Pavel Novák: Vážím si každého momentu, kdy mohu zase sportovat

Přesně před rokem měl náš poslední rozhovor na webu Motoru v titulku uvedeno: "Pavla Nováka čeká náročná sezóna". Bohužel se tato predikce až nepěkně vyplnila...
To tedy. Tehdy jsem ještě nic nevěděl. První taková zpráva co se týče mého zdraví přišla vlastně právě v průběhu loňského mistrovství světa. Byl jsem zrovna na kole a volala mi paní doktorka s tím, jestli můžu dorazit na nějaká další vyšetření, že se jí moc nelíbí výsledky krevních testů. A tím to všechno začalo.

A jsme o rok dál. O rok, ve kterém jste zažil a překonal mnohé. Jak se vám daří?
Musím říct, že výborně. Jsem zdravej, což je nejdůležitější. Připravuji se naplno na novou sezónu, každý den trénuji v posilovně, do toho chodím párkrát do týdne na led. Je to dřina, ale musím říct, že si to po tom roce strašně užívám a vážím si každého momentu, kdy mohu zase sportovat.

Takže co se týče fyzické přípravy, už nemáte žádná omezení?
Je to tak. Na konci dubna jsem měl velké vyšetření u mé paní doktorky, dostal jsem zelenou, že je vše v pořádku a můžu trénovat normálně a že můžu začít zase hrát.

Budete dál pod lékařským dohledem?
To ano. Chodím pravidelně na kontrolní odběry krve, do toho další kontroly srdce, plic a další. Vše hlídáme, snažím se být co nejvíce pod dohledem. A samozřejmě, kdyby se mi něco nezdálo, nebo jsem se delší dobu necítil dobře, tak první, co udělám, že půjdu k doktorovi, zda je vše v pořádku.

Dá se říct, že jste na sebe teď opatrnější, že se více hlídáte, pozorujete?
Od října, kdy jsem se vyléčil, jsem byl hodně opatrnej, takové tři čtyři měsíce. Cokoliv mě zabolelo, nebo jsem byl nastydlej, tak jsem hned pochyboval, zda je vše v pohodě. Člověk se opravdu trošku bál. Pak se to začalo srovnávat, vrátil jsem se do normálního života a už to tolik nevnímám. Ale určitě se sleduju mnohem více než před nemocí.

Že už nyní chodíte na led má souvislost s tím, že jste na ledě delší dobu nebyl?
To jsem chodíval takhle brzy vždy, mně to takhle vyhovuje, cítím se pak lépe. Nejsou to žádné těžké tréninky, spíš si jdu zahrát, udělat dovednosti. A jak jsem rok nehrál, mám z toho všeho obrovskou radost, užívám si toho, že jsem zase na ledě. Chodím si v Budějovicích zahrát s klukama, co hrají extraligu nebo jiné soutěže, třeba s Milanem Gulašem, Radkem Prokešem, byli s námi třeba Pour s Kodýtkem, k tomu třeba bývalí hokejisti. Doufám, že nás bude chodit čím dál více, je to super. Na dovednostní tréninky pak chodím spolu s Tomášem Cibulkou, který hraje v québecké juniorské lize.

Ale přece jen z hlediska herní praxe jste o kompletní rok přišel.
Jasně, rok bez hokeje je dlouhá doba, ale musím říct, že co si teď chodím zahrát, tak to není špatné. Skoro bych řekl, že je to lepší, než to bylo (úsměv). Mám takovou ještě větší chuť, ještě více se tím bavím, mám v sobě vlastnost, že chci vyhrát vždy za každou cenu. Určitě je na čem pracovat, na fyzičce a podobně, je pořád teprve léto, ale po malých krůčkách se to začíná zlepšovat a když to takhle bude pokračovat, budu na novou sezónu dobře připraven. Doufám, že si co nejdřív získám nějaké místo na farmě, pokud bych tam působil, a doufám, že na mně ta roční absence herní praxe nebude vidět.

Zmínil jste práci na fyzičce. Myslíte, že už jste vše dohnal na úroveň, na kterou jste byl zvyklý?
Musím říct, že jo. Fakt se cítím dobře. Když si vzpomenu, jak jsem trénoval před dvěma lety různé cviky, cítím se při nich nyní kolikrát lépe. Jako bych byl uvolněnější. Nevím, čím to je, jestli má vliv to, čím jsem si prošel, že uvažuju jinak, nebo jestli tu fyzičku celkově buduju lépe, nevím.

Tak ono při srovnání s náročností absolvování chemoterapií se asi veškerá fyzická dřina nyní snáší lépe, ne?
Určitě. Mně při těch chemoškách fakt bylo zle, když je teď člověk úplně zničenej z tréninku, tak mi to vůbec nic nedělá, na ten nepříjemný pocit z chemošky to vůbec nedosahuje.

