neznámou někdo zaměstnal, takže jsem musela začít podnikat, i když se přiznám, že mě to vůbec nelákalo a šla jsem do toho jen proto, abych mohla dělat to, co mám ráda.“

Co jste svému květinářství musela obětovat? A jak dlouho už funguje?

„Květinářství již funguje dvacet let. Lituji jen toho, že mě porevoluční doba nezastihla ještě mladší, než jsem byla tenkrát. Dokázala bych toho víc a dnes bych byla ještě plná síly. Musela jsem se vzdát ideálů. Naivně jsem si představovala, že mi podnikání dá možnost rozhodovat o sobě sama, že o mě budou rozhodovat mé kvality nebo nedostatky. Myslela jsem si, že o mně už nebude rozhodovat například ředitel, který je stavař a nebude mi vykládat, jak mám pěstovat karafiáty nebo vázat kytice.

Byla jsem přesvědčená, že když se mi něco povede, řeknu si:´Ano, tohle se ti povedlo!´ a poplácám se po zádech nebo si řeknu: ´Tohle jsi trochu podcenila, tohle jsi zkazila, ale můžeš to napravit.´ Ona to není tak docela pravda. Nakonec jsem v průběhu dvaceti let podnikání zjistila, že v tomhle státě se nepodniká vůbec jednoduše, a že o vás rozhoduje spousta jiných lidí, někdy bohužel závistivých.

Často jsem si kladla otázku: ´Co mi závidí? Tu práci od rána do večera? To že kolem sebe musím mít tolerantní rodinu?´ Bohužel, vždy se někdo závistivý našel a nejspíš mi záviděl tu odvahu do toho jít, a protože on sám třeba nikdy nepodnikal, měl o tom velmi zkreslené představy. Samozřejmě mluvím o drobných podnikatelích.“

Bylo tedy lepší být zahradnicí - květinářkou dříve, nebo je to lepší v jednadvacátém století?

„Teď je mnoho kladů. Nikdo mě nenutí, abych prodávala karafiáty, které mají slabé stonky a visí přes vázu. Nikdo mě nenutí dělat v tomto oboru věci, které mi nejdou z duše. Dnes je taková nabídka, že opravdu převyšuje poptávku. Můžu vybírat pro své zákazníky jakostní zboží. Ta možnost výběru je opravdu veliká a za to jsem revoluci velmi vděčná.“

Stačí k úspěšnému vedení květinářství naučený systém, nebo jsou důležité zkušenosti? Například k nákupu zboží, mění se poptávka zákazníků nebo zůstává každý rok stejná?

„Poptávka se mění třeba každý měsíc. Důležité je rychle zareagovat, ale některé věci jsou nepředvídatelné, že se tomu i já ve svých šedesáti letech hodně divím. Pak nezbývá nic jiného, než si vytvořit, jak já říkám, nejdražší kompost ve střední Evropě. Také mi vadí, když některý zaměstnanec opomene péči o hrnkové rostliny. Vím, že by stačilo, kdyby byla měsíc ve skleníku nebo jiném prostoru a byla by z ní zase krásná rostlina, ale já ji musím vzít a vyřadit, protože v obchodě je neprodejná. S tímhle jsem se sama v sobě dlouho prala. Proto tyto rostliny rozdávám svým známým s čistým svědomím a vím, že budou mít časem krásnou rostlinu a udělám jim tím radost.“

Je důležitá týmová spolupráce?

„Týmová spolupráce je nesmírně důležitá. Potom jde práce od ruky daleko lépe a hlavně výsledek je podstatně lepší. Je příjemné mít kolem sebe lidi, kteří si uvědomují, že na mzdu si musí umět vydělat, že není žádný kouzelný prsten Arabely, abych s ním otočila a řekla: ´Teď tady chci mít tolik a tolik.´ Jsou lidé, kteří si to v mnoha případech neuvědomují. Není to o zbohatnutí toho podnikatele, já jsem ani s myšlenkou na bohatství do podnikání nešla, protože jsem svůj obor dost důvěrně znala a věděla jsem, co můžu očekávat a co ne. V každém případě jsem očekávala uživení sebe, zaměstnanců a také, aby něco zbylo na zvelebování obchodu.

Po revoluci jsem svému týmu říkala:´Musíme se naučit pracovat s lidmi, které máme. Musíme je využít na to, co umí, ne na to, co neumí. Každému jde něco jiného. Teď se může stát to, že za dveřmi bude stát patnáct lidí a budou žádat o práci. A z těch patnácti lidí bude třeba sedm velmi kvalitních a lidé budou muset přehodnotit svou docházku do práce. A nejde jen o chození do práce, ale věnování se práci s takovou péčí, abychom si na své výplaty vydělali, protože nás nikdo nebude dotovat.´

Jak vnímáte konkurenci? Musíte bojovat o zákazníky?

„Bojovat musíte vždycky, ale ten boj musí být čestný. Nesmí to být za cenu pomluv a falešných informací o konkurenci. Mám heslo – O konkurenci jen dobře. Pokud si zákazník přijde nechat převázat kytici, protože byl v jiném květinářství a hořekuje nad výsledkem, tak to nekomentujeme. Převážeme kytici, zeptáme se, jestli můžeme nějaké květiny přidat a řekneme, že je nám líto, že musel vážit druhou cestu. I kdybych věděla nějaké špatné věci na konkurenci, nesnížím se k tomu, abych je použila před zákazníky. To už potom vypadá jako pomluva.“

Kdybyste se mohla vrátit v čase, vybrala byste si květiny znovu jako svou životní náplň?

„Určitě! A kdybych tenkrát byla o nějakou zkušenost moudřejší, jako jsem dnes, určitě bych nedělala zkoušky na porodní asistentku, ale rovnou směřovala ke květinám a zahradám.“

Budějcká Drbna děkuje Věnceslavě Eisnerové za rozhovor.

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.