Šel pěšky do Jeruzaléma. Teď o tom Ladislav Zibura vypráví a vyprodává sály

Máš za sebou první velké představení. Jaké jsou pocity?
Samozřejmě je příjemné, že si můj příběh přijde poslechnout tolik lidí. A moc mě těší, že se smáli a líbilo se jim to. Ty pozitivní ohlasy mě motivují k tomu, abych putoval i nadále - vidím, že si plním sen mnoha lidí. Překvapením pro mě bylo, že se první představení vyprodalo během pěti dnů. Určitou odpovědnost, kterou to na mě klade, jsem si uvědomil až ve Scale. Stál jsem u vstupu, dovnitř se hrnuly davy lidí a já si říkal „Ladislave, ti lidé sem přišli kvůli tobě, neměl bys je zklamat.“ Ohlasy byly super a já hned naplánoval reprízu. 475 lístků se tentokrát nevyprodalo během pěti dní, ale pěti hodin.

Jak to vidíš s představeními dál?
V Brně to vypadá na několik repríz. Taky chci podniknout turné po republice. S kamarádem, který nabízí klubům kapely, jsem se domluvil, že do programu nabídne i mě. Ten ohlas z Brna je výborná reference. Ukazuje se, že má projekce je formát, který lidi zajímá a baví. Spojuje totiž hned několik věcí, které jsou v kurzu. Je to především problematika islámu a taky Izrael - obojím teď žijí média. Třetí věc je, že popularita pěších poutí v poslední době hodně roste. Lidé začínají přemýšlet jinak. Hledají alternativy k dovolené v Chorvatsku, chtějí poznávat a prožívat dobrodružství. No a má projekce spojuje všechna tahle témata.

Máš i záporné reference? Ta tvoje cesta dost otvírá oči, hlavně ohledně islámu. Bereš to trošku jinak, než se tady všeobecně prezentuje... Ukazuješ jiný pohled.
Já problematiku islámu nechci hodnotit, protože jí nerozumím. Jen ukazuji, že jsem si stoprocentně jistý, že ne všichni muslimové jsou zlí. Pro nás je lehké islám vnímat jako abstraktní zlo. Ovšem když mu dáme tu lidskou podobu jednotlivých muslimů, už není tak lehké ho odsoudit jako celek. Nejsnazší je vždy odsoudit něco, za čím člověk nevidí jednotlivé lidi. Mým cílem je tak jen ukázat jednotlivé příběhy a říct - tohle jsou taky muslimové. Věřím, že to lidi přiměje k tomu zamyslet se nad tím, zda se svou nenávistí nedopouští křivdy.

A máš v tomhle negativní ohlasy?
Xenofobie a předsudky jsou přirozená věc. A co si budeme povídat, jinak to není ani v tom Turecku. Třeba Američany Turci prostě nesnáší. Neznají je, ale „ví“, že Amerika je špatná - a vůbec už to neřeší dál. Říkám si ale, zda bychom svou energii neměli obrátit proti něčemu, co je fakt problém, a ne jen utvrzovat předsudky. Bohužel člověk nemůže poznat každou zemi a udělat si na ni vlastní názor. Proto nastupují předsudky a stereotypy. Ovšem přiznávám, že stejně neobjektivní je mít ke všem zemím už z principu kladný postoj. Rozdíl mezi předsudky a otevřeností přece jen je. Předsudky a nenávist ubližují a křivdí, otevřenost a pozitivní přístup ne.

Chceš tedy v rámci poznávání kultur projít „celý svět“?
Ta velikost světa je hrozně relativní. Člověk má spoustu času, takže teoreticky jde všechno projít pěšky. Jedním z mých snů je trasa ve Spojených státech, která spojuje Mexiko a Kanadu po západním pobřeží. Sice tam občas někoho sežere medvěd a tak, ale může to být zajímavé. Druhá věc je, že bych chtěl v létě vyjít zpoza polárního kruhu a jít pořád na jih. Tak, jak se v létě stěhují ptáci.

Je to spíš o tom cestování, nebo poznávání kultur?
Přijde mi, že cestování a skutečné poznávání kultur nejde vždycky úplně ruku v ruce. Když se teď rozhodnu, že pojedu do Argentiny, tak si koupím průvodce, navštívím místa, o kterých někdo napsal, že jsou zajímavá. Na coachsurfingu si najdu lidi, kteří mě u sebe ubytují, což už ale znamená, že ti lidi budou nějací. Nebudu řešit problémy s jazykem a tak dále. Je to mnohem jednodušší a není to úplně o tom, že by člověk pronikl do každodennosti dané země. I tak je to ale super.