V uplynulé sezóně už jste se i zapojil do tréninkového procesu s áčkem Motoru. Jak to vzniklo?
Dva týdny poté, co jsem oznámil, že je vše v pořádku a jsem zdravý, mě kontaktoval pan trenér Modrý s nabídkou, že pokud bych chtěl, mohu přijít a pomáhat při tréninkách na ledě. Tehdy jsem totiž ještě sám jako hráč do přípravy nemohl. Takže jsem pomáhal trenérům, jezdil na tréninky, nahrával klukům, dělal různé věci spolu s trenéry. Pro mě to byla zajímavá zkušenost, nevidět a nevnímat hokej jako hráč, ale v uvozovkách jako trenér, kdy jsem mohl i být u toho, jak se trenéři spolu baví a podobně. Bylo to parádní. A byli jsme domluvení, že až budu moci naskočit do tréninku, tak se připojím do přípravy. K tomu došlo po nějakých dvou měsících a byl jsem tak s týmem až do února, kdy jsem odletěl do Ameriky podívat se, co mě v příští sezóně čeká.

A co vás tedy čeká?
Tak je to hlavně příprava na další sezónu, mám před sebou dalších pět šest týdnů suché přípravy i přípravy na ledě. Na začátku července bych měl letět do Ameriky na development kemp, kde se scházejí kluci, kteří byli organizací draftovaní. Pak se vracím zpět a budu znovu trénovat. A někdy na začátku září už bych se měl přesunout do Ameriky na sezónu, když bych měl absolvovat nejprve nováčkovský kemp, ze kterého se doufám dostanu do hlavního kempu. A tam se pak rozhodne, co bude dál.

Vždy jste si chválil, jak s vámi klub Minnesota Wild komunikoval, jak se zajímali, nabízeli pomoc. Jak myslíte, že nyní organizace Minnesoty váš návrat vnímá, co od vás očekává?
Myslím si, že nejvíc ze všeho si přejí, abych byl zdravej, aby vše bylo v pořádku. Je to znát z jejich přístupu, kdy si mě na konci února pozvali, aby vše znovu zkontrolovali. Pak to další už bude jenom na mně, co si uhraju a získám. Ten plán bude podobný jako minulý rok, tedy abych začal na farmě. K AHL mám respekt, pár zápasů soutěže jsem letos viděl a je to velmi náročná liga, dle mě patří k nejlepším na světě. Doufám, že si tam uhraju nějaký stabilní icetime a místo a budu se postupně zlepšovat a bavit se hokejem.

Váš příběh byl mediálně sledován. Mělo to nějaký dopad v tom, že se na vás třeba nyní obracejí lidé s tímto onemocněním? Ať už s žádostí o radu, nebo že si o tom chtějí například jen popovídat...
Takových jednotlivců mi napíše hodně, nebo se zeptají i osobně. Že se s tím potýká někdo jim blízký, nebo přímo oni. Děje se to, co jsem si přál, když už to u mě vše dobře dopadlo, tedy aby se na mě lidé v podobných případech obraceli. Z toho mám radost, že aspoň takto můžu lidem pomoct, byť třeba jen trošku je podpořit. Taková komunikace je ale hrozně těžká, nevíte, jak se lidé v dané situaci cítí, takže formu komunikace nechávám na každém, co on bude preferovat.

Kdo třeba podobným způsobem pomohl vám? Nebo zda prozradíte, koho přání vám v průběhu léčby dodalo nejvíce odvahy, které vám udělalo největší radost?
Takových přání byla spousta a to i od spousty známých lidí, hokejistů, ale i osobností nejen z oblasti sportu. Musím říct, že mě to moc potěšilo, že jsem takový zájem o mě nečekal. Jmenovat jednu jedinou takovou osobu nebudu, ale když bych měl vybrat, kdo mi pomohl nejvíce, tak moje rodina, přítelkyně a její rodina. Dělali opravdu vše pro to, aby to pro mě vše bylo co nejpříjemnější, abych se cítil vlastně jako zdravý. Celkově bych si přál, aby se rakovina a její léčba stala více komunikovaným tématem.

V rozhovorech jste zmiňoval, že jste vlastně díky tomu, že jste vypadl z hokejového kolotoče, mohl začít s věcmi, které jste dříve nedělal. Třeba že jste začal chodit s přítelkyní do divadla. Vydrželo vám to? A obecně, je něco, co si z toho roku převedete do života napořád?
Do divadla chodíme furt, představení sice vybírá spíše přítelkyně než já (úsměv), ale baví mě to, je to hezké odreagování. A z dalších věcí? Hrál jsem hodně tenis. Tomu jsem se věnoval vždy poměrně dost, ale loni to pro mě i v průběhu nemoci byl takový příjemný sport, že jsem si mohl jít jen lehce zapinkat. Teď už hraju tenis naplno často několikrát do týdne. A strašně mě baví chodit na houby, doufám, že až začnou růst, tak si s rodiči zajdeme do lesa, tam si člověk také od všeho parádně odpočine.

Tak houby by zrovna mohly růst i v Minnesotě...
No jo, ale oni Američani moc nehoubaří. Tak možná, že bych je to mohl naučit. (úsměv)

Pavel Novák teď, Pavel Novák před rokem. Jsou to rozdílné osobnosti?
Určitě. Mám pocit, že si víc vážím, že prostě můžu. Že vstanu. Dám si dobrou snídani. Jdu si zatrénovat. Tak nějak si to vše víc užívám, neřeším blbosti. Prostě žiju a bavím se tím, že můžu. Nikdy totiž nevíme, kdy se nám vše může obrátit naruby. Tak, jako se to stalo mně.