Před třiceti lety poprvé, minulý týden nejspíš naposledy. Legendární hokejista Jaroslav Pouzar znovu zvedl nad hlavu Stanley Cup, nejcennější klubovou trofej světa. Stalo se tak uplynulý pátek večer v kanadském Edmontonu, kde se konalo setkání týmu, který v sezoně 1983/1984 ovládl NHL.
Rodák z Čakovce na Budějcku byl prvním Čechem, který poznal, jaké to je vyhrát tuto prestižní ligu. Uplynuly již tři desítky let, kdy s týmem Edmonton Oilers slavil premiérový titul. Tehdy byl členem kádru, ve kterém figurovali hráči jako Wayne Gretzky, Mark Messier, Paul Coffey, Glenn Anderson, Jari Kurri, Kevin Lowe nebo Dave Semenko. Co jméno, to hvězda. Stejného úspěchu dosáhl odchovanec budějckého Motoru, reprezentant Československa, dvojnásobný mistr světa a stříbrný medailista z olympijských her v rakouském Innsbrucku ještě v letech 1985 a 1987.
„Edmonton měl tehdy štěstí ve svých skautech, kteří hráče jako Gretzky, Messier nebo Coffey dokázali získat. U nás tehdy vládli komunisté a já jsem při odchodu do Kanady neuměl prakticky vůbec anglicky. Oni mě ale v cizím prostředí přijali. Při páteční akci jsem děkoval Edmontonu, hráčům i fanouškům za to, že jsem se tam cítil jako doma. Když jsem pak řekl, že jsem se snažil udělat všechno pro to, abych klubu pomohl, šestnáct tisíc lidí začalo řvát a tleskat. Normálně mi začaly kapat slzy. Taková atmosféra vás k tomu donutí, to je tak dojemné, neuvěřitelné... nešlo být netečný. Kromě toho jsem ještě začal škytat, takže už nešlo mluvit vůbec,“ líčil své zážitky po návratu do Budějc Jaroslav Pouzar.
Před svým vystoupením na pódiu před zaplněnou Rexall Place, arénou, která je domácím útočištěm klubu Edmonton Oilers (nejlepší období své historie zažíval právě v 80. letech), byl jeden z nejúspěšnějších českých hokejistů pořádně nervózní. „Říkal jsem Gretzkymu, že tam nepůjdu. On ale na mě, že tam jít musím,“ smál se dvaašedesátiletý hokejový internacionál, jenž se v jihočeské metropoli před dvěma lety pustil do výchovy mládeže v nově otevřeném Hokejovém Centru Pouzar.
Program oslav trval tři dny. Co všechno jste za tu dobu stihli absolvovat?
„Hned ve středu jsme se jeli podívat na zimák do kabiny domácího týmu. To je něco úžasného, jaké mají hráči zázemí. Naše kabina oproti tomu vypadala jak před sto lety. Mají tam obrovskou kuchyň, kde je pro hráče po každém tréninku připraveno jídlo, místo pro odpočinek, tělocvičnu, všude jsou koberce, sedací soupravy, whirlpooly, bazény... Gretzkymu jsem říkal, že to tam vypadá jako v nočním klubu a jenom čekám, z jakých dveří vyjdou lehké ženy. (směje se) Ve čtvrtek jsme se byli podívat na zahajovacím zápase NHL proti Calgary a po utkání jsme mohli zůstat s hráči v kabině, zatímco naše rodiny odjely na hotel. Potkal jsem se tam například s Andrew Ferencem, v současné době kapitánem Oilers, kterého fanoušci znají z jeho působení v Motoru. Konala se také velká tisková konference, dělali jsme týmovou fotku v nových dresech, ale ve stejném postavení jako před třiceti lety, sponzorům klubu jsme podepisovali spoustu dresů a fotek. V rámci charitativní akce jsme navštívili dětskou nemocnici, která se otevírala před třiceti lety. Je nejlépe vybavenou nemocnicí v Albertě a projde tam až 2600 dětí s různými chorobami ročně. Pří té příležitosti byla přejmenována na Edmonton Oilers Ambulatory Clinic. Vrcholem programu bylo páteční setkání, kvůli kterému dorazilo na stadion šestnáct tisíc fanoušků.“
Jaké to bylo potkat se po tolika letech se svými spoluhráči? Kolik jich vůbec dorazilo?
„Kromě Kevina McClellanda, jenž se z pracovních důvodů omluvil, jsme tam přijeli úplně všichni. Musím říct, že první den byl takový zvláštní, to očekávání, jak budou kluci vypadat a jestli vůbec budu vědět, kdo je kdo. Třeba Kena Linsemana jsem poznal, až když promluvil. Ten měl vždycky háro, teď je holohlavý. Dave Hunter je zase mnohem tlustší než já, váží možná 160 kilo. Někteří lidé se ale nezměnili, jako třeba Gretzky, Messier, Semenko, Lumley. Bylo strašně příjemné vnímat, jak si vás tam lidi váží. I když jsem tam nikdy nebyl žádnou superstar, svou poctivou dělnickou práci jsem si odmakal. Rádi vzpomínali, že jsem byl tvrdý, ničeho se nebál a šel jsem do toho. Člověku bylo do breku, když jsme se během přivítání i loučení vzájemně objímali. Takové setkání už nikdy nezažiju.“
Sám zmiňujete, že po příchodu do Kanady jste angličtinou příliš dobře nevládl. Jak jste se dorozumíval teď?
