„Politici by se měli zamyslet nad funkcí policie!“

Jméno Bohumila Bezemka je neodmyslitelně spjato s policejní uniformou, kterou oblékal dlouhých 34 let. Do podvědomí Jihočechů se dostalo především až po sametové revoluci, kdy byl Bezemek jako náčelník oddělení obecné kriminality pelhřimovské policie jmenovaný do funkce ředitele Správy Jihočeského kraje.

V letošním roce oslaví policista tělem i duší a plukovník ve výslužbě, jenž v důchodu stále sleduje dění v této – u mnohých neoblíbené – organizaci, kulaté jubileum. Toho Budějcká Drbna využila a s Bohumilem Bezemkem si vyrazila popovídat.

Pane Bezemku, odkud vlastně pocházíte? Asi nejste rodilým Budějčákem, že ne?

„Mládí jsem strávil v Útěchovicích pod Stražištěm. To je malá dědinka na Pelhřimovsku, kde máme dodnes chalupu, ze které jsme udělali spolu s mým bratrem rekreační zařízení. Letos tam patrně strávíme celé léto, jelikož moje žena už bude také uvolněna z pracovního procesu. (usměje se) Jinak od patnácti let až do roku 1990 jsem bydlel v Pelhřimově a odtud mě shoda náhod poslala do Budějovic, kde jsem nakonec zakotvil.“

Vzpomeňte si na vaše osudy, než jste nastoupil k policii.

„To je celkem jednoduché. Vystudoval jsem střední všeobecně vzdělávací školu, což je předchůdce gymnázia. Pak jsem šel na strojní fakultu ČVUT, kterou jsem ale nedokončil. Po brigádách na dělnických profesích ve dvou podnicích jsem nastoupil na pětiměsíční náhradní vojenskou službu a potom už absolvoval pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti.“

Jaké funkce jste u policie zastával?

„Nejdříve jsem byl na jakousi umístěnku přidělen do Pelhřimova a začal sloužit na obvodním oddělení VB ve funkci výkonného příslušníka. Zanedlouho jsem působil na službě kriminální policie v oddělení hospodářské kriminality jako referent a později i starší referent. Tam jsem byl až do roku 1978, než jsem odešel na rok a půl do Prahy studovat vysokou školu, kterou jsem pak dokončil dálkově. Po návratu jsem byl deset let náčelníkem oddělení obecné kriminality a v roce 1990 došlo k mému jmenování do funkce ředitele jihočeské policie. Na této pozici jsem vydržel až do 31. července 2007, tedy celou druhou polovinu mého policejního života. V souladu se zákonem, kdy jsem měl odslouženo více než dvacet let, jsem mohl odejít do starobního důchodu, a tak jsem toho využil.“

Byl jste od té doby nějak činný? Nebo si opravdu užíváte naplno důchodu?

„Měl jsem představu, že si hlavně odpočinu od každodenního stresu. Chtěl jsem si dát dohromady některé věci, na které dříve nebyl čas, mimoto jsem také různě pomáhal svým kamarádům.“

Nějak jste se ale zapojoval i do politiky...

„V roce 2010 mě oslovila jedna skupina lidí a začal jsem se angažovat v politice. Za Stranu práv občanů Zemanovci jsem kandidoval jak do poslanecké sněmovny, tak i městského zastupitelstva. Ve volbách jsem ale neuspěl, takže nyní se politice věnuji jen okrajově. Tehdy jsem ale kromě senátních voleb, kde mě přeskočil akorát odborář Dušek, získal dost hlasů. I tak musím říct, že mě to bavilo, vyplnil jsem volný čas a byl mezi lidmi.

Jinak si ale spíš užívám, navíc mi před dvěma roky konečně přibyla vnoučata, na která jsme se moc těšili, takže když rodina potřebuje, pomáhám jí. To je pohlazení a zábava.“

Vraťme se zpátky k vaší policejní kariéře. Za dobu vaší služby jste zažil nespočet ministrů vnitra. Jaké jste s nimi měl vztahy?

„Od doby, co jsem byl ředitelem krajské správy, se nahoře vystřídalo deset českých a tři federální ministři. Každý jsme jiný, i ministři byli takoví. Všichni kopali za jinou stranu a podle toho se chovali. Bohužel někteří negovali ty, kteří byli před nimi. Vážím si a vzpomínám na všechny, s nikým jsem neměl velké problémy. Tedy až na jednoho, ale tomu jsem už snad odpustil. Tehdy jsem mu řekl, že jestli budeme mít možnost si někdy popovídat mezi čtyřma očima, dám mu přes ústa. Gross prostě nedospěl. Kdyby se podíval do zrcadla, choval by se úplně jinak.

