Zbyněk Sýkora: Vozík ze mě udělal lepšího člověka

Můžete zavzpomínat, jaký jste byl kluk před událostí, která vám změnila život? Jaké jste měl koníčky, plány do budoucna, čím jste chtěl být...
Byl jsem normální kluk z vesnice, hodně času jsem trávil s taťkou nebo dědou, pořád jsme něco někde dělali, pracovali. V létě jsem chodil kopat do míče na hřiště a v zimě na rybník zabruslit, ale jinak jsem žádný velký sportovec nebyl, spíš naopak. Od malička mě táhly motorky, nejdřív padesátky, pak velké.

V jakém roce k nehodě došlo? A co se vlastně přihodilo?
K nehodě došlo v říjnu 2001, boural jsem na motorce, když jsem jel za dědou v sobotu po obědě.

Zatímco některé z nás by taková nehoda zlomila, vy jste mi přišel poměrně brzy po této události vyrovnaný. Jaké byly vaše pocity a v jakém okamžiku jste se se svým osudem smířil?
Když se ti něco takového stane, potřebuješ čas se s tím srovnat, někdo potřebuje času víc, někomu stačí méně. Hodně záleží na okolí a podpoře rodiny. Někdo se s tím taky nesmíří nikdy, pár takových lidí jsem potkal, ale neměl jsem si s nimi moc co říci. Já jsem se asi rok po úraze vrátil zpět do školy a naskočil do „normálního“ života, a už to zase jelo, maturita, práce, sport, holky. (úsměv) Dneska můžu říct, že vozík ze mě udělal lepšího člověka.

Pustil jste se do sportování. Čím jste začal? Dá se říct, že se sport stal vaší novou životní cestou?
Začal jsem v rehabilitačním ústavu Kladruby. Každoročně se tam pořádají Kladrubské hry, tam jsem poprvé naživo viděl sport vozíčkářů. Před nehodou jsem fakt moc nesportoval, takže ano, dá se říci, že se sport stal mou novou životní cestou. Dnes už si to nedokážu bez sportu představit, dokonce si myslím, že pro vozíčkáře je sport důležitější, nežli pro nehendikepované.

Sportovních odvětví jste vyzkoušel hned několik. Co je pro vás nakonec srdcovkou? Florbal?
Jojo, jednoznačně florbal. Začal jsem atletikou, konkrétně diskem a koulí, pak jsem přešel na basket a florbal. S kamarádem Fandou jsme si založili před asi osmi lety florbalový oddíl tady v ČB, který neustále rozvíjíme.

Dosáhl jste nemalých úspěchů. Můžete některé z nich vyjmenovat?
Nerad mluvím o svých úspěších, sport je spíš můj životní styl, než honba za oceněními. Nejvíce si asi cením 6. místa na MS v hodu diskem v Nizozemsku a pěti titulů mistra ČR ve vozíčkářské florbalové lize.

Pokud se nepletu, jezdil jste pravidelně až do Německa. To stále platí?
Hrál jsem basket na vozíku za rakouský Salzburg, se kterým jsme hráli nejprve druhou nejvyšší německou soutěž a následně i Bundesligu. Nacestoval jsem se opravdu hodně, to už je ale minulost, nyní se věnuji florbalu, ale hlavně rodině, máme s manželkou půlročního syna.

Přinesl handicap i změnu ohledně vašich přátel? Odvrátili se od vás někteří, nebo vás naopak naplno podporovali?
Měl jsem to štěstí, že mi většina kamarádů zůstala a podporovala.

Život na vozíku je pro mnoho z nás nepředstavitelný. Můžete zmínit některé situace, které jsou pro lidi bez hendikepu běžné, ale pro vozíčkáře velmi složité? Třeba i z pohledu města - řekněme České Budějovice...
Za těch 14 let jsem se s vozíkem tak sehrál, že už si to bez něj opravdu nedokážu představit. Je pravda, že pokud chci jít kamkoli, musím jako vozíčkář přemýšlet, zda jsou tam schody, dostupný záchod, jaký je tam povrch a tak dále. Prostě dopředu mnohem lépe mapovat terén. Na druhou stranu se ale úroveň bezbariérovosti neustále zvedá. V Českých Budějovicích, mně známém prostředí, se dá žít na vozíku normální život.

Jistě je složité motivovat někoho, kdo je čerstvě po úrazu. Přesto, co byste vzkázal lidem, kteří si prošli tím, co vy, a jsou na začátku své nové cesty?
Těžká otázka. (úsměv) Sport je pro nás strašně důležitý, takže nesedět doma a jít někam něco dělat. On totiž sport není jen o tom se zapotit, ale taky o setkání se s lidmi s podobnými problémy, o přirozené výměně zkušeností, vzájemné motivaci a tak dále. To je to, čím sport doopravdy je.