Jan Schinko se v dnešním dílu Drbny historičky podíval na pomník Adalberta Lanny z roku 1879. Přečkal podle něj několik politických režimů. Padl až kolem 25. května 1945 za pomocí řetězů a traktoru. Někteří ale tvrdí, že to nebyl traktor, ale ruský pásák.
Neobvyklý pohled na pomník Adalberta Lanny z prostoru, kde stojí dnes hlavní pošta. V čase snímku po roce 1900 sídlil c. k. hlavní poštovní a telegrafní úřad na rohu náměstí a Biskupské ulice. Sady tenkrát pokračovaly od Kanovnické ulice až ke staré nemocnici. Jak je trochu patrné ze snímku byl také tento úsek sadů oplocen a na noc se zavírala vrata. Hlídač zamknul a šel domů. Tehdy za c. k. byla jiná morálka. Nemusel mít hlídač k ruce vyhazovače. Prostě se ve 21 hodin končilo a každý odešel.
Ve městě se to dodržovalo, tedy až na výjimky, v souvislosti s hostincem U Bucků. Tam totiž hostinská paní Bucková ve 22 hodin v lokále bez debat zhasla a nerozsvítila. Ve městě se pak něčemu, co jasně skončilo, říkalo - U Buckú zhasli. Podobně, když jela poslední tramvaj, která měla modré světlo – jela modrá.
V sadech od Kanovnické ke staré nemocnici byl také vodotrysk jako v ostatních částech sadů. Bylo to atraktivní místo. Biskupství mělo o prostor zájem pro výstavbu nové katedrály. Už byla připravena studie novogotické katedrály se dvěma vysokými věžemi. Nebyly peníze, takže biskupství postavilo jen místní (ale pozoruhodný) kostel sv.Jana Nepomuckého pro Linecké předměstí. Mezitím byla zbytečně zlikvidována stará nemocnice (mohla sloužit jako dobrá klasicistní budova jinému účelu).
V prospektu průhledu z parku za starou nemocnicí a přes končící Kanovnickou ulici dominuje pomník Adalberta Lanny z roku 1879. Přečkal či odolal několika politickým režimům. Padl až kolem 25. května 1945. Tehdy se kolem pomníku shromáždili vandalové, pravděpodobně měli nějakého mluvčího či hřímajícího šéfa něco jako anarchista Franta Sauer v roce 1918, když inicioval stržení Mariánského sloupu v Praze na Staroměstském náměstí, a vykřikovali, že Adalbert Lanna byl Němec a na pomníku jsou nápisy v němčině, tudíž tento německý pomník musí pryč.
Za pomocí řetězů a traktoru pomník strhli. Pamětníci připomínali, že to nebyl traktor, ale ruský pásák, poněvadž naproti ve Vyšebrodském domě sídlilo přechodně velitelství Rudé armády a dalo pásák k dispozici. Je dnes už jedno jestli to byl náš traktor, ruský pásák nebo traktor po Američanech, protože pomník zařídil strhnout našinec. Podle pamětníka, který šel jako kluk zrovna s maminkou okolo, to byla skupina lidí, o kterých slušně řečeno neměli dobré mínění.
Pomník, jehož autorem byl Franz Xaver Pönninger z Vídně byl slavnostně odhalen dne 27. června 1879, stržen 25. května 1945 a znovu slavnostně odhalen za iniciativy Klubu přátel města dne 2. října 1993. Litinové stylové ploty a brány z let 1881 až 1887 byly zlikvidovány většinou až za německé okupace pro německou zbrojní výrobu. Radnice byla tehdy německá, takže snadno nechala odvést do války i výtvarně hodnotné ploty u škol, u justičního paláce, u okresního hejtmanství v ulici 28. října, u muzea aj. Zůstaly tam léta otvory v obrubníkách, ale i ty zmizely.
Radnice ale sady uchránila jinak. Za 1. republiky požadovaly některé vlivné spolky natáhnout přímou ulici z Mariánského k hlavní poště a další radikální skupina občanů navrhla prorazit Hroznovou ulici přes sady na Rudolfovskou, poněvadž ta nepatřičně končí mezi kaštany na sadech a vůbec klikatá Sadová třída brzdí rozvoj města.
V posledním úseku sadů před obchodní akademií, kde dnes hnízdí havrani, zanikly naše Benátky (na rozdíl od Malých Benátek u Maláku).
