KOMENTÁŘ: David Lafata versus finanční úřad: 1:0. Konec.

Připomeňme na úvod, o co šlo: Finanční úřad vyměřil sparťanskému útočníkovi daňovou povinnost včetně penále (přes 1 milion korun) za to, že chybně zdaňoval svůj příjem. Jako živnostník používal 60% daňový výdajový paušál, zatímco dle názoru „berňáku“ měl z příjmů odepisovat jen 40 % nákladů; to je způsob charakteristický pro svobodná povolání. S doměřením daňové povinnosti se však fotbalista nechtěl smířit. Odvolal se proto k Odvolacímu finančnímu ředitelství. Prohrál. Pokračoval ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Prohrál. Tak se obrátil k Nejvyššímu správnímu soudu. A ten mu dal zapravdu – profesionální sportovci z týmových sportů mohou uplatňovat způsob zdaňování příjmu charakteristický pro živnostníky.

Díky Lafatovi tak mají dva až tři tisíce fotbalistů, hokejistů, házenkářů nebo basketbalistů v České republice konečně jasno. Budou platit nižší daně než doposud a mohou navíc požádat o vrácení daňových přeplatků z minulosti. Finanční úřady již deklarovaly, že se budou tímto rozhodnutím řídit. Doposud vše jasné. Ovšem slíbil jsem dvě další skutečnosti, které si z daného případu můžeme odnést.

Tou první je, že bychom neměli vnímat výklad reality, jak jej předkládají státní instituce, jako ten jediný možný a automaticky pravdivý. Opět se totiž ukazuje, že státní správa má (nejen v daňové oblasti) tendenci jednak usnadňovat sama sobě práci a druhak se snaží systematicky maximalizovat výběr daňových a dalších příjmů. Za všech okolností. Ačkoliv logicky předpokládáme, že jsou karty legislativou rozdány jasně a neprůstřelně a ve hře není prostor pro pochyby nebo vyjednávání, protože státní autorita přeci ví, co dělá, realita je jiná. Pochybujte a ptejte se. Pokud se neozvete, máte smůlu. To je důležité sdělení z tohoto případu.

Druhou zajímavou skutečností jsou intepretace fiskálního efektu celé věci. Pročítal jsem diskuse pod články na toto téma. Když odfiltruji citově zabarvené příspěvky týkající se klubové příslušnosti („Sparta – Slavia“), ubohé nářky závistivců („Bohatí sportovci, miliony bez práce, ale co já…?“) a kladné ohlasy (kterých bylo hodně, což je fajn), zůstávají naléhavá tvrzení o „chybějících příjmech státu“, o tom, že „budeme o něco chudší“ nebo že „sportovci jsou bohatší, zase vyhrála elita a ostatní ostrouhají“.

To je kolosální hloupost. Prostředky, které sportovci neodvedou na daních, neskončí spálené v krbu nebo zamčené ve sklepě. Skončí v našich peněženkách. Jak to? Sportovec si za ně třeba koupí dům a tím dá práci stavební firmě, jejíž zaměstnanci pak přijdou mzdu utratit třeba do vašeho obchodu. Koupí si za ně drahé auto, udělá kšeft automobilovému průmyslu (a zaplatí daň), a mimochodem bude spotřebovávat víc pohonných hmot (a z nich platit daně). Nebo bude chodit do restaurací a kaváren a tím generovat tržby majitelům, z nichž tito vyplácejí své zaměstnance. A zaměstnanci peníze utrácejí dál... Jediný rozdíl je v tom, že o svých penězích rozhodne sportovec sám, nikoliv státní správa (která z každé vybrané a přerozdělené koruny uloupne značnou část na svůj vlastní provoz).

Suma sumárum, David Lafata se spolu se svým profesionálním týmem postarali v oblasti daní o poměrně velkou věc, která alespoň o kousek zvýší ekonomickou svobodu v naší zemi. Za to zaslouží uznání!