LEGENDA MOTORU: Vídeň 2005? Nejkrásnější vzpomínky, říká trenér Václav Prospal

Jak zvládáte po psychické stránce výsledkově příliš nepodařený návrat Motoru do extraligy?
Těžko… Neskutečně mě to štve a hrozně moc mrzí. Myslím si, že zdaleka nenaplňujeme potenciál, který tady v kabině je. Možná už na nás leží tíha toho, že se prohrává. Nemáme takové sebevědomí. Na druhou stranu já nemůžu být ten jediný, koho to štve. Teď tady mluvím za sebe. Musí to vycházet i od jiných. Nedá se dělat nic jiného než přijít druhý den sem na zimák a zlepšovat se. Pracovat na tom, kde nás tlačí bota. Celou svou kariéru, jak hráčkou, tak trenérskou, moc dobře vím, že mě nic jiného, než tvrdá práce neposune dál. Nepomůže žádný okolní vliv, jako psychologové, různí šamani nebo výživové doplňky. Já prostě věřím tvrdé práci, věřím přípravě na další zápas, trénink… Zkrátka mě to neskutečně štve. Vidím nás v tabulce úplně někde jinde. Tam, kde jsme, to není pozice, kde bychom být chtěli. Děláme všechno pro to, abychom se posunuli.

Přitom velká část výkonů není vůbec špatná, ale v mnoha případech vás přibrzdila disciplína či nezvládnutý závěr…
Svým způsobem je to určitá nezkušenost. Platíme daň za to, že jsme byli dlouho v národní lize, a ne všichni v kádru jsou extraligový hokejisté. Na druhou stranu ty pasáže, které jsou výborné, tam jsou a kluci o nich ví. Víme o nich i my jako trenéři. Ale pak jsou tam i pasáže, kdy se opravdu neprezentujeme tak, jak bychom chtěli. A jsou tam chyby v obraně, chyby v útoku, propady, jsou tam situace, kdy nabídneme soupeři strašně moc vyloučení naší nedisciplinovaností. Potom jsou tam zápasy, kdy vedeme pět minut před koncem a nejsme schopní to uhrát. A to se vracíme zpět k nezkušenosti. Může to být dané sebevědomím, které s těmi výsledky samozřejmě postupně klesá. Nikdo jiný, než my sami nám z toho nepomůže.

Jak si vysvětlujete, že tým dokáže sehrát bodově úspěšné duely venku, ale na domácím ledě čekal na vítězství deset zápasů? Hraje roli i fakt, že vám chybí skvělí fanoušci?
Diváci, fanoušci jsou tu skvělí. Když vezmu namátkou těch sto padesát šest, kteří se sem dostali na zápas s Třincem a najednou byli slyšet. Byl slyšet jejich buben… Jsou prostě skvělí, ať už se dostanou na stadion nebo ne. Vždycky nám chtějí fandit a vidí to nasazení hráčů, jejich snahu, bojovnost. A my jim potřebujeme udělat nějakou radost v podobě vítězství a lepšího postavení v tabulce. Chceme se odměnit i sami tady v kabině. Vím, čím vším si kluci musejí projít na tréninkách, čím si procházejí, abych já jako trenér byl každý den spokojený. Na druhou stranu tím, že se ti nepovede zápas a prohraješ, tak samozřejmě je to těžší a těžší. Jsou fáze toho, kdy kluci ztrácí víru v sebe sama. Je třeba ji zase najít... Sebevědomí se nedá najít ani nikde koupit. Kdyby se koupit dalo, tak jsem první ve frontě a pořídím ho pro všechny do kabiny. Bohužel jen tvrdá práce a velký chtíč tě posune dál. A tomu já věřím. My nejsme tým na poslední místo v tabulce.

Podařilo se vám přivést dva zkušené útočníky, ale ani jeden z nich není klasický střelec. Nehledali jste spíš tradičního zakončovatele?
Ale kde ho najdeme? Kde najdeme hráče, jako je budějovický Milan Gulaš, který hraje za jiný klub? Takového hráče, který je schopen ti celý tým nést na svých zádech? Kde ho najdeme? Těžko… A těžko ho v dnešní době zaplatíme. Ten prostor v rozpočtu takový není. Ty peníze tam nejsou. To není jen tak. Ono se sice řekne, že my potřebujeme tři až pět nebo dokonce deset nových hráčů. Ano, my je potřebujeme. Kluci by sem postupem sezony měli přicházet, ale máme na ně prostředky? Ono to není jen tak. Nemám kouzelný prsten jako měla Arabela nebo Rumburak… Ty hráči nejsou. Jsou v klubech, kde vydělávají balík. Jsou to takové spojené nádoby. Abyste někoho takového přivedl, musíte ho zároveň zaplatit.

