Petr Junek: Delete jsem zmáčkl na padesáté stránce

Stigma Diabolicum je tvůj druhý román. Pracoval jsi na něm několik let. Byla to náročnější zkušenost než tvůj debut Apokalypsa?
Knihu jsem psal dva roky. Další rok pak probíhaly různé úpravy, korektury a takové ty běžné věci okolo. Co se týče psaní jako takového, tak určitě to bylo snadnější. Přece jen prvotinou jsem získal nějaké zkušenosti, které jsem proměnil v obratnější popisy scén. Také jsem si řekl, že to tentokrát napíši trošku více napřímo. Zkrátka jde se hned na věc. Žádné kudrlinky, žádné zdvojené příběhy, ale jedna ostrá linie. Měl jsem dobrou předlohu a daný směr, takže v tomto ohledu to bylo jednodušší. Těžší to bylo po psychické stránce, když jsem musel přemýšlet nad chmurnými tématy. Zatímco Apokalypsa byla čistá fikce, ve Stigmatech se reálný svět odráží v silnějších světlech a vzhledem k dosti ponurému příběhu jsem se těžko dostával zpátky do vlastního života. Často jsem měl pocit, že je vše ztracené a cokoliv dělat vlastně nemá žádný smysl. Nakonec jsem dospěl k opačnému závěru. Začal jsem těmto myšlenkám vzdorovat a dílo dokončil.

Plno lidí touží po napsání vlastní knihy. Většina jich ale skončí po několika desítkách napsaných stran. Zažil jsi také okamžiky, kdys chtěl celé dílo zahodit? Kdys měl chuť zmáčknout „delete“?
Tak delete jsem zmáčknul asi na padesáté stránce. Nezačal jsem dobře a v příběhu jsem se dostal do slepé uličky. Tak jsem to natvrdo vymazal. Pamatuji si, jak jsem tupě zíral do prázdného papíru a říkal si, co že to vlastně chci napsat. Z beden mi hrála kapela Belfegor, a když přišlo na song Stigma Diabolicum, měl jsem vnuknutí. Dostal jsem se do jakéhosi transu, přišly nápady a najednou jsem psal celou noc a první tři kapitoly byly na světě. Po vyspání jsem se k nim vrátil a zjistil, že by to mohla být cesta, až pak přišly na řadu konspirační teorie a vodítka jak dál. Vždycky chci rozdělanou práci dokončit. Je to o sebezapření, pokud si člověk dá pevný cíl a nenechá se servat z cesty, dokáže cokoliv.

Stigma Diabolicum je kniha plná politiky, konspiračních teorií, kritiky dnešního světa... Dá se říct, že má nějaké poselství?
Stigma má jasné poselství. Hlavně v jejím závěru. Stávalo se mi, že po vydání Apokalypsy mi někteří čtenáři psali, že je štve, že nemohou knihu číst před spánkem, protože pak musí přemýšlet a nedá jim to spát… (smích) Už tam se odrážela jistá filosofie a mě těší, že to někoho donutilo se zamyslet nad věcmi, které jsou jinak mimo ně. A já osobně jsem na sebe pyšný, když si otevřu Apokalypsu, že se stále ztotožňuji s myšlenkami, které jsem vepsal do příběhu před deseti lety. Filozofii jsem zachoval stejnou, jen jsem ji trochu více rozšířil.

Kniha by měla čtenářovi říct, aby se zamyslel o podmínkách, jaké máme dané a proč to tak je. Viděl bych v tom paralelu s minulým režimem. Myslím si, že tehdy někteří lidé netušili, že je něco špatně. Že žijí v systému, který je vede na okraj propasti. Pokud ses choval podle jejich směrnic a nevystupoval z davu, nic se ti nestalo a mohl si nějak fungovat. Dnes je to stejné. Vykonávej ty jejich úkoly, kupuj jejich produkty nejlépe na dluh, konzumuj, poslouchej, co ti tlačí do hlavy přes reklamy a média a budeš v klidu. Běda ale, jak se budeš chtít z toho vymanit.

Jaké cílové skupině bys knihu doporučil?
Tak myslím si, že knížka má nádech hororu, celkově je to asi thriller. Čtenář se může naprosto oprostit od politických témat a vnímat knihu jako odpočinkové čtení o tajných temných společnostech, které hýbou světem. Takových knih už bylo napsáno dost. Určitě nejsem první, koho zaujala tematika svobodných zednářů či Iluminátů. O těchto společenstvích už se toho také dost napsalo a nemyslím si, že by se těmto knihám dával přívlastek politická literatura. Je to jen hra s tajemnem. S tím, co není vidět, ale může to být skutečné. Možná jsem ale jeden z mála, který pomocí příběhu popsal jejich záměr a dotáhl ho do konce. Kniha tedy může zaujmout čtenáře hororů a příznivce konspiračních teorií zároveň.

