Hlavní sestra písecké nemocnice: Komunikace s pacientem je základ

Jaká cesta vede k tak významnému postu, jaký hlavním sestra bezesporu je?
Složitá. (smích) Začnu od začátku... Pocházím z Písku a v této nemocnici pracuji již 40 let, respektive letos v srpnu to bude 40 let. Po ukončení střední zdravotnické školy jsem šla rovnou na ARO, kde mě to velmi bavilo. Byly to úžasné roky. Mimochodem v té době začala jezdit rychlá záchranná služba. Po nějaké době jsem šla na mateřskou, a když jsem se vrátila, nastoupila jsem na operační chirurgický sál. Po zhruba 13 letech jsem přešla na septickou chirurgii, z čehož jsem popravdě byla nešťastná, protože práce na sále mě naplňovala. Musela jsem se také učit, protože septická chirurgie pro mě byla něco nového. Před více než 13 lety odcházela do důchodu hlavní sestra a já se přihlásila do konkurzu. Bylo to velmi náročné, ale zvítězila jsem. Musela jsem si však doplnit vzdělání, a to mi bylo skoro 50 let.

Byla to z profesního hlediska razantní změna? Přece jenom jste přešla od pacienta k věčnému papírování...
Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu jednou takto papírovat. Když jsem nastoupila do funkce, začaly se dělat akreditace nemocnic. Tehdy jsme se rozhodli, že do toho půjdeme, že nemocnici zakreditujeme. Byli jsme devátí v republice. Letos budeme počtvrté reakreditovat. Co se týká práce s pacientem, tak ta mi chybí. To je pravda.

Je práce zdravotní sestry o osobnosti jako takové, nebo na ni dokáže škola perfektně připravit?
Všechno je vždy o člověku. Škola vás připraví teoreticky, ale vy to musíte mít v sobě. Musíte mít srdíčko na správném místě. Se vzděláním to v dnešní době mají děvčata složité. Udělají si zdravotního asistenta, poté jdou na bakaláře a nakonec si dodělávají magistra. Délka studia je velmi dlouhá...

Stále se říká, že je zdravotních sester málo... Co je důvodem? Může za to i zmíněné nastavení vzdělání?
Dříve byly střední zdravotnické školy skutečně na úrovni. Nevzaly nikoho, kdo měl na vysvědčení trojky.  Zdravotní sestry měly prestiž, čtyři roky stačily... Dnes je to špatně nastavené. Kdyby mi bylo 23 let a byla bych jazykově zdatná, což ony jsou, tak bych se vůbec nerozmýšlela a šla pracovat třeba do Rakouska. Finance vás motivují, není žádným tajemstvím, že například v Rakousku či Německu jsou úplně jiné...

Co se týká pacientů... Změnili se v uplynulých desetiletích?
Celá společnost se změnila... Něco je samozřejmě k dobru. Například díky internetu dnes pacienti přijdou a jsou kolem svého onemocnění velmi vzdělaní. Vzrostla ale agresivita. A to není dobré.

Pro pacienty je jistě velmi důležitá komunikace. Vidíte v této oblasti nějaký posun? Ať už z hlediska zdravotních sester, tak i lékařů...
Komunikace s pacientem je základem. Všem děvčatům jsem vždycky říkala, ať se vcítí do rolí svých pacientů. I lékaři jsou dnes empatičtí. S pacienty hovoří a tak dále. Prostě musí. Základem všeho je podat ruku a představit se. Nebolí to a je to jenom chvilka.