Radek Dvořák: Bylo by parádní zahrát si ještě s Vencou Prospalem za Motor

Kdy přišlo to rozhodnutí ukončit kariéru?
Tak to rozhodnutí už se rýsovalo delší dobu. Po loňské sezóně jsem trošku doufal, že snad ještě mohu v NHL naskočit, ale s postupem času jsem si uvědomoval, že je čas uzavřít jednu kapitolu a otevřít novou.

Ten konec je opravdu definitivní? Nebyly ještě nějaké nabídky?
Nikdy neříkej nikdy, ale momentálně je to tak, jak to je.

Nezlákala by vás ani nějaká evropská nabídka podobná té z Davosu?
V této chvíli ne.

A co Motor, pokud by se letos vyškrábal zpátky do extraligy? Nenechal by se zlákat třeba i Venca Prospal?
To je věc, která by se řešila v průběhu léta. Ale samozřejmě by bylo parádní zahrát si ještě s Vencou za Motor.

Sledujete vůbec výsledky Českých Budějovic?
Sleduji. S Vencou Prospalem to hodně rozebíráme.

Zpátky k vám. Co považujete za vrchol své hokejové kariéry?
Že jsem mohl hrát tenhle nádherný sport spoustu let.

Vybaví se vám nějaký zápas, který byl pro vás s postupem času něčím výjimečný? A proč?
To by bylo na dlouhé rozepisování. (úsměv) Asi první zápas v NHL. Na ten se jen tak nezapomene. Byl to takový velký krok do pořádného hokeje.

Procestoval jste v NHL hodně týmů. Na kterou štaci vzpomínáte nejraději?
Já už jsem jednou říkal, že každý tým, ve kterém jsem hrál, byl něčím výjimečný. Ale nejlepší roky jsem prožil v New York Rangers, kde jsem mohl být s Petrem Nedvědem a Honzou Hlaváčem.

Po svém boku jste měl také hodně spoluhráčů. Je Václav Prospal tím, se kterým se vám hrálo nejlépe, nebo je ještě někdo jiný?
S Vencou jsem toho hodně prožil. Jak v národním týmu, tak i rok v Budějcích. To je hráč, se kterým je radost hrát.  Jeden z nejlepších centrů u nás. Potom se mi dobře hrálo i s Petrem Nedvědem, Honzou Hlaváčem, Martinem Ručinským, Robertem Reichlem... To by bylo asi na dlouho, kdybych se rozmluvil. (úsměv)

Dají se nějak porovnat jednotlivá zázemí klubů?
V dnešní době jsou týmy se zázemím na stejné úrovni. Jsou některé kluby, které trochu více utrácení za komfort pro hráče, ale ve finále stejně rozhoduje práce na ledě.

Dvakrát jste byl ve finále Stanley Cupu, jednou byl přímo na dosah. To je asi jediná drobná kaňka na celé vaší kariéře, ne?
To mě opravdu mrzí, že se mi nepodařilo aspoň jednou Stanley Cup vyhrát. Je strašně těžké se do finále dostat. A když vám dvakrát uteče mezi prsty, tak to zabolí.

Zažil jste také nejlepší léta české reprezentace. Být trojnásobný mistr světa, to už něco znamená, že?
Určitě! Být součástí těch týmů, ve kterých jsem byl, bylo něco neskutečného. Na to se strašně rádo vzpomíná.

Byl jste u obhajování zlatých olympijských medailí v Salt Lake City, kde však přišel konec už ve čtvrtfinále. Máte odtud nějakou zajímavost, historku, která vám utkvěla v paměti?
Bylo to určitě zklamání, že jsme vypadli ve čtvrtfinále, ale to neznamená, že bychom hráli špatně. Holt takové to čtvrtfinále prostě je. Někdy to vyjde, jindy ne. Ale už je to tak dávno, že si na nic zajímavého nevzpomínám. (úsměv)

Vzpomínám si, že některá média vás dokonce viděla v nominaci o čtyři roky dříve do Nagana. Připouštěl jste si v mladém věku takovou šanci?
Trochu jsem doufal, že bych mohl jet, ale byl jsem před tím zraněný, takže opravdu nevím, zda bych se dostal do nominace.

Jak teď nakládáte s volným časem? Určitě se hodně věnujete rodině.
Je to příjemné být doma s rodinou. Po těch letech neustálého cestování si konečně užívám rodinného života.

Hodně vysloužilých hokejistů se po pauze dává na trénování. Jak jste na tom vy?
Tomáš Vokoun a Marco Sturm tady na Floridě trénují týmy, tak jim s tím vypomáhám. A trénuji i svého mladšího syna, který začal hrát hokej.

Kdyby třeba přišla nabídka z reprezentace, ať už mládežnické, nebo seniorské, zvažoval byste ji?
Určitě by to bylo něco, o čem bych popřemýšlel. Mít šanci trénovat národní tým je rozhodně velká pocta.

Foto: rantsports.com