Sedmý titul v řadě. Kapitán Štírů zhodnotil finále a popsal, jak sport mění životy

Podařilo se vám s týmem získat titul. Jaké bylo finále?
Bylo náročné. Chtěli jsme vyhrát, měli jsme ambice, ale byla to pro nás velká neznámá a nevěděli jsme, jak se s tím popereme. Ligy se účastní sedm týmů a čtvrtfinále se hraje na dva vítězné zápasy, takže se to může protáhnout. Náš finálový soupeř navíc postupoval ze základní části rovnou do semifinále, což mu ušetřilo dost energie. Do finálového zápasu jsme tak vstupovali s tím, že se s tím budeme muset nějak poprat. Navíc nám ze zdravotních, rodinných i jiných důvodů chybělo sedm hráčů.

Jak se tyto náročné podmínky podepsaly na týmu, nechyběla motivace?
Já si myslím, že s motivací jsme určitě problém neměli. Od roku 2017 ligu soustavně vyhráváme, což znamená, že ostatní týmy proti nám mají mnohem větší motivaci. Chtějí nás porazit a my věděli, že nesmíme polevit. To, že jsme to vyhráli šestkrát předtím, neznamená, že to letos zopakujeme. Díky nižšímu počtu hráčů a drobným zdravotním potížím se pak tým dokázal ještě víc semknout.

A co atmosféra v hale, přišlo se podívat hodně lidí?
Atmosféra nám v hale určitě pomáhala. Díky spolupráci se základními školami byla tribuna celý čtvrtek i pátek zaplněná dětmi. Bylo to opravdu hezké, protože děti měly zájem, fandily, zajímaly se. My jsme si s těmi dětmi ve volných chvílích povídali, mohly si vyzkoušet speciální sportovní vozík, který se na sport využívá, a bylo vidět, že si to ty děti užívají. Fandily, po zápase přišly, chtěly podepsat nějaké kartičky, trička nebo flašky. Myslím si, že je to opravdu nadchlo. Na sobotní finále za námi pak už dorazily i rodiny a přátelé a zápas měl opravdu skvělou atmosféru.

Jan Herman

Kapitán FBC Štíři České Budějovice

Obchodní ředitel ve firmě vyrábějící kompenzační a sportovní pomůcky, vedoucí Štírů oddílu vozíčkářů, kapitán a poloprofesionálně hráč basketbalu na vozíku v Rakousku. Dlouholetý reprezentant v paraflorbalu za FBC Štíři České Budějovice a také v basketbalu na vozíku, který hraje za Tigers České Budějovice a rakouský tým Sitting Bulls. Pochází ze Strakonic, sedmým rokem žije v Českých Budějovicích. Ve volném čase rád cestuje, čte či navštěvuje kino. Je mu 34 let. 

Ve finálovém zápase jste se utkali s Tatranem Střešovice, který jste porazili pět ku čtyřem. Jak zápas zpětně hodnotíte?
Pro nás bylo důležité, abychom do zápasu vstoupili dobře, protože víme, že když dostaneme první gól, zrovna ten Tatran je takový soupeř, že si ten výsledek umí dobře bránit. Navíc to bylo naše čtvrté vzájemné superfinále v řadě a bylo jasné, že budou dobře připravení. Zápasy se hrají na třetiny po 15 minutách a pro nás bylo nejdůležitější nepolevovat v koncentraci a udržet si vedení, které jsme získali už v první třetině. Po dvou třetinách jsme ale trochu povolili a Tatranu se podařilo zápas opět zdramatizovat na rozdíl jednoho gólu. Nás to sice potrápilo, ale divácky to díky tomu byl opravdu záživný zápas.

Říkáte, že Tatran je váš dlouhodobý finálový soupeř. Kolikrát se vám již podařilo získat titul?
Celkově jsme titul získali už po jedenácté, s tím, že teď to bylo vlastně počtvrté v řadě. Předtím tam byla dvouletá covidová pauza, která nám přerušila naši předchozí tříletou šňůru. Takže je to už posedmé v řadě, ale je tam ta dvouletá prodleva.

Kolik z těch titulů pamatujete?
Hraju od roku 2012, s tím, že to je vlastně takový mezník, kdy klub začal znovu fungovat po dvouleté pauze, kdy se neúčastnil České extraligy. V roce 2011 jsem měl úraz v autě a vlastně po nějakých rehabilitacích jsem se v Praze šel podívat na Prague Games, kde byla exhibice paraflorbalu. Tam jsem se seznámil s klukama z Českých Budějovic. Nabídli mi, jestli bych to nechtěl vyzkoušet, a následující rok už jsme vyhráli první titul. Takže vlastně v této nové éře jsem u všech.