Rád vzpomínám na Tomáše Sokola, který nikdy nehovořil o straně a byl vždy odborníkem, což prokazuje i svojí skvělou advokátní praxí. Za něj se udělalo nejvíce věcí. Všechny měly nějaké racio a nevznikaly jenom proto, že se to musí udělat. Lidsky jsem si rozuměl i s Rumlem. Ten byl zase přístupný diskuzi, nepovyšoval se a pořád z něj zářil takový ten disident z hospody.“

Možná hloupá otázka – sledujete stále dění v policii? Co na současnou nepříliš pozitivní situaci říkáte?

„Samozřejmě sleduji. Nebylo by normální, aby tomu bylo naopak, když jsem policii věnoval celý aktivní život. (usměje se) Obecně mě zajímá politický vývoj, a k tomu patří i policie. V současné době se přehlíží, že policie je součástí společenského života a je jeho neodmyslitelnou součástí. Někdy se divím, že v době krize, když se začínají bortit různé sociální vazby a společenská atmosféra není dobrá, se politici neobávají problémů, které vždycky řeší právě policie. Ta je nyní oslabena nejen finančně a materiálně, ale také určitou nejistotou. Nechci šířit paniku, ale myslím, že by se naši nejvyšší představitelé měli nad svým počínáním zamyslet.

Policie by měla být, zejména v tomto období sociálního pnutí, vnímána jinak. Je potřebná, proto se jí nesmí klást podmínky, které jsou nepřijatelné. Co se týká platových požadavků, každému se vychází vstříc, jen policistům se už dva roky po sobě ubírá. To není normální! I policisté mají zodpovědnost vůči svým rodinám a stát jim vhodné podmínky pro život nevytváří. Pokud není pohoda, má to dopad i na pracovní nasazení a další věci, které s tím souvisí. Policie ale za každých okolností splní to, co se od ní očekává. A politici na to žehrají.

Za dobu, co jsem u policie sloužil, proběhlo nespočet reorganizací a změn, ze kterých pramenilo nehospodárné nakládání s prostředky. Každá reorganizace totiž něco stojí. Jen když se přejmenuje útvar, musí se změnit hlavičkový papír, razítka, různá spojení a další. Tím se odčerpává spousta prostředků, které se dají použít jinde.“

Jste v kontaktu se současným ředitelem jihočeské policie Radomírem Heřmanem?

„Ano, jsem. Je to přeci můj nástupce. (culí se pod vousy) Když budu ješitný, tak správu jsem předával v nějakém stavu, proto mi není lhostejné, jak to tam pokračuje. Přesto si uvědomuji, že jedna éra skončila a každý má výsostné právo najít si svůj způsob řízení. Není to tak, že bych tam lezl po chodbách a pomlouval. (směje se) To není můj styl. Já jsem se taky nikoho neptal a byl bych nerad, kdyby mi někdo koukal přes rameno. Běžný společenský kontakt ale mezi námi funguje.

Každopádně na některé věci máme s panem Heřmanem odlišné názory, vždycky si je však řekneme. Jinak mu můžu těžko radit. Vývoj je hrozně rychlý, a kdybych se z osobní cti nepodíval do novely trestního řádu a trestního zákona, byl bych úplně mimo. Změnila se spousta věcí. Když člověk není v běhu a té práci se soustavně nevěnuje, nemůže udržet tempo. “

V médiích se čas od času objevují informace o různých prohřešcích policistů. Co si o tom myslíte? Dokážete posoudit, jestli mají tyto případy rostoucí tendenci?

„Pravda je, že to bylo, je a bude. V každé společnosti se najde někdo, kdo chce svého postavení zneužít, nebo na takové místo právě s tímto cílem nastupuje. Někdo moudrý jednou řekl, že lze uplatit každého, otázka je, za kolik. Já osobně tomu nevěřím, ale ta myšlenka určitě něco do sebe má.

K trestnímu řízení proti policistovi dochází jednak tehdy, když jde o zákrok, který nějakým způsobem přežene. To se prostě stává, pokud to ovšem neudělá s úmyslem někomu ublížit. Mezi pochybení policistů se ale počítá i to, co spáchá mimo službu. Tím se samozřejmě navyšuje počet trestně řešených příslušníků, protože se jedná i o dopravní nehody, při nichž dojde k ublížení na zdraví. Byl bych rád, kdyby to všichni takhle vnímali. Naprosto neomluvitelné je však počínání, když se policajt zapojí do trestné činnosti v návaznosti na civilní osoby nebo se sám dopouští kvalifikované trestné činnosti.

