Klobouky se při pozdravu smekaly, nebo se do nich jen cvrnklo. Tě párek, znělo Budějcemi

Fotograf někdy v období c. k. si mohl k prezentaci podloubí a komerčního využíti sloupů podloubí vybrat kterýkoliv sloup, vybral si skříňky s klobouky na východní straně náměstí. Skoro odjakživa, v 1. polovině 20. století určitě, bylo nemyslitelné, aby muž vyšel na ulici bez klobouku. Mohl také v čepici, ale ta se považovala více jako pracovní pokrývka hlavy. Čepice s kšiltem, coby symbol dělníka, byla prosazována po únoru 1948. Předtím, když meškal v Budějcích nechvalně známý předseda vlády Gottwald, měli proletáři kolem něj jedině klobouky. 

Kloboučníci v Budějcích se sdružovali již na začátku 17. století, kdy vytvořily kloboučnický cech. Zřízení cechu a privilegia jim stvrdil císař Matyáš dne 19. dubna 1614 v Linci pro „des ehrsamben Handwerkes der Huetter“ (to jest pro počestné řemeslo kloboučnické) ve městech Böhm Budweis a Böhm Krumau. V cechu byli vlastně všichni kloboučníci Bechyňského kraje. Na Třeboňsku zřídil kloboučnický cech Vilém z Rožmberka, který císař Matyáš potvrdil.

Před 1. světovou válkou bylo v Budějcích přihlášeno 9 kloboučnických živností, v roce 1923 jich bylo 14 a roku 1933 o něco méně - 10. Samostatné obce Čtyři Dvory, Rožnov a Suché Vrbné neměly žádného kloboučníka. Klobouky jen k prodeji se prodávaly i v textilních obchodech, u krejčích, švadlen a dámské klobouky u modistek. Modistky klobouky nevyráběly, přivážely před každou sezonou podivné dámské klobouky z Vídně a Paříže a překvapivě je úspěšně prodávaly.

V roce 1949 se v Budějcích ustanovil Krajský národní výbor (KNV). Praha se arogantně domnívala, že tady nemáme schopné úředníky, proto dosadila do KNV své lidi. Přijeli v kloboucích. Když po letech zase v kloboucích odjížděli, byla v Praze již jiná situace. Klobouky proto uložili do skříně s tím, že jednou se budou hodit. V pozůstalostech se pak našla řada krásných plstěných klobouků. Trochu se klobouky vrátily, když je v Rusku nosil Chruščov. Tolerovaly se lesácké kloboučky.

Současný pohled.

V Budějcích, stejně jako jinde, se klobouky při pozdravu smekaly. Teoreticky, prakticky by člověk například na korzu pořád smekal, takže se klobouk jen nadzvedl a někteří Budějčáci pouze do klobouku cvrnkli. K tomu se zahlaholilo zkracovačkou „Maucta“ nebo českou němčinou „Hábrdýére“. I to bylo dlouhé, kratší bylo „Tě pic“ a „Pic“. Speciální budějcký kloboukový cvrnk byl „Tě párek“ (měl reálné jádro).

Známými továrnami na klobouky byly spol. s r. o. Klobus na náměstí na Staré poště, Šmůla a Požárek, továrna slaměných a pletených klobouků (později se Václav Požárek osamostatnil v Riegrově ulici), JA-RU, výroba klobouků Jana Růžičky na Husovce a menší výrobci Haišman, Nuskové, Sládek, Forejt, Sänger, Šlapák a další. Kloboučník také uměl dámské klobouky, ale s dámami byly při výběru klobouků problémy. V Budějcích se tradovala zkušenost kloboučníka - dámu odhadne a nabídne jí nejškaredější klobouk. Dáma vyzkouší všechny ostatní a vezme si ten první.

V březnu 1927 otevřela Marta Bienenfeldová v Krajinské č. 20, vedle uzenáře pana Mikeše, salon dámských klobouků Maison Marta. Jihočeské listy oznámily rok na to v březnu 1928: „Vrátivše se právě z Paříže a z Vídně, dovoluji si ctěné dámy upozorniti, že ve svém prvotřídním salonu MARTA v Krajinské č. 20, vystavuji přivezené pařížské a vídeňské modely jarních klobouků a zvu k jejich nezávazné prohlídce. Vkus. Elegance. Marta Bienenfeldová.“

Pozoruhodné je, že v Budějcích za různých režimů, za 1. světové války, po válce a podobně, kdy byla bída a málo peněz, na klobouky vždy bylo.

Napsal Jan Schinko