LEGENDA MOTORU: Všichni si dělali srandu, že to kvůli mně raději zabalil. Rudolf Suchánek vypráví o gólu Treťjakovi i NHL

Motor se sice po hrůzostrašném návratu do extraligy trochu sebral, stále mu ale patří poslední místo v tabulce. Jaké jste měl vy, jako klubová legenda, před sezonou očekávání?
Určitě jsem nepočítal s tím, že budou hrát kluci takhle. Myslím si, že je velký rozdíl mezi první ligou a extraligou. Na druhou stranu je to první sezona, jsou tam hráči, kteří extraligu ještě nehráli. Stále je to jen začátek.

Kde vidíte největší problémy týmu?
Podle mého názoru mu chybí osobnosti. Ten tým nemá takové ty hráče, kteří se nebojí vzít zodpovědnost na sebe a rozhodují utkání. Je tam třeba pět, šest hráčů, kteří mají zkušenosti s extraligou, ostatní hráli maximálně první národní ligu.

Myslíte si, že určitou nevýhodou, která zapříčinila špatný vstup do extraligy, může být i absence fanoušků?
Myslím si, že ne. Tímhle to podle mého názoru nebude. Ostatní týmy také nemají fanoušky. Na to bych se vůbec nevymlouval.

Pojďme se odprostit od aktuálního dění. Jak se změnil hokej od té doby, co jste s ním skoncoval?
Určitě je rychlejší. Dříve to bylo více technické, nechodilo se tolik do těla. Dneska všechny mančafty hrají do těla, jsou nabruslené. Ne, že bychom my před časem nebyli, ale dnes je to trošku jiné. Je to zkrátka mnohem rychlejší.

Když se ohlédneme za vaší bohatou kariérou, něco mi tam schází… Nemrzí vás, že jste nenakoukl do NHL?
Měl jsem tam nakročeno. Byl jsem draftován kanadským Calgary, které mě dvakrát kontaktovalo, abych v Kanadě zůstal. Jednou jsem byl poslán domů z Kanadského poháru, protože mě můj spoluhráč z obrany dá se říct udal. Takže mě pan Bukač poslal domů, abych nemohl emigrovat. Moc mě to mrzí, mohl jsem tam zůstat, ale stalo se, co se stalo. Poté mě vábili ještě jednou, když jsem byl na olympijských hrách v Calgary, ale to už jsem měl domu kluka a nechtěl jsem.

Svého času jste byl rozhodnutý, že do NHL půjdete. Můžete přiblížit příběh s neuskutečněnou emigrací z Jugoslávie?
Dneska už to mohu říct… Když jsem byl draftován v Calgary, tak se mi ozval generální manažer klubu. Ptal se mě, zda bych tam nechtěl utéct. Už to bylo všechno připravené. Já jsem bydlel v Českých Budějovicích na Vltavě, věci z domova jsem měl už rozdaný po příbuzných, ale bohužel to nedopadlo. Šel jsem se rozloučit s rodiči, a nakonec nikam neodjel.

Místo toho jste zůstal věrný jihu Čech, a i nadále nastupoval v dresu Motoru. V jeho barvách jste nasbíral nejvíce startů v historii klubu.
Jsem moc rád, že jsem tu mohl hrát tak dlouho. Protože každý rok po pětatřicítce je dobrý. Já jsem hrál přes čtyřicítku, za což jsem opravdu vděčný.

Ve svých začátcích jste měl tu čest nastupovat po boku velkých jmen, kterými byli bezpochyby Miroslav Dvořák či Jaroslav Pouzar. Jak na to vzpomínáte?
Oba dva byli vynikající kluci a hráči. Já jsem nastupoval asi v osmnácti letech na Spartě právě po boku Míry Dvořáka. Tehdy hrála Sparta se vším všudy. Oba byli naši kamarádi, nad nikoho se nepovyšovali. Ale takových bylo více. Třeba Mařík, Čech… Zkrátka osobnosti.