Z románu cítím mnoho frustrace, znechucení a zklamání. Jak moc je pro tebe tato kniha osobní?
Odpověděl bych otázkou. Může být cokoliv nekomerčního, co člověk dělá, neosobní? Každý dáváme do svých koníčků sebe sama. Chceme se vyjádřit, něco ukázat anebo si jen udělat radost. Ty jako hudební skladatel vměšuješ své pocity do hudby, která ti potom dává nějaké sebeuspokojení. O to větší, když uděláš radost někomu jinému. Samozřejmě, že se v knize objevují mé osobní a reálné příběhy, které mi nadělil pro mě dosti smutný rok 2013. A smutek mi byl vždy dobrou inspirací a psaní prostředkem, jak ho přemoci.

To zklamání, o kterém mluvíš, nemá už osobní charakter. Jsou tady vypracované systémy, které by mohly fungovat mnohem lépe, než je ten současný. Zklamaný jsem z toho, že není vůle je realizovat. Znechucený jsem z toho, že nám jsou denně servírována hovna a my je žereme. Někteří si na nich dokonce pochutnávají a tleskají elitám, jak jsou skvělé. Z toho se mi chce opravdu zvracet.

Všiml sis také, že je nálada ve společnosti stále horší? Proč tomu tak je?
Tak snad už to cítí každý. Opět se musím vrátit k Apokalypse, kde jsem tento stav zmiňoval. Čas ukázal, že se situace neustále stupňuje. Ve Stigmatech popisuji globální válku. Zde je nutno podotknout, že jsem to sepsal ještě před tím, než vypukla ukrajinská krize. A podívejme, jak jsme se k ní přiblížili. Některé zprávy mě vyloženě děsí a jen doufám, že konspirátoři nemají pravdu.

A proč tomu tak je? Mohl bych tu alibisticky napsat, že za to mohou vládnoucí dominantní elity. Zkorumpovaní politici opilí mocí. Celosvětová mafie, která tahá za provázky loutek v nejvyšších státních funkcích. Blázni v televizních mediích, kteří hypnotizují masy pro své zisky a jsou schopni je uvést do destruktivní války… Ať už mají moc, jakou chtějí, ta základní chyba je v nás. Nechali jsme se jimi uplatit, uvěřili jsme naivní pohádce o svobodě a demokracii, běháme tak, jak oni pískají. Věřím tomu, že nyní nastává čas, kdy jsou nejvíce vidět chyby systému a lidi díky nim začínají vidět skrytou pravdu.

Předně bychom měli pochopit, že spousta našich činů není skutečně z nás. Chováme se a říkáme to, co oni chtějí. A to v každodenním životě. Nezřídka jsme k tomu donuceni, aniž bychom si to uvědomovali. To je hodně frustrující. Že si myslíme, že jsme svobodní lidé... Opak je pravdou a ani se nad tím nepozastavíme. Přitom slovo svoboda zneužívají ti největší psychopati. Jeden takový ho stačil ve svém půlhodinovém projevu v Praze vyslovit šestadvacetkrát! A ovce mu za to tleskaly. Přitom to je člověk, který v minulém desetiletí vedl nejvíce válek a možná dal zážeh pro třetí světovou. Jeho jméno je George Bush.

Na téma osobní svobody povedu ještě diskuzi při seminářích, které pojedu po republice s knihou. Kdybych to převedl na čísla, tak se domnívám, že v průměru jsme tak ze čtyřiceti procent svobodní. Jen čtyřicet procent toho, co děláme, říkáme a myslíme si, jsou skutečně naše myšlenky. Zbytek patří někomu jinému.

A tady se dostávám konečně k zodpovězení otázky, proč tomu tak je. Protože to nevidíme. Nevidíme, co se děje okolo nás, a proto s tím nejsme schopni bojovat. Až to pochopíme a uvěříme v jednotu místo rozdělení, pak budeme schopni dělat velké věci. Ale zde musí každý začít u sebe, pak vše bude jinak.

Věříš některým konspiracím, které v knize popisuješ?
Otázka je, co je konspirační teorie, a co už se stalo skutečností? (úsměv) Jak jsem říkal, věřím tomu, že svět je v područí světové mafie, která určuje, co se kde stane. Jestli jsou to ilumináti nebo Skull & Bones, kde se opět objevuje Bushovo jméno, anebo svobodní zednáři… To ukáže čas. Osobně si nemyslím, že by to byla náboženská sekta, kterou ovládá ďábel, jak píšu ve své knize, ale jsem přesvědčen o tom, že jsou to zkorumpovaní lidé bez citu, kteří si prostě hrají šachy.

