Usměvavý cestovatel David Pražák otevřel Pomádu

Davide, prozradíte čtenářům nejprve něco málo o sobě?

„Jsem budějcký rodák, vystudoval jsem hotelovku a po střední škole jsem pracoval jako číšník v restauraci v Kosově. Asi ve třiadvaceti letech jsem se rozhodl, že se podívám do Ameriky. Nakonec jsem ve Spojených státech žil pět let ve městě Clearwater na Floridě.“

Pět let za mořem, to jste asi hodně cestoval, že?

„Kdepak, peněž jsem našetřeno moc neměl, takže jsem musel hodně pracovat. Začínal jsem s klasickým uklízením, poté jsem se na chvilku dostal do restaurace a vypomáhal jsem i s malířskými pracemi. Po nějaké době jsem potkal polského kontraktora, který mi nabídl, abych dělal pro jeho uklízecí firmu. Na starosti jsem měl obrovský komplex, který zahrnoval plážový bar, restauraci a diskotéku. Po nějaké době jsem založil s výpomocí kontraktora svoji vlastní firmu a měl hodně práce. Neustálý stres, spousta zaměstnanců, náročné podmínky, protože veškeré práce se dělaly v noci, to všechno jsem zvládal nějaké čtyři roky, pak se mi ale zastesklo po domově.“

Do Čech jste se tedy vrátil kvůli rodině?

„Přesně tak, v Americe mi bylo dobře, ale když kolem sebe nemáte blízké a kamarády, není to ono.“

Čím jste se pak po návrat do rodné vlasti živil?

„Měl jsem v Budějcích obchod s oblečením, ten se ale musel po roce zavřít, protože nebyl na ideálním místě. Otevřel jsem si ještě bazar s nábytkem, po nějaké době jsem se však odstěhoval do Prahy. Tam jsem dělal u firmy na zemní práce administrativu v kanceláři, naučil jsem se ale i s nákladním automobilem a bagrem.“

Koukám, vy umíte snad všechno?

„Ne nadarmo se říká škola života.“ (směje se)

Kam vedly vaše další kroky?

„Rád pracuji mezi lidmi a v pražské firmě jsem fungoval téměř pořád sám, ať to bylo v kanceláři nebo na stavbě ve stroji. A tak jsem se rozhodl s tehdejší přítelkyní a mojí současnou manželkou, že znovu na půl roku vyrazím do Ameriky. Tentokrát už jsem v kapse nějaký ten peníz našetřený měl, a tak jsme hodně cestovali. Jezdili jsme za kamarády do Miami, podívali se do Mexika, Los Angeles, New Yorku nebo Kalifornie, která byla nádherná. Moře, hory, poušť, tam se toho dalo podniknout hodně.“

Co takové Mexiko, tam aby se člověk bál, nemyslíte?

„Je pravda, že jakmile jsme přejeli hranice a ocitli se v Mexiku, hned nás pohltila taková zvláštní atmosféra. Člověk je pořád v pozoru, hledí kolem sebe a nad každou situací přemýšlí trošku jinak. Jedete po silnici, nalepí se na vás auto a přemýšlíte, předjede mě - nepředjede, zpomalíte na čtyřicet kilometrů za hodinu a on pořád za vámi. Zastavíte na odpočívadle a na záchodě leží dva polomrtví kojoti v křečích. Nebo z dálky vidíte oheň, říkáte si, že se asi griluje a pak projíždíte kolem hořícího kamionu. Když jsme pak dorazili do prvního města, zrovna přikrývali na ulici mrtvolu, takže Mexiko je vskutku Mexiko.“

Pojďme se přesunout z drsného Mexika do poklidných Budějovic. Jak se zrodil nápad s názvem Pomáda Bageterie?

„Prvotní idea vznikla v jedné bageterii v Americe. Chodíval jsem tam na jídlo a oni měli vlastní pekárnu, zapečené sendviče, saláty a tak podobně. Podobných podniků je ale u nás spousta, a tak jsem se rozhodl to pojmout jinak - americky. Mám tu různé americké cedule, plakáty, dresy, magnety na lednice, hraje tu americké rádio, dokonce tu jsou i jako suvenýr noviny z 12. září 2001, které jsem si pořídil den po tom, co dvojčata spadla. Chtěli jsme s kamarádem něco takového zřídit už dávno, ale mě napadl ještě trošku jiný koncept, který bohužel neprozradím, aby mi ho nikdo nesebral. Na ten ale potřebuji kapitál.“ (směje se)

Zmínil jste září roku 2001, jak jste tehdy za mořem vnímal atmosféru vy po této katastrofě?

„Samozřejmě, že se ta tragédie dotkla všech Američanů. Všude visely vlajky na půl žerdi, z lidí a médií byla cítit ohromná soudržnost, konaly se různé sbírky a podobně.“

Mohl byste porovnat mentalitu v Americe a tady u nás v Čechách?

„Určitě je to hodně odlišné. Tam jdete po chodníku, lidé se na vás usmívají, občas vás i zastaví, i když vás neznají, a zeptají se, jak se máte. V Americe je zvykem, že lidé chodí na večeře do hospod a fastfoodů. Pokud si jdete někam sednout po páté hodině, všude jsou fronty - restaurace, hospody, fastfoody, je to jedno. Dokonce ve většině podniků to mají zařízené tak, že přijdete a sednete si v takovém předsálí. Pak čekáte, než se uvolní místo a až pak vám hosteska dovolí jít dovnitř, kde vás usadí. A takhle to tam je opravdu každý den. O víkendech se pak pořádají akce, kde zaplatíte deset dolarů a je pro vás připravena hostina, švédské stoly a tak dále. Pokud bych to měl shrnout, přijde mi, že Američané si peněz vyloženě užívají a utrácejí je s radostí.“

Vraťme se znovu k vašemu nově otevřenému podniku. Co všechno svým zákazníkům nabízíte?

„Víceméně se jedná o fastfood, na kterej jsem ujetej. (směje se) Nemám moc času a raději si sním jídlo v autě po cestě do práce, to jsem potom nejspokojenější. Takže v nabídce jsou hot-dogy, hamburgery, panini, pizza, zapečené bagety, saláty, ale mám i zákusky, jelikož se zde dříve prodávaly a už dorazilo pár lidí, kteří se ptali, kam prodejna zmizela a jestli je možné si zákusy koupit nebo objednat. V nejbližší době chci nabízet i kuřecí křídla, vafle nebo palačinky. Zákazníci mají také možnost objednávky retro cedulí, respektive plechové reklamy z padesátých a šedesátých let přímo z USA. Spolupracuji totiž s lidmi, kteří to do Čech dováží.“

Kam si lidé retro cedule nejčastěji kupují, a jaká jsou nejčastější témata?

„Cedule slouží jako dekorace do hospod, garáží ale i bytů. Hodně objednáváme motivy Coca-Coly, ale nabídka je široká, k dispozici je přes tři sta motivů.“

Na závěr nám povězte, proč zrovna název Pomáda Bageterie?

„Původně se měl podnik jmenovat Yummy and Fresh, což v překladu znamená něco jako dobroučký a čerstvý. Už bylo i připravené logo, jenomže tak nějak jsem pořád přemýšlel, jak tomu budou místní říkat „Jdeme do Yummy?“ A jednou takhle přišla sestra s kamarádkou a první kamarádčina reakce byla „Tady je to ale hezký, to je jak v Pomádě!“ a název Pomáda Bageterie byl na světě.“