Krajským městem mohl být Tábor. Nakonec se národní výbor umístil do Okresního domu
Se čtvrtkem přichází na Budějckou Drbnu další díl oblíbené Drbny historičky. Jan Schinko zamířil na Lineckou silnici, kde byl na začátku 20. století vystavěn Okresní dům. Budova v secesním stylu zažila za více než sto let několik proměn.
V letech 1901 a 1902 byl na Linecké silnici mezi Zlatým mostem a továrnou firmy Stegmann postaven Okresní dům, spíše palác, secesní, elegantní, pařížský, a kdyby byl o patro vyšší, tak i monumentální. Projekt zpracoval sice Paul Brang z Vídně, ale jistě předtím pobýval v Paříži a prohlédl si tam Grand Palais. Dům společně stavěli stavitelé z Budějc Josef Hauptovogel a Jakob Stabernack. V Okresním domě sídlilo okresní zastupitelstvo, velitelství četnictva, technické oddělení okresu, obchody a v traktu vpravo zaopatřovací ústav, stravovna a ubytovna pro tovaryše zvaná hovorově herberk s kapacitou 50 osob.
Herberk byl zrušen v roce 1932 a do celé budovy se nastěhoval okresní úřad, který do té doby sídlil v ulici 28. října. Okresní úřad získal od židovské obce sousedící pozemek, postavil na něm garáže a koupil dva parní válce na udržování a stavbu okresních silnic. K tomu vlastnil úřad 60 lomů. Pracovalo se pořádně. Řada okresních silnic byla tak kvalitní, že se na ně v nové době jen položil asfaltový koberec.
Mezi lety 1945 a 1948, kdy v domě sídlil ONV (Okresní národní výbor), se na velkém dvoře shromažďovala zkonfiskovaná německá auta, motocykly a zanechané vozy po Američanech a od UNRRA. Předseda ONV jezdil nejprve ve Steyreu 220, potom ve zlatém Buicku. Dostal se tam i americký kombajn, který byl později předán jednomu JZD, kde ještě léta plnil socialistické pětiletky.
Než se do budovy nastěhoval v roce 1932 okresní úřad, byl palác hrubě přebudován. Dobré jedině bylo, že se v suterénu zařídila kotelna a zavedlo ústřední topení. Zničila se ale fasáda. V rámci nepřiměřeného vlastenectví se dům, jak říkal konzervátor Karel Kakuška, zrazíroval. Vše, co připomínalo c. k., se otlouklo. Politici si jen netroufli na čelní sousoší Austrie s alegoriemi průmyslu a zemědělství. Nedávalo to smysl, stejně každý věděl, že nahoře je Austrie. Dům za to nemohl.
Okresní dům v současnosti. Foto Jan Homolka
Zvláštní situace nastala v roce 1948, kdy byly zřízeny kraje a Budějcům byl přidělen KNV (Krajský národní výbor) s platností od 1. ledna 1949. Ve městě nebyl v tom čase vhodný a hlavně volný objekt. Traduje se, že se do toho vložil Tábor, který takovou budovu měl, nabídl ji a začal usilovat o sídlo KNV a tím o titul krajského města. Není spolehlivě doloženo, co se dělo v kuloárech (něco se asi dělo), jen se od té doby z jedné či z druhé strany občas vznik KNV připomínal. Něco jako derby.
ONV byl do prosince 1948 z Okresního domu vystěhován do bývalé německé školy v Kněžské ulici a tím uvolnil místo pro KNV. Politické centrum v Praze mělo nějak dojem, že v Budějcích není pro KNV dost dobrých úředníků, proto dosadilo do nového KNV několik pražských úředníků a dokonce i pražského šoféra, který vozil předsedu KNV. Ti dostali na KNV byty.
Roku 1951 byl původní Okresní dům spojen mezistavbou s budovou Stegmannů, přičemž byly zrušeny obchody do Wilsonova náměstí. Do areálu se poté přestěhovaly referáty, které provizorně sídlily na pěti různých místech ve městě. V předstihu bylo zařízení továrny Stegmann a syn odvezeno do štítkárny u nádraží. V někdejší slévárně barevných kovů si KNV zařídil závodní kuchyni a jídelnu. Politikům se ale budova Okresního domu s Austrií a pařížským střihem politicky nelíbila. Navíc když KNV měl příliš západní adresu - Wilsonovo náměstí č. 225.
Připravil se projekt na nové KNV, což byla vysoká budova moskevského typu, která měla stát na Wilsoňáku. Už to bylo hotové, ale přišel rok 1953, zemřeli Stalin a Gottwald, Zápotocký tvrdil, že nebude měnová reforma (a hned příští den byla) a nový KNV zapadl. V roce 1960, kdy Praha nečekaně oznámila, že byl dovršen socialismus.
Napsal Jan Schinko
