Muslimové si musí vybrat, zda souhlasí s koránem

„Mladí radikálové se bouří proti těm starým a chtějí více. Úvaha je taková, že Mohamed a první muslimští chalífové (nástupci Mohameda, byli duchovní autoritou islámu - pozn. autora) se během pár generací dostali z maličké skupinky v Arábii až do Španělska a Indie, což je obrovský kus světa. Chlapíci z Islámského státu se pokoušejí o totéž.“

Odkdy se věnujete tématům proti Islámu v Česku? Jaké jsou vaše aktivity?
Řekněme, že v devadesátých letech, kdy byla doba optimismu, jsem viděl situaci tak, že islám je něco zastaralého, co se brzy obnosí. Když člověk viděl muslimské komunity nebo přítomnost islámu v západní Evropě, tak si říkal, že to je něco, co potrvá po generaci, možná dvě, a pak to přejde. I v době kolem pádu dvojčat, což je taková přelomová doba, jsem byl zapáleným přírodovědcem a v tu dobu jsem politiku už pár let téměř neřešil. Zajímala mě má profese a soukromý život.

Postupně jsem se začal zajímat, co se děje. Zaujaly mě výpovědi různých ex-muslimů, se kterými jsem se začal setkávat v literatuře, na internetu a ve společnosti. Zejména příběh Somálky, která přišla do Holandska jako uprchlík, jako umírněná muslimka se dostala až do parlamentu a začala některé islámské praktiky mezi imigranty kritizovat. Byla za to později odsouzena mainstreamem, zmanipulována do pozice extremistky a vyhnána z holandské politiky. Nějak zároveň v tu dobu byl zavražděn i holandský politik Pim Fortuyn a později i Theo van Gogh, což byl holandský kritik islámu.

Začal jsem scénu sledovat více, a co mě hodně trápilo, byla odpověď západu na vzrůstající tlak. Bylo to v době londýnského metra a madridského vlaku. Přišlo mi, že západ nepracoval s informací, co to ten islám vlastně je. Nepojmenovával záležitosti pravými jmény. Mluvil o nějakých teroristech, extremistech, ale nikdy o té podstatě toho náboženství. Byl jsem aktivní na různých fórech, nebylo to hobby, ale měl jsem o to prostě zájem.

Celý můj zájem zintenzivnilo setkání z roku 2009 s ex-muslimkou Pavlínou Bitarovou, která se pokoušela od islámu odejít. Vyprávěla mi o české muslimské komunitě a reakcích organizací, které by se tímto měly zabývat. Šlo o různé spolky pro ochranu týraných žen. Špatně bylo, že nechtěly varování poslouchat. Začal jsem se o to více zajímat a pomáhal Pavlíně a několika dalším ženám odejít od islámu. Narazil jsem na aktivitu na Facebooku Islám v České republice nechceme. Začal jsem aktivně diskutovat a postupně jsem se více zapojoval. Píšu články, blogy, hádám se a další věci.

Na co se nyní zaměřujete?
Zaměřuji se na to, abych se z toho nezbláznil. Nějakým způsobem musím skloubit současný zájem médií a politiky. Chci si zachovat chladnou hlavu.

Jak vidíte současný islám v Česku?
Nevidím ho jako islám v Česku, ale jako součást světového islámského společenství. Musíme si uvědomit, že lidé, kteří jsou řekněme českými muslimy, jsou součástí globálního společenství. Myslím teď vazby přes obchod, rodiny... Nemůžeme islám v Česku oddělovat od toho, co se děje v západní Evropě a ve světě.

Islámský stát dle své ideologie zasahuje přibližně třetinu světa.
Těžko říct, jestli je to realistická hrozba. Je ale jasné, že chlapíci, co založili takzvaný Islámský stát, jsou ti nejradikálnější z radikálních. Vlastně je to vzpoura proti těm starým radikálům. Vím, že to zní hrozně. Islámisté jako Al-Káida a Muslimské bratrstvo jsou tu desítky let a za tu dobu teroristé z 80. a 90. let zestárli a zpohodlněli. Dnes jsou to staří dědci. Rétoriku mají pořád radikální, ale těm mladým se to zdá pořád málo. Islámský stát je vlastně vzpoura radikální mládeže proti těm radikálním dědkům. Je to krásně vidět na útocích na Saúdskou Arábii, což je radikální islamistický stát. Je to teokratická diktatura, a přesto jim to nestačí. I tak jsou pro ně málo náboženští.

Co vlastně Islámský stát dělá? Oni usoudili, že situace je vhodná k nějakému vývoji. Pomohl k tomu fakt, že na Blízkém východě padli diktátoři. Oni říkají: „Když to teď budeme dělat úplně přesně podle Mohameda, úplně přesně podle prvních muslimů, tak musíme být stejně úspěšní jako oni.“ Úvaha je prostě taková, že Mohamed a první muslimští chalífové se během pár generací dostali z maličké skupinky v Arábii až do Španělska a Indie, což je obrovský kus světa. Chlapíci z Islámského státu se pokoušejí o totéž a používají stejné metody.