Českobudějovičtí Štíři opět ovládli paraflorbalovou ligu a 12. dubna získali svůj jedenáctý pohár.

Když se o parasportech mluví, často se zmiňuje, že pro lidi, kteří projdou vážným úrazem a musí se s tím nějak vyrovnat, je to často účinná vzpruha, motivace a cesta k nalezení nového smyslu. Jak to vnímáte vy?
Jo, s tím musím naprosto souhlasit. Já osobně jsem názorný příklad toho, jak dobře to funguje. Měl jsem úraz v autě, pak jsem několik měsíců byl v nemocnici, z nemocnice jsem šel do rehabilitačního ústavu a když mě propustili, tak jsem měl možnost nakouknout rovnou do sportu a do nějakého kolektivu, který mě provedl vším novým a neznámým, co na mě po úrazu čekalo. Je to také o tom, že člověk hledá nové cesty, čemu by se mohl věnovat, a také někoho, kdo mu dokáže poradit. V nemocnici vám sice něco řeknou, ale ty reálné zkušenosti vám řekne jenom někdo, kdo tím sám prošel a ví, že když člověk chce, tak se může posunout a dělat vlastně prakticky cokoliv.

Na druhou stranu, paraflorbal není jenom pro lidi, kteří prošli nějakým vážným úrazem či mají vrozený hendikep. Jak to s těmito hráči v týmu vlastně funguje?
Je to přesně tak, jak říkáte. Pravidla umožňují, aby na hřišti byl jeden hráč bez hendikepu, ale i ten musí hrát na sportovním vozíku jako ostatní. Často se stává, že k paraflorbalu se dostanou lidé, kteří třeba sami hráli florbal a jejich kamarád nebo příbuzný se ocitl na vozíku. Začnou jezdit s týmem na turnaje jako doprovod nebo pomocníci, vyzkoušejí si to, zjistí, že ta hra je svižná, atraktivní a pohybově zajímavá, a chtějí se zapojit naplno. My máme v týmu teď zhruba 16 hráčů, z toho dva jsou bez hendikepu.

Hráči jezdí rychle a občas se i po zcela legitimním zákroku může některý hráč ocitnout na boku nebo za mantinelem.

Parasportům se v poslední době dostává stále více pozornosti. Jak byste vy sám paraflorbal popsal, abyste k němu přivedl další hráče a diváky?
Nalákal bych je na to, že je to rychlá, atraktivní a zábavná hra. Hraje se ve standardních rozměrech hřiště, ve standardních brankách, a je tam pouze několik malých úprav nebo dodatků oproti pravidlům klasického florbalu. Třeba brankář ve florbalu nemá florbalku, zatímco v paraflorbale ano. Je to kvůli tomu, že v bráně bývají většinou hráči s největším handicapem, tak aby mohli využít svůj zbývající potenciál. Také hrajeme v kratším časovém intervalu – základní část se hraje ve formátu 3x12 minut a finálové zápasy 3x15 oproti klasickým 3x20. Velikost hřiště je standardní.

Jak je to s kontaktem? Je paraflorbal tvrdší než klasický florbal?
Musím říct, že o něco ano, protože je tam ten rozdíl, že se hraje s vozíkem a ta hra na vozíku je vlastně alfa a omega. Hráči jezdí rychle a občas se i po zcela legitimním zákroku může některý hráč ocitnout na boku nebo za mantinelem.

Jak často se se spoluhráči scházíte na trénink?
Trénujeme jednou týdně, ale prakticky všichni naši hráči se věnují ještě dalším sportům. Já osobně i s dalšími hráči z týmu hrajeme basketbal. To znamená, že k tomu máme další dva nebo tři basketbalové tréninky, které s hráči absolvujeme. Myslím si, že i zkušenosti a tréninky z jiných sportů se pak projevují v naší hře.

Můžou se lidé přijít podívat na nějaký váš trénink, zápas nebo exhibici?
Určitě budeme moc rádi, když za námi přijdou. Pravidelně pořádáme jedno ligové kolo v budějovické sportovní hale, taky se účastníme různých letních akcí. A samozřejmě jsme otevření tomu, aby se kdokoliv přišel podívat na náš trénink a vyzkoušel si to.