Na začátku 20. století se začaly v Budějcích bourat hradby. Byly prý bezcenné

Snímek z roku 1902, kdy se boural za klášterem jeden ze tří posledních zbytků goticko-renesančních hradeb, ukazuje, jak asi vypadal hradební systém. Vnitřní vysoká hradba, vnější nižší parkánová hradba a mezi nimi protáhlý prostor parkánu. Vysoká hradba byla zpevněna hradebními baštami, věžemi a bránami. Předposlední úsek hradeb byl zbořen brzy poté v roce 1903 v Kněžské ulici včetně hradební věže Mandy.

Přežil jen poslední úsek u hradební věže Železné panny a v biskupské zahradě, a to ještě proto, že se nenacházel v komerčně zajímavé lokalitě. Nepatrná část hradeb se ještě vyskytuje u věže Rabenštejnské, u Penzionu Klika a v Mlýnské ulici. Na snímku je asi pracovní přestávka. Materiál z hradeb radnice prodávala.

Vory v popředí plují na vodách Vltavy a Malše. Dnes je to od roku 1930 slepé rameno jen s malým technickým proplachem u Předního mlýna. Nad likvidovanou vysokou hradbou přečnívá další bouraný objekt, což je část původní renesanční a barokní solnice v České ulici. A ještě nad ním je jižní trakt klášterního komplexu, ve kterém mimo jiné bývala mincovna, zbořený později. Část parkánu bývala zastřešena pultovou střechou a přístavbou až k vodě, kudy se na lodě nakládaly bečky soli.

Současný pohled. Foto: Jan Luxík

Proti bourání protestoval c. k. okresní konzervátor Josef Braniš. Zdůrazňoval památkovou a pohledovou hodnotu gotických hradeb a bašt s historickou solnicí, ale bylo to marné. Dne 18. července 1902 se konalo zasedání k tomu určené komise a rozhodující hlasování o „velkém bourání hradeb“, jak to nazývaly místní listy. Komise se usnesla, že předmětná část hradeb ze starých dob města je bezcenná. Proti byl pouze Braniš, ale snadno ho přehlasovali.

Pro bourání byl „všemi deseti“ i německý purkmistr Josef Taschek (přesněji, byl to Čech, ale mluvil německy), který po letech, když se změnil vztah k památkám, plísnil Braniše, že měl tenkrát bourání hradeb zabránit. Není ale přesně doloženo, co mu na takovou impertinenci Braniš odpověděl.

V letech 1902 a 1903 se na místě bývalých hradeb postavilo německé gymnázium. Stavěly místní firmy Josefa Hauptovogela a Jakoba Stabernacka, které současně stavěly okresní dům a justiční palác na Lineckém předměstí. Z hlediska školního provozu je vzhledově novorenesanční budova s prvky secese zdařilá. Škola byla bohatě vybavena učebními pomůckami a inventářem. Studenti měli k dispozici vlastní astronomickou observatoř a meteorologickou stanici. Hlavní průčelí směřovalo k řece, do České jen vjezd na dvůr a postranní vchod k bytu ředitele.

Přímo se nabízí, nedá se tomu vyhnout, otázka, jestli nemohlo být německé gymnázium k hradbám, části kláštera a solnici šetrnější, nebo dokonce jestli nemohlo stát jinde. Jistě by na to správně odpověděl Braniš. Půdorys gymnázia je netypicky dvakrát lomený. Prostor byl na jižní straně omezen kamerální budovou a k ní přilehlou empírovou silnicí (v kamerálu sídlily významné c. k. úřady celní, finanční, solní) a na severní straně zahradou kláštera.

Mezi gymnáziem, předtím solními budovami, a jižním traktem kláštera vedla krátká ulička k bývalé mincovně. I o tuto uličku Budějce přišly, přičemž tolik uliček jako třeba v Praze na Starém Městě nebo Malé Straně, Budějce nemají. Získal se tím prostor pro školní dvůr a místo pro pozdější tělocvičnu. U slepého ramene je vysoká budova gymnázia opticky spojena s malou válcovou hradební baštou (část bašty je vidět na snímku vpravo). Často je slyšet názor, že bašta byla „přilepena“ ke gymnáziu, ale není to pravda. Gymnázium bylo přilepeno k baště.