Muzikant s velkým srdcem. To je Budějčák Jan Novotný

Čtenáři nám určitě odpustí, že si budeme při rozhovoru tykat, dobře se spolu známe. Jan Novotný - celkem klasické české jméno. Máš i ty pocit, že jsi typický Čech?
Strašně těžké odpovědět na tuto otázku. Babička mi dříve říkala, že jsem hloupý Honza, ale já jí tvrdil, že jsem český Honza! (směje se) Cítím se jako Čech, který se snaží Čechy trochu změnit, vnímám tradiční hodnoty jako rodinu, pokoru a úctu. Chybí mi u nás něco ve vzduchu, něco lidi propojujícího. Snažím se lidi kolem sebe změnit v přístupu k myšlení. O tom je všechno. Když si usmyslíte, že něco chcete, tak to uděláte. Ale pokud to podle vás nejde, máte k tomu negativní přístup, tak se to nepodaří. Jestli se mi to daří, to ať zhodnotí ostatní.

K tobě neodmyslitelně patří hudba. Spousta fanoušků si tě určitě pamatuje jako kytaristu ve skupině Pub Animals.
Už to však skončilo. V červnu jsem si se skupinou zahrál naposledy. Jsem starší, mám rodinku, klukovi je skoro devět, holčičce budou v únoru čtyři, oba originálně pojmenovaní po mamince a tatínkovi... (směje se) Asi jsem na kapelu neměl časově, ani kapacitně. Ale byla to úžasná zkušenost. Třeba Ceny Anděl (Pub Animals získali s deskou Safar-I za rok 2010 hlavní cenu v kategorii Ska & reggae - pozn. autora) nebo spousta energických koncertů a párty. Hodně se to pojí na to pozitivní myšlení. Když Pub Animals začínali a já u toho ještě nebyl, tak moc lidí nevěřilo, že to mohou někam dotáhnout, přestože většina lidí fandila, smála se. A zrovna teď hrají kluci v Rumunsku ve sportovní hale pro osm tisíc lidí. To je dobré, ne? (usmívá se)

The Greens - zleva Pavel Maule, Jan Novotný, David Beránek, Kateřina Matoušková

Pro muzikanty je však vždy dost těžké se úplně od hraní odstřihnout. Bylo tomu tak i u tebe?
Takhle moc jsem si nelhal, že bych se dokázal od hudby kompletně odstřihnout. Ale chtěl jsem si udělat nějakou pauzu, chvíli nic takového nedělat. Jenže se všechno v krátké době zbláznilo, a tak jsme čtrnáct dní nato začali s mým kamarádem Davidem Beránkem, se kterým hrajeme patnáct šestnáct let po hospodách, dávat našemu brnkání nějakou určitou podobu. Jmenujeme se The Greens a co hrajeme, to sám ani nevím. (směje se) Asi to směřuje k folku, protože na dvě akustiky a jeden cajon se toho víc vymyslet nedá. Takže teď pracujeme a snažíme se skládat. Za sebou již máme jednu studiovou jednohubku.

A to jste neuvažovali o možnosti zúčastnit se soutěže AdventStar Budějcké Drbny, jejíž vítěz bude moci vystupovat na Budějovickém adventu?
Jak kapela vznikla rychle a živelně, tak není vlastně s čím vystupovat. Chceme postupně vytvořit několik dalších skladeb, k těm ale vede dlouhá cesta. Pokud se naskytne taková možnost i příští rok, rozhodně se přihlásíme. Teď musíme zapracovat na našem vánočním překvapení.