„To bylo pro všechny velké překvapení. Přestože ani dneska neumím anglicky nijak zvlášť dobře, tentokrát mi to docela šlo. Randy Gregg, můj spolubydlící na cestách, který mě tu řeč učil, se ptal, jak je možné, že mluvím líp než tenkrát, když jsem tam působil. Asi mi něco v té hlavě zůstalo. Ale z toho vystoupení před zaplněnou halou jsem měl strach.“
NHL jste hrál pouhých pět let. Není vám s odstupem času líto, že jste se tam neudržel déle?
„Kdybych věděl, že tady bude revoluce, zůstal bych tam. V Edmontonu mě přemlouvali, abych emigroval. Pro mě ale bylo lepší jít oficiálně hrát do Německa. Komunisti totiž nechtěli mou dceru na celou sezonu pustit do Kanady, protože tam chodila do školy a doma v Čechách musela dělat postupové zkoušky. Skončil jsem tedy dobrovolně, jinak bych možná těch pět Stanley Cupů vyhrál taky. Takhle mám jenom tři... no, i když to je taky docela dost.“ (s úsměvem)
Edmontonskou hvězdou číslo jedna byl bezesporu mladíček Wayne Gretzky. Jak na spolupráci s ním vzpomínáte?
„Byl to výjimečný hráč i člověk! Přitom mu prorokovali, že nikdy nebude hrát NHL, protože kromě silných nohou neměl prakticky žádné svaly. Vypadal spíš jako cyklista. On není původem Kanaďan, jeho otec tam přišel po válce s rodiči z Polska. Měl trochu jinou povahu než ostatní hráči. Vždycky jsem se ho zastával, že je to slušný člověk. Dodnes na něj nedám dopustit. Další hráči jako Anderson, Lowe nebo Coffey ale byli také skvělí, žádní machři. A do týmu je ostatní přijali. Žádné uklízení kabiny a podobně. Takhle to v Kanadě nechodí. Trenér je tehdy nijak nebrzdil a ve dvaceti letech se začali vyvíjet dobrým směrem. Hráli kombinační hokej, který bych přirovnal k ruskému stylu. Ve hře čtyři na čtyři dokázali jako jediní dávat góly. Od té doby začalo platit pravidlo, že když jdou dva hráči zároveň na trestnou, tak se hraje pořád pět na pět. Podle mého názoru to udělali kvůli nim.“
Vyroste ještě někdy takový fenomenální hokejista, jakým byl Gretzky? Je v současném hokeji možné, aby někdo nasbíral za svou kariéru v zámoří skoro 3000 kanadských bodů?
„Myslím, že tohle se už nikdy nikomu nepodaří. Každý špičkový hráč by musel hrát NHL minimálně třicet let. Jemu se to povedlo v relativně krátké době. Snad tři roky po sobě nastřílel za sezonu kolem sta gólů. Takový fenomén budeme v současné době hledat jen těžko. Je to dané tím, že hokejisté dneska umí daleko lépe bruslit, než v naší době, a pro hvězdy není snadné se dostat do šance. Možná i brankáři mají větší výstroj.“
Jak se vlastně změnila NHL od té doby, kdy jste tam působil?
„Je rychlejší, stejně jako u nás. Hraje se ve velkém tempu. Změnili ale také to, že nehrají ten otevřený kanadský hokej, kdy se nastřelovaly puky a létalo se za nimi. Teď se puk sice taky nastřelí dopředu, ale po vzoru Evropy se postaví formace jedna - dva - dva a ta začne čekat, bránit. Hraje se víc hlavou, nejenom silou.“
Na závěr mě napadá jediná otázka. Je šance, že se někdo z vašich bývalých spoluhráčů objeví u nás v Budějcích?
„Pozval jsem Gretzkyho, Coffeyho, Messiera, Andersona, Lindströma, Kurriho i prezidenta Edmontonu Lowa. Slíbili mi, že přijedou, ale víte jak to je... Cesta do Evropy trvá dlouho a nikomu se nechce cestovat. Sám jsem si to teď vyzkoušel, když jsem strávil dvanáct hodin v letadle. Budu ale dělat všechno pro to, aby sem přijeli a ukázal jsem jim, co jsem tady vytvořil. Snad se to povede. Určitě dáme fanouškům vědět, třeba prostřednictvím Budějcké Drbny nebo nového facebookového profilu Hokejového Centra Pouzar.“
Foto: oilers.nhl.com a archiv Jaroslava Pouzara
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
