Vyrůstal v Ústí nad Labem, kde s karate začal. Po přestupu do TJ karate v Českých Budějovicích se mu obrátil kariérní život naruby. Nyní vybojoval stříbrnou medaili v prestižní soutěži v Portugalsku. Až po 16 letech jsem dosáhl takového úspěchu a je to právě díky neustálému tréninku, disciplíně a že jsem se nikdy nevzdal, vypráví úspěšný sportovec Martin Drábek v rozhovoru pro Budějckou Drbnu.
Proč zrovna karate, jak jste se k němu dostal?
Můj táta dělá karate a můj starší bratr dělá karate. Původně jsem ho vůbec dělat nechtěl, zkoušel jsem hrát fotbal, který mi ale nešel, a tak táta zavelel a začal jsem s karate. Navíc bydlím v ulici Sportovní, takže jsem jinou možnost ani neměl. (smích)
Věnuji se disciplíně kumite, zároveň se chci posouvat ve všech směrech. Dělám rozhodčího karate a trénuji malé děti, protože chci své zkušenosti předávat dál.
Jaké byly vyše začátky?
Začínal jsem v Ústí nad Labem, odkud pocházím. Působil jsem v klubu Shotokan Kamura Ryu, Ústí nad Labem, tam jsem byl 4 roky. Pak jsem přešel do Sport Union, Ústí nad Labem, kde jsem byl s panem trenérem Petrem Nechybou, ten mě trénoval 13 let a za hodně mu vděčím.
Během mého působení v Ústí jsem vyhrál 8 titulů mistra republiky, několik medailí z různých turnajů. Avšak moje výsledky nikdy nebyly takové, jaké jsou nyní tady v Českých Budějovicích.
Nyní dosahujete ohromných výsledků, byla někdy doba, kdy jste chtěl skončit?
Ano, hodně se to ve mně pralo na střední škole, nešlo mi to, nebyly výsledky a nebavilo mě to. Můj táta mi ale nedovolil skončit, naopak, hnal mě dál a já jsem mu za to vděčný, protože bych jinak nebyl tam, kde jsem. Samozřejmě byla doba, kdy jsem chtěl chodit s vrstevníky na párty a užívat si, pak jsem ale zjistil, že karate je moje zábava a že nic jiného nepotřebuji.
Momentálně působíte v Českých Budějovicích, kde mimo jiné studujete vysokou školu. Jak jste se sem dostal a proč zrovna sem?
S trenérem z Budějc jsem se znal dlouho, říkal jsem mu, že se chci posunout, že chci výsledky a že v Ústí to nepůjde. Na to konto jsme se domluvili a já jsem přestoupil do TJ Karate České Budějovice. Zároveň jsem se dostal i na Jihočeskou univerzitu, na Pedagogickou fakultu, a tak to spolu hezky vše klaplo.
Jakou změnu pro vás přestup do Budějovic znamenal?
Kdybych sem nepřešel trénovat a na vysokou, tak bych rozhodně nebyl tam kde jsem, tohle mě posunulo dimenzionálně jinam. I co se týče kvality tréninku, kvality regenerace, přístupu trenérů -Miroslava Hýska a Dominika Mikuly, a finanční podpory klubu.
Po roce jsem vyhrál bronzovou medaili na mezinárodním turnaji v Itálii, to byl můj první velký výsledek a díky tomu jsem naskočil na vlnu výsledků a úspěchů. Hned poté jsem získal bronz na mistroství Evropy, a nato pak stříbrnou medaili v Sérii A v Portugalsku, pro mě zatím nejlepší výkon.
Jaké to bylo v Portugalsku?
Dostal jsem se do Série A, senioři do 60 kg, což je velmi prestižní turnaj, je to extrémní úroveň. Byl to jak pro mě, tak pro mého kouče, první takhle důležitý turnaj.
Vše začalo v srpnu, kdy jsem si vážně poranil nohu a nemohl jsem kopat. Následovala měsíční pauza, celý říjen jsem netrénoval. Do toho mě postihla angína, takže po dobrání antibiotik jsem ihned naskočil do tréninku, protože mi zbývaly tři týdny přípravy. Trénoval jsem minimálně devětkrát týdně.
