Lenka Krčková: „Cesta, po které jdu, je správná“

Aby toho nebylo málo - v divácké anketě se Lenka Krčková stala nejoblíbenější jihočeskou herečkou!

Co pro vás znamená ocenění Jihočeská Thálie 2013? Považujete tento výrazný okamžik vaší kariéry za určitou satisfakci?

„Vnímám to jako určitý zlomový bod a vyústění mé dosavadní práce. Je to pro mne obrovská radost a potvrzení, že cesta, kterou v současné chvíli jdu, je správná. Je to ještě umocněno tím, že jsem se dostala i do širší nominace na celostátní Thálii.“

Jak náročná je role Františky? Můžete ji srovnat s rolí Štěpky v Petrolejových lampách?

„Je to druh rolí, se kterými se setkávám ráda. Obě jsou náročné a zároveň krásné a naplňující. Obě v sobě mají silné ženské téma, obě v sobě mají touhu. Františka je normální dívka z vesnice, která až pod tíhou osudu nalézá v sobě sílu a stává se výjimečnou. U Františky pociťuji větší něhu a pokoru. Štěpka je dívka takříkajíc vybočující se z normálu, je potřeštěná, svá, společnost ji těžko chápe. Není to prototyp dívek té doby. V tomto směru je nadčasová. Díky životním událostem, které se jí staly, nalézá ukotvení, je odhodlaná projít si svým údělem. Je statečná, silná a svou touhu po dítěti potlačí. Přijme své místo na zemi a rve se až obdivuhodně. Je pro mne zajímavý ten bod, ve kterém se tyto rozdílné postavy potkávají a stávají se ojedinělými...“

V čem je vám postava Františky nejsympatičtější? Co naopak považujete za její slabší stránku?

„Nádherná je její láska k dítěti, které je pojítkem k muži, jenž už s ní není, jenž nežije. Je vzpomínkou na silné pouto a dar, který má stále na očích. Vadí mi její přílišná pokora, neschopnost řešit manželský trojúhelník tvrdšími prostředky. Já bych tohle nedokázala. Tiše mlčet a trpět. V tom jsme rozdílné. Pravdou ale je, že nakonec  tímto peklem projde a vítězí. A vítězí čistě. Tento moment miluji. Jakoby ze mne déšť všechnu tu tíhu smyl. Chápu proměnu žen, které po dlouhodobých životních těžkostech nádherně rozkvetou a člověk náhle uvidí zrakem jejich skutečnou krásu. Jsou prosvíceny zevnitř.“

Dá se říct, že je Františka vaší doposud nejtěžší rolí?

„Těžké jsou pro mne ty role, kterým vnitřně nerozumím. S nimi je třeba se poprat. Nebo kdy se třeba ‚nepotkáte‘ s režisérem, textem, který vás vůbec neoslovuje. Někdy je to velký boj a mnohdy zbytečný. Tohle rozhodně není ten případ.“

Každý herec jistě sní o své životní roli. Jaká postava vás nejvíce láká? Jaká hra je vaší vysněnou metou?

„Těžká otázka. Nikdy jsem neměla přímo vysněnou roli. Určitě jich je spoustu krásných, které neznám. Mám chuť si zahrát třeba jeptišku. Mám také moc ráda malou Terezku. Kdysi jsem o ní viděla hru od Lenky Langronové. Ale věkově jsem trošku dál… I když, proč ne?“

Můžete zavzpomínat na své herecké začátky?

„To jsou úsměvné vzpomínky. Maminka vedla dramaťák, takže jsem tomu byla blízko už od raného dětství. Jezdila na spoustu seminářů a já ty cesty absolvovala s ní. Občas jsem byla takovým pokusným králíkem. Vzpomínám si, že když mi bylo asi šest, dala mi do ruky veliký kulatý žlutý míč, řekla tanči a poslala mě na jeviště. Všude bylo spoustu lidí. Najednou všechno okolo pro mě přestalo existovat a bylo mi nádherně. Tančila jsem svůj příběh. Tam jsem si asi zamilovala jeviště. Dlouho do večera pak prý mou etudu rozebírali.“

Získala jste také divácké ocenění nejoblíbenější herečka za rok 2013. Kdo je vaší nejoblíbenější herečkou? Když jste začínala, měla jste nějaký vzor, kterému jste se chtěla vyrovnat?

„Vzory nemám, jdu svou cestou. Nechám se inspirovat, to ano. Třeba paní Medřická, to byla persona. Jinak pociťuji zvláštní blízkost k Audrey Hepburn. Její sláva a umění ale bylo vykoupeno mnohou vnitřní bolestí, snad tam si podobné nebudeme.“

Výraznější televizní role by vás nelákala?

„Větší filmová mne láká, zatím ještě nepřišla.“

Máte čas na své koníčky? Co ráda děláte ve svém volnu?

„Toho by bylo na celou stránku… Jsem matka, miluji trávení času se svojí dcerou a partnerem. Někam spolu cestovat, poznávat... Už tři roky nemáme doma televizi. Je nádherné, když na médiích nejste závislí. Raději si sedneme a povídáme si. Vždycky z toho je krásný večer, i když toho času zas tolik není. Vzácnost ale ctíme a obyčejné chvíle si proměňujeme na ty, na které se rádo vzpomíná. Jinak také učím. Vedu dramatickou sekci v Studentském univerzitním divadle. To je divadýlko, které je dle mého názoru výjimečné a je škoda, že se o něm málo ví. Studenti si zde všechno dělají sami. Jsou úžasní. Podporu Budějovičáků by si rozhodně zasloužili.“

Ještě bych se rád zeptal na soutěž Maturantka Roku. Vloni jste dělala s finalistkami rétorické cvičení... Bude se podílet i letos?

„Ráda se setkávám s mladými lidmi. Aniž sami vědí, řeknou vám o sobě tolik... Tak je to i v případě Maturantky Roku. Měla jsem možnost nahlédnout pod pokličku. Nádherné, sebevědomé dívky! Kdo by si ale pomyslel, kolik je uvnitř podceňujících se, rozklepaných, nejistých a citlivých človíčků. Jen vnější sebevědomá maska. To je mým úkolem. Pomoci jim, aby si věřily, že jsou jedinečné. A těm, které jsou příliš sebevědomé a ‚jdoucí přes mrtvoly‘ ukázat jinou stranu hodnot. Tím netvrdím, že mladý člověk nemá být soutěživý. Jde o míru. Letos se chystáme seminář zopakovat. Mám pocit, že jim to pomáhá. Je to pro ně takové echo, inspirace, rozšíření obzoru. Je na nich, zda chtějí nadále něco z toho rozvíjet a hledat samu sebe.“