V jednom z rozhovorů jste říkal, že kdykoliv budete chtít, můžete zavolat o radu slavnému kouči Tortorellovi. Už jste si o ni řekl?
Letos? Ne, protože vím, jak by za to Torts bral. On by to drtil, drtil, učil by a nepřestal by. Každý den by pracoval na tom, co potřebuje tým zlepšit. To je to, o čem jsem hovořil a o čem se v kabině bavíme. To je ta každodenní dřina, která je potřeba abychom se posunuli. To, že se to nedaří je jedna věc, ale nemůžeš přestat dřít a chtít se zlepšovat. Jestliže přestaneš, tak tu nemáš co dělat. Ta snaha tady je. Je vidět od hráčů i realizačního týmu. Ale zároveň je to běh na dlouhou trať. Mluvil jsem tu o Arabele a kouzelném prstenu, ale tak to prostě nefunguje. Já bych byl moc rád, kdyby se to otočilo rychleji.

A je vaším cílem či snem v trenérské kariéře slavná NHL?
Samozřejmě.

Jak Václav Prospal relaxuje, když má v nabitém extraligovém programu chvilku času?
Čistím si hlavu tím, že se každý den vypotím. Zasportuji si, zacvičím, vyjedu si na kole… Ale chybí mi hokej a v zimních měsících tenis. To, že jsem byl zraněný se prostě stane. To je součást toho sportu a že je moje tělo opotřebované je zkrátka holý fakt. Ale když se vypotím, tak si pročistím myšlenky, co jsme dělali dobře, co špatně. Jinak jsem sám doma. Mám tam králíka, kterého pohladím, zavolám si s rodinou, se kterou se potěším a popřeji jim pěkný den. Doma mám liduprázdno, je tam neskutečný klid oproti tomu, když tam mám celou rodinu. Takže i tím si vyčistím hlavu a můžu se v klidu připravit na dalšího soupeře… Jdu se ale také projít do přírody. Vezmu si parádní knížku a vyrazím do zámecké zahrady na Hluboké. Čtu si, ať už jsou ty knížky od trenérů, kteří mají něco za sebou, kteří něco dokázali nebo třeba životopisy lidí. Mám rád filmy, zaplať pán bůh za Netflix v téhle době (směje se). Těch způsobů na odreagování je dost, ale hokej je pro mě stále záležitost na 24/7.

Když už jste zmínil rodinu, jak budete trávit Vánoce?
No, asi tak, jak se dá předpokládat. Manželka bude s dětmi v Tampě, já budu tady. Určitě nebudu u štědrovečerní večeře sám, ale ti nejdražší mi tam budou chybět. Budu se svojí maminkou a jejím přítelem. Budu tady mít rodiče od manželky i se švagrovou a synovcem. Nechci říkat, že tady na těch mi záleží méně, ale není to takové, jako kdyby tu byli ti nejbližší.

Sezona snů

Můžeme chvilku zavzpomínat? V sezoně 2004/2005 jste se kvůli výluce v NHL vrátil do Českých Budějovic, v jejichž dresu jste po boku dalších borců z NHL, Radka Martínka, Radka Dvořáka, Romana Turka, Stanislava Neckáře a také Kanaďana Andrewa Ference, bojoval o postup do extraligy… Jaké to bylo?
Bylo to krásné, nádherné. Mám na to fantastické vzpomínky. Ta sezona, i když byla v národní lize, patří k jedněm z nejlepších, jakou jsem kdy prožil. Začalo to Světovým pohárem, na němž jsme nezvládli semifinále s Kanadou v prodloužení. Pak sezona pokračovala tím, že jsem zůstal tady v České republice. Nakonec jsem ji celou odehrál v Českých Budějovicích a byla korunovaná postupem do Extraligy a titulem mistra světa. Ta sezona se nedá hodnotit jinak než kladně. A to, v jakém složení jsme se tady sešli, jak to všechno fungovalo a jak jsme se prezentovali na ledě i mimo led… Ty vzpomínky jsou překrásné. I na tu sérii, která byl bezpochyby nejtěžší. S Chomutovem jsme byli chloupek od vyřazení, měli jsme to jen tak tak. Nedá se to hodnotit jinak než fantasticky. Po osobní i týmové stránce.