Byl jsem hladový po výkonu. O výsledek mi tolik nešlo, protože to byl můj první seniorský turnaj v této kategorii. Strašně jsem se těšil, chtěl jsem podat co nejlepší výkon. Před zápasem jsem cítil dravost a chuť po medaili. Jsem závislý na karate a sportování a během té pauzy jsem byl nešťastný, že nemohu trénovat.
Myslíte si, že vám pauza kvůli zranění ublížila?
Právě naopak, ta pauza mi dodala větší chuť a větší odhodlání. Díky té pauze jsem se dostal do finále, bez ní bych nepodal takový výkon, bylo by to horší.
Jak to probíhalo?
Po příletu do Portugalska jsem se zvážil, vše bylo v pořádku. V pátek, den před zápasem, jsem doplnil všechny potřebné vitamíny a byl jsem připravený.
První dvě kola jsem vyhrál s přehledem. Ve čtvrtfinále jsem měl lehké obavy z protivníka, ale také jsem nakonec vyhrál. V semifinále jsem nastoupil proti soupeři, který byl neskutečně zdatný. Díky trenérovi, sledujícímu protivníkovi zápasy online, jsem přesně věděl, jak se bude chovat a co mám čekat. Jeho chyb v turnaji jsem využil a vyhrál jsem 7:3. Několikrát jsem ho totiž kopl, za což je více bodů a zároveň to je pro zápasníka „potupné“ a lehce ho to zlomí.
Dostal jste se tedy do finále, jak jste se cítil?
Noc před zápasem jsem se bál, že dostanu nasekáno, protože jsem sledoval všechny jeho zápasy. Je to profík, co dělá karate 26 let, a který se řadí do top 50. Před zápasem jsem však nepociťoval ani trošku nervozitu. Věděl jsem, jak bude hrát on, a jak budu hrát já. Měl jsem jasně danou taktiku, která vycházela první dvě minuty z celkových tří minut. Zápas byl totiž o trpělivosti, kterou jsem držel s výsledkem 3:1 až do posledních 30ti vteřin. Soupeř na mě vyvinul hodně veliký tlak, trpělivost mi došla a udělal jsem chybu, on toho využil a já jsem prohrál s výsledkem 3:6.
I tak je to ale obrovský úspěch, získal jste stříbrnou medaili…
Ano, neberu to jako prohru. Podal jsem přesně ten výkon, který jsem podat chtěl a jsem s ním naprosto spokojený. Je to nejlepší výsledek, kterého jsem dosáhl, a určitě není poslední. Ukázalo to, že na to mám, že jsem schopný konkurovat závodníkům na vyšší úrovni. Prohra neexistuje, jsou to lekce, ze kterých se učím.
Působte, že máte přesně daný mindset a cíle, přes které nejede vlak. Kam míte, co máte v plánu?
Mířím vysoko, co nejvýše to půjde. Připravuji se na seniorské mistroství Evropy, které mě čeká teď na jaře. Díky výsledku v Portugalsku jsem se dostal do TOP 100 světového žebříčku, chci získávat body v rámci světového rankingu, chci získávat zkušenosti a medaile. Budu v tom pokračovat, dokud mi to moje tělo dovolí a dokud si nevybojuji zlatou medaili.
Již jsme zmínili, že studujete vysokou školu - jaký je váš studentský život?
Ano, studuji, nyní jsem ve třetím ročníku v bakalářském studiu na oboru tělocvik-angličtina, mám individuální plán, který mi dost pomáhá. I tak je to občas těžké to skloubit, ale mám kolem sebe skvělé lidi, kteří mi pomáhají. Škola je podmínka, abych mohl dělat karate, a i já sám školu určitě chci dodělat, baví mě to a mám to rád.
Jak trávíte volný čas?
Využívám ho k regeneraci. Kamarády mám, ale moc času s nimi netrávím. Nechodím do hospody, nechodím do klubů, neúčastním se těchto akcí. Hodně odpočívám, k odreagování sleduji anime a čtu mangu. (smích)
Je něco, co byste rád vzkázal na závěr?
Ano, chci. Mám sen, a to je nejdůležitější. Pokud máte sen, tak se ho držte. Zároveň chci poděkovat všem, kteří mi pomáhají, zejména svým rodičům, bratrovi a trenérům – bez vás bych nebyl kde jsem.