Takže raději chodíš „naslepo“?
Když tam přijdu pěšky, nic o té zemi nevím a musím projít každý jeden kilometr, tak tu zemi fyzicky vidím celou. Mluvím s vesničany, nevím, co mě čeká za dalším kopcem. To je pro mě zajímavější, ač třeba nevidím tolik pamětihodností. Občas se mi stane, že takhle nenarazím třeba týden na nic zajímavého, ale je to pro mě o tolik intenzivnější prožitek, že si nějakou tu katedrálu klidně odpustím.

Jak moc je tenhle způsob cestování nebezpečný?
Občas se potýkám se strachem. V Turecku jsem se hodně bál psů. A to není takový ten iracionální strach, že ti spadne notebook na zem a teď nevíš, jestli ti prasknul displej. Je to strach o život. Ale to vždycky trvá jen pár minut, když je člověk v tom bezprostředním ohrožení. Důležité je být opatrný, ale nenechat strach, aby ovládal můj život. Člověk musí vědět, co dělat, když potká medvěda, kteří hadi a pavouci jsou jedovatí, jak vypadají a podobně. Co se týče lidí, musíš se ptát místních, kde je to v pohodě a čemu se vyhnout. Pak si myslím, že je putování bezpečná záliba.

Jaké jsou plány do budoucna?
No, to je složitější. Já jsem přemýšlel o tom poselství, když se Evropan sebere a prochází třeba tím Tureckem. To jsou vesnice, kde neviděli cizince třeba dva roky. A najednou tam procházím a jsem takovým poslem Evropy, o které oni nic neví. Mají stejný důvod si myslet, že Evropa je špatná, jako my, že islám je špatný. A najednou mě potkají a zjistí, že jsem v pohodě. A to jsou spousty lidí, které o tom řeknou další spoustě lidí, takže to má obrovský dopad. A stejně tak to poselství tady. Takže chci určitě objet republiku s přednáškami, a druhá věc je, že bych o poutích chtěl napsat knihu.

To pak bude manifest utrpení mladého cestovatele?
No, nebudu lhát, utrpení to je. Jít v létě 40 kilometrů denně, to jsou fakt muka. Někdy jsem fakt unavený a až půjdu příště, chci to brát víc v pohodě. Víc psát, víc fotit, bavit se s lidmi a chodit denně trochu méně kilometrů.

Stalo se ti při poslední cestě, že sis řekl „Kašlu na to, jdu domů“?
Stalo se mi to hned první den, kdy mě podvedla bulharská cestovka. Vyhodili mě na dálnici asi 15 kilometrů od města, kam mě měli dovézt, a tak mi nezbylo než jít v noci pěšky. Z pole na mě asi po hodině cesty vyběhla agresivní smečka psů, dodnes se divím, že mi nic neudělali. Byl jsem unavený, naštvaný, do toho ti psi, a já vůbec nevěděl, co si o tom všem myslet. Tak jsem si říkal, že jestli potkám ještě jednoho psa, co mě napadne, tak jedu domů. Ale nakonec jsem jich potkal desítky a vždycky jsem to nějak zvládl. A pak samozřejmě puchýře a podobně. Člověka občas napadne, že by bylo lepší být doma. Ale vyloženě k tomu, aby si řekl „Jedu domů“, se nedostane. Ono by to bylo i dost logisticky náročné.

Ovlivňuješ spoustu lidí. Určitě jsou tací, které to inspirovalo k nějaké cestě. Co bys vzkázal někomu, kdo se rozhoduje, jestli jít, či nejít?
Spousta lidí mi řekne, že by taky chtěla jít. A často jim v tom brání jenom banální důvody jako to, že mají psa, nebo jedou na dovolenou s rodiči. Je potřeba se do toho opřít a zkusit to. Vždyť se nemůže stát nic horšího, než že je to nebude bavit a vrátí se. Stejně to bude zážitek. Jsou studenti, mají prázdniny, nemají děti, nemají problémy s klouby. Celá cesta do Jeruzaléma mě stála asi dvanáct tisíc, takže ani finančně to není náročné. Studenti už nikdy v životě nebudou mít lepší příležitost.

Poutnictví má zvláštní schopnost dávat odpovědi a taky vám pomůže zjistit spoustu věcí sám o sobě. A ještě je tam jedna důležitá věc. Člověk obvykle nechce trávit čas ve společnosti někoho, s kým si nerozumí, a koho nemá rád. Takže když je 40 dní sám, pomůže mu to k sobě najít cestu a přemýšlet o tom, jak být o něco lepší. Jsem si jistý, že pouť má co nabídnout každému.

Napsal Ondřej Král, Brněnská Drbna
Foto: Kino Scala