Mariánské kasárny se začaly stavět v roce 1843. Proč je lidé ve městě chtěli? A jak se původně nazývaly? Na to se v dalším díle Drbny historičky podíval historik Jan Schinko. Dozvíte se také, proč je město chtělo nechat zbourat, a kdy se staly kulturní památkou.
Snímek z období c. k. ukazuje současně vojsko a Mariánské kasárny. Vojáci si sice kasárny nepostavili, ale kvůli tomu, že s vojskem byly pořád nějaké potíže, rozhodli se v roce 1841 právováreční měšťané, že jim postaví kasárny. Do té doby bylo vojsko ubytováno provizorně různě po domech. Důstojníci měli lepší ubytování přímo u měšťanů (tedy majitelů domů). Právováreční měšťané si současně uvědomovali, že když vojáky nějak vystrnadí a ti opustí město, přijdou o zisk z prodeje piva vojsku. Zvolili si stavební výbor, který koupil na Mariánském náměstí dva domky od Jana Hovory a Václava Šrámka, nechal domky zbořit a na jejich místě se slavnostně položil dne 30. května 1843 základní kámen prvních velkých kasáren ve městě. Tím po dostavbě dál mohli dodávat vojsku pivo a navíc do jednoho místa.
Kasárny stavěl městský stavitel Josef Sandner, který postavil ve městě řadu pozdně klasicistních domů. Kasárny se nazývaly Ferdinandovy podle v tom čase úřadujícího císaře Ferdinanda. V roce 1874 byly kasárny zestátněny a přejmenovány na Mariánské, když na protější straně náměstí už dříve stálo sousoší P. Marie. V roce 1885 se do kasáren nastěhoval 91. pěší pluk, který se tvořil z branců jihočeských okresů. Toto pravidlo způsobilo, že se do kasáren dostal v únoru 1915 spisovatel Jaroslav Hašek na základě domovského práva v Mydlovarech.
Otec Jaroslava Haška Josef Hašek (učitel matematiky) byl synem Františka Haška (poslanec), sedláka v Mydlovarech. Život spisovatele Hašek byl již prozkoumán ze všech možných úhlů pohledu, zejména, kde všude meškal (hospody) a pil. Také u nás zanechal za tři měsíce výraznou turistickou stopu po hospodách.
Od roku 1967 čelily Mariánské kasárny mimořádnému tlaku Útvaru hlavního architekta města (dále zkráceně ÚHA). Dopisem ze dne 2. prosince 1967 oznámil ÜHA hasičům města, že se počítá s demolicí požárního útvaru, demolicí okresního oddělení policie a s demolicí kasáren. Hasiči byli zaskočeni, i když něco tušili a následně s ÚHA korespondovaly. V roce 1969 jim ÚHA odpověděl, že přes jejich areál v Haškově ulici povede po roce 1975 vnitřní dopravní okruh.
Po třetí odpověděl ÚHA hasičům dopisem ze dne 20. července 1970, že podle Směrného územního plánu bude Švermovo náměstí (stále hovorově Mariánské) spojeno Klavíkovo ulicí s novým přemostěním Vltavy. Přitom podle toho plánu měly být zbořeny okolní objekty včetně kasáren kvůli přivaděčům na dopravní okruh. Dále se počítalo s likvidací celé jedné řady domů v Klavíkovce.
Zcela bez debat k městu nešetrný územní plán nestačili politici realizovat. Možná k tomu přispěl i impertinentní materiál Poučení z krizového vývoje Vasila Bilaka. Politici se začali vzájemně kádrovat, kdo co řekl v roce 1968 a jestli to veřejně odvolal, nebo jestli si nasypal na hlavu dostatečné množství popele. Vzájemně se poté odvolávali z funkcí. Na běžnou údržbu města, už vůbec ne na investice, neměli pár let čas. Došli také peníze, v případě větších staveb se zavedla Akce Z.
Až po roce 1980 se nepříčetný „územák“ upravil, v letech 1982 až 1984 se postavil Nový most u Voříšků (slavnostně otevřen 6. listopadu 1984), vnitřní dopravní okruh se zavedl po Mánesově a Nádražní ulici na Strakonickou k Novému mostu a kasárny zůstaly. Po roce 1990 se o kasárnách mluvilo kladně i záporně (že to žádná architektura není) a konečně v roce 2005 se staly kulturní památkou.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