Za dobu mojí služby jsme zaznamenali u těchto případů zvyšující se tendenci. Průměrně se ale řešilo deset až dvacet policistů v celém Jihočeském kraji ročně. To zase není tolik. Nutno dodat, že někteří mladíci měli o práci u policie úplně jinou představu. Můj pohled je takový, že policajtem jste čtyřiadvacet hodin. Někdo si však myslí, že se o jeho počínání po práci nikdo nemá starat. To přeci nejde být v práci policajtem a mimo ni zlodějem. Ubližuje to především ostatním, kteří jsou poctiví. Policie je zvláštní skupina – na nepravosti ve svých řadách si musí přijít sama. A pokud se něco stane, průkaznost je složitá. Proti sobě totiž stojí dva, kteří to umí.“

Prý za dob četnictva musel mít příslušník tři předchozí generace bezúhonné. Jak by to asi vypadlo dneska?

„Co jsem si za ta léta vyčetl, četník bývalo naprosto prestižní zaměstnání. Rokem 1989 ta prestiž ale výrazně klesla. Byli jsme uráženi, lidé po nás plivali a osočovali nás, co jsme to za zločince. To byl normální stav. O rok později jsme začínali od nuly, přesto důvěryhodnost policie byla třiapadesát procent, kdežto vláda měla sedmnáct. Moc často se nehovoří o tom, že policii určitá vrstva lidí nemá ráda, protože se jedná především o represivní orgán. Nyní se však policie dostala do podvědomí společnosti jako její součást, která je potřebná. To je podle mého názoru úspěch.“

Utkvěl vám v paměti nějaký případ, který jste zažil během své policejní kariéry? Ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu...

„Policejní práce je většinou o lidském neštěstí, takže vzpomínky nemůžou být až tak pěkné, pokud člověk není masochista. Když tuhle práci někdo nikdy nedělal, neuvědomí si, jaké to je, protože každý policista se pohybuje v prostředí, které přinese nějakou újmu nebo neštěstí.

Vzpomínám si na některé výraznější úspěchy, přitom to ale nejsou žádné velké případy. Tehdy se nám ještě za dob mého působení v Pelhřimově na prvního máje ztratilo čtyř nebo pětileté dítě. Zbláznila se celá obec a hledali jsme ho po okolí spolu s policajty z celého okresu. Podařilo se nám ho najít ve tři hodiny ráno v lese. Když jsme ho vraceli rodičům, to byli takoví zvláštní zemití lidé, jeho táta mi jako vedoucímu akce řekl: ´Vy jste mě vždycky tak srali, ale po dnešku se vám musím omluvit, protože až teď jsem si uvědomil, jak jste potřební!´ Tahle jeho věta mi utkvěla v paměti.

Dále vzpomínám na dobu, kdy po amnestii začaly velké problémy s vykrádáním církevních a památkových objektů. V polovině roku 1990 se nám podařilo jednou ranou odhalit pachatele, kteří měli na svědomí krádeže snad v šedesáti kostelech. Při téhle příležitosti musím zmínit, že policejní práce není o jednom zázračném detektivovi, jak můžeme vidět v mnohých detektivkách. Je to veskrze kolektivní práce a mnohdy se těžko určuje, kdo má na objasnění případu jaký podíl. Kdo není na týmovou spolupráci zvyklý, u policie toho moc nenadělá.

A co se týká nejzávažnějších případů, tak mezi ty bezesporu patří vraždy. Každá neobjasněná vám leží v žaludku. Když jsem v Pelhřimově začínal na obecné kriminálce, ležela tam na stole jedna nevyřešená vražda a každý nový příchozí policista dostal za úkol se na ni podívat. Tehdy jsem si to nosil i domů, přitom to byl patnáct let starý případ. Většina kluků, která se tím zabývala, zjistila, že pachatel je známý. Nejvíc nás na tom ale mrzelo, že k tomu nebyly žádné důkazy. To mohlo být způsobené třeba špatným začátkem na místě činu. Podezřelý nám přitom několikrát prošel rukama a vždycky se nám vychechtal.

Nikdy se mi nestalo, abych na někoho zatlačil tak, že bych se po něm fyzicky prošel. I když se to ve mně vařilo, neudělal jsem to. To jsem považoval za horší počin než u kriminálníků. Proč mu ukazovat svoji bezmoc? Když mě někdo naštval, tak i kdybych si kvůli tomu měl vychodit nohy, pro vyřešení případu jsem to udělal.“

Když už jste zmínil televizní kriminálky, sledujete je? Co říkáte třeba na majora Zemana nebo nový seriál Expozitura?