Konec v Motoru ale asi nebyl podle představ…
Tenkrát na nás byla udělaná taková kulišárna. Hráli jsme špatně a odnesli jsme to my tři: já, Filip Turků a Vladimír Hudáček. Tehdy jsme hráli v Liberci, kde se prohrálo. Ráno mi volal generální manažer Jaroslav Pařízek, abych se dostavil v sedm ráno na zimák. Já jsem tam přišel a bohužel mi bylo řečeno, že to někdo musí odnést. Tím pádem jsme se domluvili na ukončení kariéry. Ve stejnou chvíli skončili i Filip Turek a Vláďa Hudáček.

Gól legendě i zpackaná olympiáda

Ve své kariéře jste okusil také reprezentační dres, nastoupil jste mimo jiné pod olympijskými kruhy v Calgary. Proč to tam československému týmu nevyšlo?
Nefungovala nám kabina. Byl tam český trenér Pospíšil a jeden starší slovenský trenér. Ještě před olympiádou jsme letěli na turnaj, který se konal na Aljašce. Moc dobře jsme tam nehráli, a nakonec se to ještě pohádalo. Češi se Slováky, do toho ještě trenéři. Ten starší chtěl už po turnaji na Aljašce skončit. Pak jsme jeli do Calgary úplně rozklížení, že nám to tam vůbec nešlo.

Jinak se vám pod národní vlajkou vesměs dařilo. Vaše branka ukončila kariéru ruskému velikánovi Vladislavu Treťjakovi. Vybavujete si ten moment?
Pamatuji si na to moc dobře. Bylo to na švédských hrách v Karlstadu, kde jsme hráli s Ruskem. Já jsem dal právě Treťjakovi gól od modré čáry, který byl jeho vůbec poslední. Pak si ze mě dělali všichni srandu, že to raději zabalil, když jsem mu dal gól já. (směje se)

Na klubové scéně jste si přeci jen vyzkoušel zahraniční angažmá. Zamířil jste do Itálie, jaké to tam bylo?
Tehdy bylo těžké odcházet. Já jsem šel do Val Gardeny, která hrála tehdy první ligu, ale později jsme spadli do druhé. Vůbec jsem nevěděl do čeho jdu. Neuměl jsem moc jazyk, protože se tam mluvilo německy. Ten jsem se ale naučil, i protože tam byl super kolektiv. Hráli jsme o postup, v play-off jsme ale vypadli. Byl jsem tam dva roky, které byly opravdu skvělé. Dostali jsme s manželkou barák, měli jsme tam syna, dokonce i psa. Já jsem ale takový budějovický patriot, že jsem se v sobotu sebral a jel domů a v pondělí jsem se vracel na trénink. Manželka tam mezitím zůstávala. Žije se tam úplně jinak, nic se neřeší. Rád jsem chodil lyžovat, bylo to tam moc fajn.

Po aktivním hraní jste se přesunul k trenéřině, konkrétně do druholigového Milevska, kde jste dokonce koučoval i svého syna. Následovala angažmá v Písku…
Když jsem skončil tady v Českých Budějovicích, tak mi bylo nabídnuto, abych pokračoval jako trenér u dorostu. Já jsem chtěl ale ještě hrát, takže jsem šel na půl roku do Milevska. Pak mi tam bylo nabídnuto, abych začal trénovat. Byl jsem tam dva moc pěkné roky. Hráli jsme derby s Táborem i s Pískem. Chvíli jsme dokonce usilovali o postup do první ligy. Pak jsem vyslyšel nabídku z Písku, kde jsem měl perfektní podmínky. Přivedl jsem si i některé kluky z Milevska a hned první rok jsme postoupili do první ligy. Po postupu jsem bohužel na Vánoce skončil.

Teď provozujete v Českých Budějovicích pizzerii. Jaké to je v aktuální těžké době?
Už ji tu mám dvacet let a jak se mi daří? No, musíme to vydržet, jako všichni ostatní. Vláda nám hází klacky pod nohy. Stále se to mění, otvírá, zavírá… Nějak se to musí ale přežít.