Telefonoval mi Milan Binder a už podle nadšeného hlasu jsem poznal, že se mu povedl nějaký zajímavý budějovický úlovek. Nemýlil jsem se. Vytáhl na mne Králíka, Františka Králíka, bývalého významného budějovického velkouzenáře a majitele nemovitostí. Jeden z jeho domů stál na náměstí a je znám pod názvem U Tří kohoutů. Pořád vám to nic neříká? Je to ten větší z domů, který tvoří Hotel Zvon. Pokud zvednete oči k jeho střeše, ještě dnes tam uvidíte reliéfy tří kohoutů. Dříve ale v tomto domě sídlila hospoda, která konkurovala vedlejšímu hostinci U Zvonu. František Králík si nechal postavit i dům v Žižkově ulici, kde měl malý krámek. Ve dvoře, kde jsou nyní prostory Vysoké školy evropských a regionálních studií, byla „bourárna masa“ a výrobna. Protože byl ale velkouzenář, tak své výrobky rozvážel do řeznictví po celém městě. Podívejte se na fotografie rodiny Králíků, které získal Milan Binder. Dýchne na vás doba uzenářsky minulá.

Tak jsme se dočkali – Strakonická silnice a ulice Milady Horákové se konečně propojí. Že to ale trvalo! V pátek 18. května o půlnoci začne zkušební provoz sedm set metrů dlouhé silnice, která spojí dvě největší sídliště v našem městě. Více než sto milionů korun je proinvestováno, zbývají poslední úpravy a za pár dní bude slavnostní stříhání pásky.

Nevím, čím si to žáci základních škol na sídlišti Máj zasloužili, ale oni jediní mají šanci na přežití v případě atomového výbuchu nad naším městem. Májské školy I a II totiž sdílejí nejen jídelnu, ale i kryt civilní ochrany. Obě školy byly dokončeny ke konci 90. let minulého století. V podobném stylu byly postaveny i jiné základní školy, například ZŠ Kubatova, ZŠ Bezdrevská nebo ZŠ Vl. Rady v Rožnově, ale žádná z nich nemá prostory k přečkání nejkritičtější doby po výbuchu. Jak tedy kryt pro více než 1200 lidí vypadá?

Je Velký pátek, blíží se patnáctá hodina, čas, kdy podle evangelií Ježíš Kristus na kříži zemřel a já sedím ve ztichlé škole a připravuji tento text. Velký pátek je den, který bychom měli věnovat rozjímání, přemýšlení a také dodržování přísného půstu. Protože dnešek je ze své povahy smutný, rozhodli jsme se s Milanem, že se zaměříme na dvě českobudějovické osobnosti, které již nejsou mezi námi. První osobností je páter Karel Loško, o kterém jsem poprvé slyšel teprve před několika málo dny a druhou je Růžena Švecová, která nedávno zemřela a kterou jste možná mnozí znali.

V minulém díle jsme navštívili podzemní tunel, který prochází pod vlakovým nádražím a pokračuje dále pod Lannovou třídou k Mlýnské stoce, kde končí. Tentokrát jsme zamířili opačným směrem než v minulém díle, to znamená směrem vzhůru.

Letí to letí - v našem úplně prvním povídání ze 4. července 2016 jsme na nafukovacím člunu projížděli tunelem pod Senovážným náměstím po vodách Mlýnské stoky. Teď jsme o něco starší, asi zkušenější, tvoříme 44. díl našeho seriálu a opět se vydáváme do českobudějovických hlubin.

Představte si, otevíráte schránku a vykoukne na vás dopis. Ne ten oficiální, ale hezká obálka s ručně psanou adresou. Zaradujete se a jste zvědavý, kdo vám píše a co se v obálce schovává. Pokud ještě při rozbalování objevíte jednu nebo dvě milé fotografie, svět zkrásní ještě víc.

Soutka a prampouch, slova, která asi řada z nás nikdy neslyšela. A přitom soutky máme v Budějovicích celkem čtyři, a to v samém centru města. Jedna soutka je v Široké ulici, druhá se nachází v České ulici a poslední dvě jsou v Krajinské třídě.

Milí přátelé, většinou se v našem seriálu zaměřujeme na zajímavosti našeho města. Jenže město, to jsou zejména lidé, kteří v něm žijí - a k lidskému životu patří bezpochyby narození, ale i svatby.

Vždycky je smutné, pokud se rozdělí něco, co k sobě patří. Může se jednat o lidi, kteří chtějí být spolu a nemohou, nebo o věci, které k sobě historicky náleží a byly od sebe odděleny. I v Budějovicích máme jednu zapomenutou památku, která byla násilně rozdělena na dvě části.