Ve výškách se toho o sobě hodně naučím, říká slacklinistka Tereza Panochová

Už jsi někdy ve městě před lidmi takhle balancovala?

Ano, vlastně první highline, na kterou jsem se postavila, byla napnutá v polském Lublinu z radnice. Koná se tam každý rok v létě highlinový festival, kde se napínají popruhy mezi domy. Před pěti lety to bylo poprvé, kdy jsem se na ten popruh postavila. Svojí první slacklinu jsem si pořídila v roce 2011 a tehdy jsem i pravidelně začala chodit do parku, kde jsem trénovala.

Navštívila jsi i jiné festivaly v zahraničí?

Vyrazila jsem jednou do Německa na podobný festival, kde jsem poznala skvělé lidi. Tam jsem zjistila, že je to taková příjemná komunita a mně se tehdy zalíbil i ten sport. Pak jsem slyšela o další akci a pokračovala jsem, objela jsem nejrůznější festivaly. Paradoxně jsem v zahraničí poznala Čechy z Prahy a zjistila jsem, že tam existuje docela velká komunita. Kvůli tomu jsem šla do hlavního města studovat vysokou školu.

Co máš vystudováno?

Jsem fyzioterapeutka. Já se vlastně ani nepovažuji za profesionálního sportovce, ale baví mě fyzioterapie. Zajímá mě lidský tělo. Slackline se dá totiž použít i jako terapeutický prostředek.

Jak to myslíš?

Ověřila jsem si, že slackline posiluje zádové svaly a zlepšuje reflexy. Má to hodně pozitivních vlivů. Člověk balancuje na nestabilní ploše, takže si myslím, že třeba pro lyžaře nebo hokejisty je to dobrá průprava k dalšímu tréninku.

Co dalšího člověku může slackline přinést?

Chůze ve výškách je můj koníček, protože miluji hory, takže to dělám hodně pro sebe. Když se chodí ve výškách, tak se tomu někdy říká, že je to meditace v pohybu. Musíte se soustředit a pravidelně dýchat. Všechny myšlenky musí jít stranou, je to poměrně náročné na soustředění.

Baví tě na tom spíš ten adrenalin, nebo se i ráda kocháš krajinou?

Hodně záleží na mém aktuálním rozpoložení. Do hor jezdím i kvůli přírodě a energii, která je tam úplně jiná než ve městě. Meditace ve výšce přišla až v dalších fázích, kdy jsem se slackline věnovala delší dobu a dokázala jsem se víc uvolnit. Mám respekt z výšek, takže jsem se v počátcích hrozně bála. Nějaký adrenalin v tom je vždycky, ale mám za to, že strach se musí překonávat, jinak ještě víc roste. Strach si vytváříme v hlavě jen my sami. Já se v těch výškách toho o sobě hodně naučím, učím se věřit sama v sebe. Kromě sportu je to pro mě i filozofie.

Jakou průpravou musí člověk projít, než si skutečně stoupne na natažený popruh třeba 15 metrů nad zemí?

Vždycky záleží na tom, jakou máte náturu. Když jsem začala chodit na slackline já, tak to vůbec nikdo neznal. Takže jsem to zkoušela, vymýšlela jsem si, jak to budu dělat. Chvilku mi trvalo, než jsem si v hlavě řekla, že to dokážu. Pak jsem se prostě na popruh postavila a vyzkoušela to. Trvalo několik měsíců, než jsem na popruhu skutečně začala chodit.

Kde nejraději chodíš na highline?

Nejraději mezi horami. Mám ráda Alpy. Naposledy jsem byla na highline v Innsbrucku, což bylo asi 2300 metrů nad mořem. Byl to super zážitek.

V Česku slackline lidé moc neznají. Jak velká komunita se tady tomuto sportu věnuje?

Všechny, co se tomu u nás věnují, znám osobně, takže je nás málo. V Praze je ta komunita největší. Myslím, že v Česku by o tom mohlo vědět aspoň tisíc lidí, na lepší úrovni to provozuje třeba jen třicet lidí. Dělá to víc kluků, dokonce teď máme světového rekordmana Dannyho Menšíka, což se moc neví. Danny přešel nejdelší highline, byla dlouhá 1,2 kilometru.

Na slackline se dají dělat i různé triky, skoky, ale třeba i prvky jógy. Zkoušíš něco z toho?

Nedělám klasické triky, třeba salta, kvůli kterým se stává hodně úrazů. To si nemůžu dovolit, protože svoje ruce potřebuju v práci. Na slackline trénuju jógu, některé cviky umím, ale ještě je pořád co zlepšovat.

Doplňuješ slackline i jiným sportem?

Občas chodím lézt, bohužel méně často, než bych si přála. Ke slackline je to potřebné, když se člověk chce pohybovat ve výškách. Docela mě začalo bavit i plavání a odmalička jsem běhala. Sporty mě baví odjakživa, jako dítě jsem vždy někde lítala. I z pohledu fyzioterapie jsem přesvědčená, že člověk zkrátka musí mít nějaký pohyb.

Myslíš si, že slackliningu se může věnovat každý?

Myslím si, že ano. I ti, co mají strach z výšek, to mohou vyzkoušet. Nemusíte nutně lézt po horách, stačí popruh natáhnout v parku mezi stromy a zkoušet balancovat.

Co bys doporučila lidem, kteří s tím chtějí začít?

Musí to zkoušet, zkoušet a zkoušet. Na to není žádná speciální příprava. Musíte si zkrátka natáhnout popruh a postavit se na něj. Tak začínali i ti nejlepší světoví rekordmani.