pátek 6. prosince 2019 Mikuláš

GLOSA: Vážně se na drahém koncertě světové kapely máme spokojit se špatným zvukem?

Zvuk byl strašný. . . fronty před vstupem. . . přestřelená kapacita. Tahle slova, to už je takřka evergreen. Evergreen řady větších koncertů a festů. V posledních týdnech je slýchávám častěji, než je běžné, na čemž ale není nic zvláštního, prostě se teď koná mnoho monstr akcí. Vede to však k jedné úvaze. . .

Návštěvníky koncertů bych rozdělil na tři skupiny – na ty, kteří se spokojí s čímkoliv, pak na ty, kteří mají kvůli špatnému zvuku zkažený zážitek, a na konec na ty, kteří ví, že to nebylo košer, ale mávnou nad tím rukou se slovy „aspoň jsme je viděli“. Popravdě poslední zmíněnou skupinu příliš nechápu.

Jasně, pokud bychom se bavili o klubovce za pár drobných, tak OK, je to prostě androš. Ale je opravdu správné, když dáme za lupen třeba dva litry a z toho hlavního, tedy muziky, vůbec nic nemáme? Maximálně bolavé uši z přehulených basů? Víte, proč The Beatles skončili s živým hraním? Protože měli pocit, že jsou jako zvířátka v ZOO. Že je muzika podružná. A ono je to pořád aktuální. . . 

Ale nejde jen o zvuk, jde leckdy i o pořadatelská selhání, kdy třeba hraje předkapela, na kterou se těšíte stejně jako na hlavní hvězdu, ale máte smůlu – během její produkce stojíte venku před halou, protože se začalo pouštět příliš pozdě, či přes minimum turniketů. Nebo když vám ochranka suverénně tyká a vy máte pocit, že jste vlastně jen dobytek, na který dohlíží nabručený zemědělec.

Takže. . . Hodinu stojíte před halou, pak vám kdosi prohrabe tašku, nakonec dorazíte na plochu a z beden se line jen neidentifikovatelný bordel. To vše za pár tisíc plus cesta. Paráda. Samozřejmě jsou ale stejně tak koncerty, které se povedou na maximum. Třeba nedávná pražská zastávka Alice In Chains byla obecně pořadatelsky naprosto bravurně zvládnutá (i tady ale měli někteří fanoušci výhrady ke zvuku), až se tomu člověk divil, ale pak si řekl: „Nemělo by to tak být vždycky?“

Samozřejmě. . .  cítění zvuku je subjektivní. Někdo rád ostřejší, další basovější, někomu vadí utopený vokál, další je radši, když je ve stejné linii s nástroji. Jestliže ale i ten největší fanoušek musí chvíli přemýšlet, co že se to vlastně hraje za song, je už přece něco špatně.

Celé je to byznys, samozřejmě. . . Někdy si ale říkám, že ten nejdůležitější článek – tedy návštěvník – je až na posledním místě. V jakém kontrastu pak jsou akce menší, akce, kde pořadateli záleží na tom, aby si koncert všichni užili stejně jako on. Kde peníze nejsou to hlavní. Nedávno jsem byl na festivalu (pro zhruba 1500 lidí), kde kapely a zvukař měli na přestavbu 20 až 30 minut, což je skutečně šibeniční. Přesto to všem hrálo náramně. Čím to?

Štítky glosa, koncert, kultura, hudba

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.