Už jste nakousl světový šampionát, který se konal v roce 2005 ve Vídni. Na co z MS nejraději vzpomínáte? Třeba na přítomnost velkého počtu českých fanoušků nebo na vítěznou branku ve finále proti Kanadě?
Asi na to, jak jsem si to všechno mohl užít přímo na ledě s Vinnym (pozn. red.: syn Václav). Když tam se mnou bruslil, když jsem ho měl na ramenou… A samozřejmě také na to, jak to mistrovství světa probíhalo. Jaký tam byl tým, jací tam byli hráči, jaké tam bylo vedení. To, že tam měla možnost být ta masa českých fanoušků, bylo jako kdybychom hráli tady u nás. Skvělé bylo také to, že když bylo MS naposledy ve Vídni, tak udělala reprezentace také titul… Ve finále jsem dal první gól a vyhlásili mě nejlepším hráčem utkání. To je samozřejmě také krásné. Ale nejvíc byl ten tým. Podívejte se, kdo tam všechno byl: Jágr, Ručinský, Straka, Vokoun, Radek Dvořák, někdo, s kým jsem strávil podstatnou část své kariéry, Špaček, Šlégr, který se díky zlatu dostal do Triple Gold Clubu, Židlický, Kaberle, Hlaváč, Výborný… To jsou všechno pojmy a legendy českého hokeje. Je nádherné na to vzpomínat. To, že má někdo doma medaile a individuální ocenění je hezké, ale nejkrásnější jsou vzpomínky. To je to, co vám zůstane.

LEGENDA MOTORU: Všichni si dělali srandu, že to kvůli mně raději zabalil. Rudolf Suchánek vypráví o gólu Treťjakovi i NHL

Neděle, 29. listopadu 2020, 18:55Hokej

Jeho gól doslova ukončil kariéru brankářské ikoně. Patří mezi legendy Motoru, v jehož dresu nasbíral vůbec nejvíce startů v historii. Jedno mu však schází, start v zámořské NHL. O tom, proč to nevyšlo na olympiádě nebo na čem krachlo angažmá za...

Když tak mě opravte, ale když jste v Českých Budějovicích hrál naposledy, další sezonu už se stěhovala extraliga do Hradce Králové… Jaké to bylo? Jak to lidé na kolem vás jihu Čech nesli?
Když se to tuším na konci května stalo, bylo to pro mě osobně obrovské překvapení. Myslím si, že to byl šok i tady pro širokou veřejnost. Je překrásné, co se tady za tu dobu povedlo. Jak s fanouškovskou základnou, tak s novým vedením. Je skvělé, že jsme se z toho po těch sedmi letech dokázali vyhrabat a já jsem za sebe moc šťastný, že jsem tomu mohl nějakým dílem pomoci. Teď třeba týmu pomoci, aby se etabloval a byl po právu členem nejvyšší soutěže.

Jsou utkání právě s Hradcem Králové o to prestižnější a vyhecovanější?
Takhle to nemůže trenér brát. Tyhle ty vnější emoce jsou spíš pro média, pro fanoušky. Jestli to tak cítí, ať to tak cítí. Pro nás to ale je a měl by být zápas jako každý jiný. Nemůže být přemotivovaní na jednoho soupeře. Na druhou stranu jsme s nimi hráli třikrát a oni nás pokaždé porazili.

Jak to vypadá s Václavem Prospalem jako hokejistou? Neláká vás návrat třeba do krajské soutěže? Například po boku Martina Hanzala v jeho týmu HC Samson?
Ano, už mě oslovil, ale já mám rád, když o něco jde. Nejsem exhibiční typ. Když jdu hrát, tak chci vyhrát a je mi jedno, jestli je to bago nebo veteráni. Není to pak jen o mně, protože jsem schopný seřvat všechny okolo, že nehrají dostatečně tvrdě. A já nevím, jestli tam chtějí všichni vyhrát, nebo si chtějí jen udělat žížu. Tu já mám i bez toho, aniž bych hrál (směje se). Vůbec nechci to, co Martin udělal degradovat. To vůbec ne… A že mi hokej chybí, abych se pořádně vyřádil? To teda jo!

Nedávno jste oznámil, že po sezoně v Motoru skončíte. Nemyslíte si, že by bylo lepší, kdyby se na vedení klubu v aktuální sezoně podílel nový trenér? Přeci jen letos v uvozovkách o nic nejde, protože se nesestupuje a nový lodivod by si tak mohl kádr uzpůsobit a připravit na důležitější sezonu…
Jestli někdo z vedení zareaguje na to, že po sezoně skončím, tak určitě nebudu mít problém s tím, že nový trenér přijde a bude tu s námi působit. To, že s námi bude chodit na tréninky, zápasy do hlediště, mi nevadí. Na lavičce při utkání ale budu jen já a Aleš (pozn. red.: asistent trenéra Aleš Totter). Ale ať se s těmi hráči seznámí. Ať pozná, jak ti hráči reagují při zápase, když se daří, když se nedaří, jak trénují, jak se chovají. Tohle rozhodnutí ale není určitě na mně.