Počkej, o jakém překvapení mluvíš?
Chtěli bychom udělat jednu hezkou věc, ale nechci úplně moc prozrazovat. Je celkem snadné domyslet si, že půjde o hudbu. Ta bude spojená s dvanáctiletou Barunkou Sedláčkovou, která trpí neuropatií. Je sice závislá na pomoci ostatních, ale jelikož jí lékaři dávají šanci na zlepšení, dělá vše pro to, aby tomu tak opravdu bylo. Má ráda malování, a tak si vymyslela vlastní styl zvaný pusopis. Její kresby jsou opravdu nádherné. My jsme pro ni chtěli udělat něco pěkného, k tomu nám došlo, že už asi půl roku vybíráme na našich hospodských akcích do sklenice od okurek peníze pro Barunku, takže jsme se spontánně rozhodli udělat ještě něco vánočního. V tomhle nás také inspirovala Martina Povišerová, jež má na svědomí Andělskou aukci. Je to sice náročné, v dobrém slova smyslu mě to zatěžuje, ale jestli to klapne, tak si v polovině prosince půjdu lehnout a budu už jen čekat na dárky. Snad nějaké dostanu. (usmívá se)

Modré kočky od Barči Sedláčkové budou součástí Andělské aukce

Ty jsi evidentně nezmar. Nepodílíš se třeba ještě na něčem?
Shodou okolností trochu ano. (směje se) Jde o Divadlo Víti Marčíka. Mně se totiž líbí, jak Dana Kalistová provozuje Trh U vrby, co tam dělají, proto jsem tam jednou se ženou zašel, viděl jsem tam divadelní představení a vzpomněl si na Víťu Marčíka, úžasného, světem nezkaženého chlapíka s ryzím srdcem. Řekl jsem si, že bych ho rád podpořil a zasponzoroval jsem si jeho představení, které bude v sobotu od 10 hodin na Trhu U vrby.

V čem jsou jeho divadelní vystoupení odlišná?
Podle mě je v nich hlavně srdce a není to jen o vydělávání peněz. Tím ale nechci urazit ostatní divadelníky. Je to prostě čisté. S Víťou se oficiálně známe rok, ale poprvé jsem se s ním viděl asi v šestnácti letech, kdy jsme šli s partou posedět na krumlovské slavnosti a kamarád mi ukázal jeho představení. No a já tam regulérně seděl s těmi dětmi v hledišti asi čtyři hodiny. (usmívá se)

Na Trhu U vrby se bude hrát pohádka Bajaja v podání Divadla Víti Marčíka

Já musím přidat taky jednu historku. Když jsme připravovali jeden z článků a nezávazně jsme do vyhledávače zadali naprosto jiná klíčová slova, vyskočila na nás tvoje emotivní fotografie ve fanouškovském dresu VK Jihostroj České Budějovice. Jsi velkým příznivcem volejbalu?
Teď už asi ano, ale nechal bych na ostatních, aby to posoudili. Váže se k tomu docela veselý příběh. Já jsem nikdy na sportovní zápasy moc nechodil, nebyl jsem vlastně ani sportovně založený. Jenom hraji rekreačně tenis, ten jsem hrával závodně jako malý. Najednou začal Libor Matoušek, člověk, se kterým dlouhodobě spolupracuji a podporujeme se navzájem, dělat marketing budějckým volejbalistům. Tak jsem si řekl, proč ho nepodpořit. Koupil jsem tři permanentní vstupenky, pro mě, pro Davida a pro tátu. První rok jsem se rozkoukával, díval jsem se, co se kolem děje, učil jsem se fandit. Druhou sezonu jsem se vyskytl za bubny, protože když se zde znovuzrodil Motor, tak všichni fanoušci věnovali svou energii spíše jemu. Takže jsem s Filipem Matouškem a Davidem Beránkem bubnoval na Jihostroji a říkal jsem si, že by bylo fajn podpořit i fanklub. Proto jsem koupil tři nové bubny. A teď sedím za tím největším. (usmívá se)

Jak jsem tě tak celou dobu poslouchal, končící rok nemůžeš hodnotit jinak než pozitivně...
Zcela určitě! Já možná hodnotím pozitivně i negativní roky. (směje se) To je moje přirozenost, na všem se snažím najít klady a ze všeho záporného se poučit. Takhle jsem byl vedený od dětství.