Konspiračním teoriím je někdy těžké uvěřit, stejně tak jako oficiálním zprávám. Nejvíce konspirací bylo vytvořeno okolo pádu Dvojčat v roce 2001. Těžko se mi chce uvěřit pohádce, že pár chlapíku s turbanem unikne pozornosti největší sledovací agentuře CIA, naruší vzdušný prostor nejmocnější země na planetě a pak obratným manévrem, který by zvládnul jen skutečný profesionál, napáchá takové škody. Černé skříňky se nenajdou, ale pasy teroristů záhadně neshoří. Budovy pak spadnou jak domečky z karet, což mnohým připomnělo řízenou demolici. Navíc v čase, kdy americké letectvo je zrovna v ten den někde na cvičení.

Stejně tak se mi zdráhá uvěřit, že by to celé zařídila americká vláda. Že by zabila tolik vlastních lidí. Ale když se na to podíváš očima šachisty, tak ten ví, že někdy je potřeba pro dosáhnutí matu obětovat vlastní dámu. A já věřím tomu, že oni se na nás tak dívají. Jako na figurky, je jim úplně jedno, co jejich rozhodnutí udělají s pěšáky. Podívej se, dodnes vhánějí lidi do válek a je jim jedno, že tam umírají. Jen proto, aby dosáhli svých cílů. A jejich dílo se daří.

Po roce 2001 dostali zelenou, zatímco přiškrtili svobodný svět. Vyslali na něj krizi, aby lidé měli dost starostí sami se sebou a zakryli tak zvěrstva, která napáchali. Je to konspirace, nebo fakt? Vše se děje, máme to před očima. A pořád je to blíž. Teď se svět dohaduje, kdo je agresor, jestli Putin nebo druhá strana. A já říkám: Není to jedno? Co se takhle vykašlat na oba. Jestli mají problém, tak ať si ho vyřeší třeba v ringu s boxerkami. Když se na ně všichni vykašleme, nebudou mít vojáky, a kde nejsou vojáci, není ani války.

Takže abych odpověděl. Ano, věřím některým konspiračním úvahám, zvláště tam, kde se jedná o peníze a moc. Stejně tak věřím, že je tady snaha vytvořit jeden velký totalitní superstát, kde by oni byli neomezenými vládci. To je základ, vše ostatní už není tak důležité. Myslím tím, jakou k tomu používají symboliku, zda vůbec, a jaké k tomu používají prostředky.

Trošku to odlehčíme... V knize se objevují České Budějovice, ale třeba i Nové Hrady, kdes několik let bydlel. Proč ses rozhodl román zasadit do místní scenérie?
Na Nové Hrady mám citovou vazbu. V místních horách mám něco jako energetický bod, kam se jezdím nabíjet, když mi není zrovna dobře. O těch horách bych mohl napsat samostatný román, i v Apokalypse je na ně skrytý odkaz. Když si na věci můžeš sáhnout, lépe se pak popisují. Pro mého hrdinu byly Nové Hrady skvělým útočištěm. České Budějovice jsou pak logickým vyústěným v příběhu, protože je to nejbližší krajské město, kde by přeci chtěl žít každý... (smích)

Kniha je venku, což pro autora musí být velké zadostiučinění. Zároveň máš jistě obavy, jak ji čtenář přijme. Jaké máš zkušenosti z debutu Apokalypsa?
Apokalypsa, řekl bych, byla čtenáři přijata dobře. Protáhla mě literárním světem, kde jsem se sice ještě moc nezabydlel, ale myslím, že splnila svůj účel debutu. Je mi jasné, že člověk musí napsat tak pět knížek, aby si vůbec mohl říkat spisovatel, nicméně Apokalypsa byla první metou. Teď už by mělo být vše jednodušší. Ty obavy určitě jsou. To asi prožívá každý autor. Ale rád se nechám překvapit. Nevadí mi, když se někdo do mě pustí. Pokud kniha rozpoutá nějakou diskuzi, je to znak toho, že jsem něco udělal dobře.

Na obálce knihy je zmíněno, že chystáš třetí díl. Už máš představu, čemu se budeš věnovat?
Vždycky, když se mě někdo zeptal na budoucnost, třeba v rozhovorech skrze muziku, tak nakonec vše bylo jinak. Tady jsem v tom ale sám a vše je jen na mém rozhodnutí, takže snad se to nemusím bát říct... (úsměv) Jednoduše bych rád v budoucnu napsal ještě jednu knihu s apokalyptickou tematikou. Nebude to další díl. Stejně tak jako Stigma není druhý díl Apokalypsy. Třetí kniha bude mít podobné znaky, ale chtěl bych už napsat opravdový horor. Kniha se bude jmenovat Prvorozený. Tak uvidíme, zda až si tento rozhovor za tři roky přečtu, budu onu knihu držet v ruce.