Až budete tohle číst, tak budu mít za sebou už rok. Rok, co jsem zavřenej, rok, co jsem přišel o svobodu, rok, co se mně komplet změnil život. A dnes vám napíšu, co se změnilo za takovou krátkou „pro mě strašně dlouho“ dobu.

Celou tu proklatě dlouho dobu, celých proklatě dlouhých 8 měsíců, co jsem tady, jsem se snažil chovat jako člověk, se všema sem se snažil vycházet, nikomu nic nedělal, jak tady slyším každý den: - chovat se podle vnitřního řádu věznice. A k čemu mně to tady bylo? K tomu aby mě soudce omlátil o hubu, že bych se ve věznici mohl chovat lépe, že moje posudky nejsou moc dobré. Tak co mám krucinál dělat ještě lépe? Mám si lépe stlát postel? Mám si lépe leštit boty?

Můj soud skončil docela špatně. No teda jak se to vezme. O domácí vězení můžu žádat až po jedné polovině trestu. Ale proč tedy proběhl soud, když nemůžu žádat? Proč tolik zbytečného papírování? Proč zbytečně vytahovat „pana“ soudce z postele? To tam nahoře prostě nemohou hned říct, že nemohu žádat, hned na začátku toho dvou měsíčního procesu? No smůla, holt si tu ještě nějaký čas pobudu. Přibližně 2 roky, to jsou ještě dvoje Vánoce, dvoje narozeniny mojí dcerky. No prostě dlouhá doba.

Pro generaci Čechů, která měla Olbrachtova „Nikolu Šuhaje loupežníka“ jako povinnou četbu, je Koločava na Podkarpatské Rusi něco jako mýtické místo. A do Koločavy nás opravdu každoročně směřuje několik set, před válkou na Donbase to bylo několik tisíc Čechů. V loňských oslavách sto let republiky se zcela zapomnělo na to, že Podkarpatská Rus byla prvních dvacet let součástí Československa.

Hned na začátku bych vám chtěl poděkovat za vaše kladné, ale co, i záporné ohlasy. A že vás je opravdu hodně. Tyto články jsem začal psát z důvodu toho, že po mém útěku jsem na facebookových stránkách Drbny viděl mojí fotku v pátrání. A u toho komentáře, ze kterých mně nebylo opravdu veselo.

Podnikli jsme s chlapci náročnou poutní cestu pro Betlémské světlo od nás z Palačáku až do kostela na Piaristickém náměstí.

Někdy si říkám, jak to tady zvládnu. Jsem v tom nejhorším už půl roku, dva a půl roku ještě budu. Dnes už vím, že to zvládnu, ale i když se snažím sebe víc, už nikdy nebudu jako dřív.

Dřív jsem si říkal, co je pro vězně horší čin, jestli vražda nebo znásilnění. Dnes už to vím a vysvětlím vám, jak jsem se k tomu dopracoval.Takže se vrátím tam, kde jsem minule skončil…

Vzpomínkové akce, videomapping, státnické projevy, vojenská přehlídka nebo ohňostroje. Oslavy 100. let republiky napříč celou zemí se nesly v důstojném duchu. Až na jihočeskou metropoli.

České Budějovice se konečně dočkaly. Mají svou vládu. Při vzpomínce na koaliční vyjednávání před čtyřmi roky můžeme konstatovat, že to zas tak dlouho netrvalo.