Už jste to nakousl... Diskriminace žen, nedávný útok ve Francii. Kam to může dojít? Jaký je váš názor?
Můj názor je, že vyhrajeme. Nic jiného nám ani nezbývá. Když to řeknu složitěji, tak z hlediska západní a střední Evropy to může dojít k velmi špatným koncům. Existují muslimské menšiny, které nejsou celé radikální. Jenže nikdo neví, kolik lidí jich je radikálních. U těchto totalitních hnutí mají bohužel radikálové tendenci strhávat ty méně radikální. Ať už nucením, příkladem nebo tím, že se radikálům prostě daří.

V tomto případě to mají usnadněno, protože když půjdeme do textů koránu, hadísu a islámského práva, tak se dočteme, že to radikální je to správné. Že ten správný muslim je ten radikální. Oproti křesťanství je ten rozdíl, že když je muslim dobrý, tak nebývá dobrý člověk. Neboli dobrý člověk je špatný muslim. Snad jsem to řekl pochopitelně.

V Evropě je hrozba větší a větší radikalizace podpořena tím, že situace na Blízkém východě se zhoršuje. Například roste počet obyvatelstva bez perspektivy, což žene lidi k migraci za lepším. To lepší se ale nedostavuje, protože není lehké změnit zemi, kulturu a další věci. Tím pádem se zase stávají terčem radikálních kazatelů. Celá situace tedy může dojít opravdu k velmi špatným koncům.

Co s tím?
Domnívám se, že současná vlna a poslední události ohledně Islámského státu nám v Evropě paradoxně spíše pomáhají, protože evropským muslimům jakoby nutí zaujmout stanovisko. Je třeba si uvědomit, že mnoho islámských věřících islám vůbec nezná. Nemají načtené knihy, nemají načtený a promyšlený korán. Teď vidí Islámský stát a sami se ptají: „Je to opravdu to, co chceme? Je to opravdu v koránu?“ Kouknou se a je to tam. Mají tedy na vybranou. Buď začnou přemýšlet, jestli není něco špatně už v základech té víry, nebo se radikalizují. Domnívám se, že je to lepší situace, než kdyby se nedělo nic. Kdyby se nic nedělo, tak by to trvalo několik desítek let... byla by to pomalá normalizace. Někde by se najednou přestalo ve školní jídelně vařit vepřové, jinde by se zakázalo chodit se psy a tak dále. Najednou bychom byli menšina ve vlastní zemi. Současná radikalizace bohužel při vší hrůze nutí islámské věřící zaujmout stanovisko a může vést ke globálnímu oslabení islámu.

Na veřejnosti to ale tak nevypadá.
Sice na jedné straně vidíme obrovskou radikalizaci Islámského státu a všech skupin, ale na druhé straně, když se pořádně podíváme, tak odpor proti politickému islámu sílí také. Stále více se doslýcháme o procesech s ateisty v Saúdské Arábii a o odchodech od islámu a příchodu ke křesťanství v Egyptě. Čím dál tím více mluví lidé otevřeně proti islámu, ať už s muslimskými kořeny nebo bez nich. Islámský svět je pod tlakem moderních technologií a myšlenek. Je docela možné, že radikalizace je chcípající kobyla, která kope.

Myslíte, že jsou změny opravdu možné?
Spíš byste se měl, pane redaktore, zeptat: „Co bych chtěl po evropských muslimech? Co s nimi?“ Na tyto otázky se nikdo neptá. Chtěl bych, aby se na islám normálně vykašlali. Nebo aspoň na jeho extrémní formy. Pak s nimi nebude mít nikdo problém.

Jak to ale udělat?
To je zásadní otázka. Je třeba si uvědomit, že evropské ustupování, a to nemyslím fyzické, ale to vyhýbání se intelektuální konfrontaci a vymlouvání, tak toto nemá nic společného s islámem. Tento styl odpovědí západu oni musí vnímat jako slabost. Jsou z kultury, která je postavená na dělání ramen. Do toho jim imámové (učitelé koránu - pozn. autora) říkají, jak je Evropa zkažená a rozložená. Jak je tu nevěra, prostituce, drogy. Oni se to ale dozvídají z televize, novin a společnosti i od Evropanů. Tím nahráváme imámům. Z naší strany je to přehnaná kritika a mladé lidi sami udržujeme na radikální cestě.

Pokud chceme, aby se na islám vykašlali, nebo aspoň na jeho extrémní formy, tak musíme nejdříve něco udělat sami s naší společností. Navenek musíme vystupovat sebevědoměji. Drtivá většina Evropanů má práci, rodiny, něco buduje a o něco usiluje. Musíme si uvědomit fakt, jak nás vidí člověk, který není zvyklý na neustálé sebemrskačství, hádání se a svalování viny na sebe. Když sem přijde člověk z jiné společnosti, tak nás vidí úplně jinak. Takový člověk si opravdu musí myslet, že jsme banda vyměklých dekadentních bláznů. Pak není divu, že více poslouchá slova imámů a přechází na radikální myšlenky.

Foto: Jiří Sláma