„Systematicky se na ně nedívám, když se ale ponořím do vzpomínek, naprosto nejlepší vypovídající hodnotu o práci policie měl Malý pitaval z velkého města. Tenhle seriál odráží to, co se na odděleních skutečně dělo. Major Zeman byl hodnocený mnohokrát, a to jak pozitivně, tak i negativně. Já osobně si myslím, že to bylo na tehdejší dobu zpracované velmi dobře. A nové seriály? To je spíš otázka pohledu. Expozituru jsem viděl několikrát. Převládá tam už západní styl, prezentuje se násilí ze strany policie a podobá se amerických thrillerům. Jinak je to ale věrohodný seriál, případy jsou nejspíš pravdivé.“

Nechme už policii být. Vy jste velkým fanouškem fotbalu, je to tak?

„Fotbal mě vždycky bavil a dokonce jsem ho sám na okresní úrovni hrával. Obecně ale sleduji všechny druhy sportu, přesto s fotbalem jsem se potkával blíže. Jako Pelhřimovák jsem fandil tamnímu Spartaku, později jsem ale začal sledovat počínání budějckého Dynama. Za posledních deset let jsem tady chyběl na jediném domácím zápase.

Do klubu jsem nakouknul víc v době, kdy můj kluk Pavel začal chodit do sportovní třídy a hrál v Dynamu od žáků až po dorost, nastupoval i v třetiligovém béčku. Potom odešel do Třeboně, kde hrál pět let divizi, a nyní působí z časových důvodů ve Slavii České Budějovice.

Já jsem osm let dělal v Dynamu vedoucího mládežnických mužstev. Nyní se už neangažuji, ale fotbal sleduji stále, objíždím třeba i zimní turnaje. Kdyby Dynamo zase potřebovalo pomoct, udělám to rád.“

Co vůbec říkáte na výkony prvoligového áčka?

„Boj o záchranu se už tady stal tradicí. Kromě dvou ročníků se vlastně pořád hraje o spodek tabulky. Sám bych si přál víc fotbalového klidu, ale taková provinční mužstva, jako je Dynamo, nemají na žádné velké nákupy hráčů. Sleduji i dorosty a myslím si, že kdyby ti kluci dostali víc šancí, vyrostli by z nich fotbalisté, kteří by mohli první ligu hrát. Určitě by to bylo lepší, než kupovat osmatřicetileté lidi...“

A jaký je vlastně váš názor na příchod toho osmatřicetiletého?

Řepka je Řepka. (směje se) Kdyby ten člověk více přemýšlel, byl by z něj světový fotbalista. Ve Spartě pořád ukazoval, že jeho výkonnost na naši ligu je pořád dobrá. Myslím, že si je moc dobře vědom toho, že nic jiného neumí a nic jiného se už ani nenaučí, takže se bude snažit si kariéru co nejvíce prodloužit. Pokud se s tím vnitřně smíří, že už není ve světle Sparty, tak tady minimálně rok nebo dva přínosem bude. Ale jeho už nikdy nikdo nenapraví. Ve Spartě byly jeho blikance tolerované. Tady když blikne, je to jenom Dynamo. Zatím to ale vypadá, že se zklidnil a uvědomil si, že nemá jiné východisko, než hrát tady a být hodný.“

Na závěr mi povězte, zda-li je něco, co vás v Budějcích trápí?

„Nejsem ten, který by si neustále stěžoval. Poznal jsem i jiná města, nějakou dobu jsem žil v Praze, ale to je město, které sice ctím jako českou metropoli, ale nechtěl bych tam být ani po smrti. (směje se) Budějce mi absolutně vyhovují. Nejsou malé ani velké, je to tady takové příjemné jihočeské. Fungování města je podle mého vyvážené, péče zastupitelstva o něj poměrně dobrá. O politicích mluvit nechci, ti se chovají všude – řekněme – téměř podobně. (usměje se)

Myslím si, že je především třeba řešit problematiku dopravy. Už za primátora Beneše, když jsem chtěl uzavřít náměstí, jsme se neshodli. Jde to i jinde, tak proč ne tady? Náměstí je krásné, proto jsem mu říkal, ať udělají na náplavce záchytné parkoviště, do města je to odtud pět minut pěšky. Ty, co nemůžou chodit, by do centra vozil nějaký mikrobus. A také mě tady trápí vysoká nezaměstnanost. Ta je ale všude. Takže to uzavřu: V Českých Budějovicích jsem maximálně spokojen!“

Vizitka Bohumila Bezemka

• narozen v roce 1952
• ženatý, manželka Jana
• děti Petra (37) a Pavel (26)