pondělí 17. května 2021 Aneta

VIDEO: Na dvacet pět hodin vojákem. Pád na úplné dno a pocit vítězství

Člověk by měl ve svém životě zkusit co nejvíc, a to byl právě ten důvod, kdy jsem se rozhodla, že si na vlastní kůži vyzkouším, jaké to je být na chvíli vojákem. Když mi do e-mailu přišla pozvánka na 25. hodin s protiletadlovým raketovým plukem, ani na minutu jsem nezaváhala a skoro obratem jsem poslala vyplněnou přihlášku.

Celý týden jsem nemluvila o ničem jiném a myslím, že jsem tím svým kolegům v práci trošku lezla na nervy. Když jsem koukla na seznam věcí, které mám mít s sebou, trošku jsem se zhrozila. Naštěstí jsem věděla, na koho se mám obrátit, a tak jsem měla v pátek ráno vše potřebné a mohla jsem vyrazit vstříc novému dobrodružství. To jsem ale ještě nevěděla, co mě čeká.

Při příjezdu před strakonická kasárna jsem se zarazila. Všichni účastníci byli oblečeni do vojenského a já jsem si řekla, jestli jsem tam správně. Následovala krátká zdravotní prohlídka a fasování materiálu. Samopal, blembák (jak všichni říkají kevlarové přilbě) a taktická vesta se stávají mou výbavou, ze které nesmím spustit oči. Zanedlouho na vlastní kůži poznávám, co se stane, když blembák není zapnutý. „Vy nemáte zapnutý blembák? Až skončíme, připomeňte se mi,“ zní rozkaz od našeho velitele. Během chvíle už jsme na zemi a děláme deset kliků. Velitel najednou přestal počítat a museli jsme se dál držet u země.

„Tak tohle už absolvovat nechci,“ řekla jsem si a nebyla jsem jediná. Během dne už jsme si všichni na své věci dávali pozor, pomáhali si a navzájem se kontrolovali. Když se na páteční den podívám s odstupem času, byl to odpočinek. Učili jsme se pracovat s mapou a buzolou, sestřelovat letadla, naučili jsme se základy ovládání třináctikilové vysílačky a stavění přístřešků. Úleva přišla při první pomoci, kdy jsme se učili zastavovat krvácení pomocí takzvaných turniketů. Proč úleva? Protože jsme leželi.

Před půl osmou hodinou večer jsme se v poklusu přesunuli na večeři, během které jsme se dozvěděli, že jeden z našeho „týmu“ odpadl. Já bych teda počkala aspoň po večeři :D Po náloži guláše jsme byli všichni zralí akorát tak na spánek. Na ten nebyl čas.

Krizová noc v Oldřichově

V půl 10 večer jsme naskákali do tater, které nás odvezly směr Oldřichov. „Zrychlete svoji činnost,“ zaznělo ostře od našeho velitele, když jsme se v polospánku snažili vystoupit z tater. Pomocí souřadnic, mapy a buzoly jsme se vydali směr vojenský prostor, kde jsme měli trávit noc.

Na místě jsme byli první, což nás dost zahřálo u srdce. Cesta po tmě a v bahně není nic moc. Bylo půl 1 v noci a bylo načase postavit přístřešky. Mezi dva stromy jsem natáhla provaz, pověsila pončo do „Áčka“, zatěžkala kameny a pod něj se spacákem vklouzla. Místo chlapa mi společnost ve spacáku dělal samopal. Hlídky jsme měli po hodinách. Na mě vyšla od 3 do 4. Při každém předávání „směny“ jsme do vysílačky hlásili kód „Bravo, bravo, tady alfa 6, alfa 6, vše v pořádku.“ Noc pro mě byla krizová. Seděla jsem ve spacáku a nemohla přestat myslet na nic jiného než na to, že výcvik ukončím. Únava, stres a vidina ještě dalších 13 hodin pro mě byla zabijácká. Podařilo se mi na 20 minut usnout.

Budíček v půl 5, rychlé zabalení věcí…. ten spacák se snad přes noc nafoukl do obřích rozměrů. Do teď nechápu, jak jsem do batohu ten spacák narvala, ale povedlo se. Následovala rozcvička. Běh, samozřejmě se samopalem, vestou a blembákem. „Když tlesknu jednou, uděláte 5 kliků. Když tlesknu dvakrát, uděláte 5 dřepů,“ zněl rozkaz. Následoval návrat na snídani. Rozdělali jsme si oheň, opekli buřty a zpátky do „práce“. Čekala nás ještě tři zaměstnání. Výcvik bojového systému musado, při kterém jsme se dost zahřáli. Ovládání útočné pušky, kterou mi radši vzali, když viděli jak mi manipulace s ní „jde“ a armádní dril. Ano, tady přišla další krize, kdy jsem to chtěla vzdát. Pročesávání prostoru, útok a krytí, postup prostorem v šachovnici, a nakonec simulace útoku nepřítele a následný přesun k pomyslnému vrtulníku se zraněným vojákem na nosítkách. Při mé smůle jsem si několikrát lehla do kaluže.

Výcvik ve Strakonicích

pondělí, 4. března 2019, 12:45

Výcvik ve Strakonicích
Výcvik ve Strakonicích

Sladká chuť vítězství

Přesun do Strakonic byl tichý. Nikdo moc nemluvil. Já osobně jsem se těšila, až se převleču do suchých věcí. V hlavě se mi promítalo, co jsem zatím zažila. Po příjezdu do kasáren jsme vrátili nafasované věci.

Pětadvacet hodin bylo u konce a co říct závěrem? Byl to zážitek a to, že jsme měli asi nejpřísnějšího velitele, bylo k něčemu dobré. Vážila jsem si každého úsměvu, který od něj přišel, protože to bylo znamení, že se nám něco opravdu povedlo. Zjistila jsem, že práce v týmu je důležitá, a že hlavně u vojáků platí „jeden za všechny, všichni za jednoho.“ Lepší tým jsem si snad ani přát nemohla. Kluci mě nenechali vzdát běh, podporovali jsme se navzájem a našel se i prostor pro smích.

Každopádně do armády rozhodně vstoupit nehodlám, ale pocit, když můžu říct, že jsem to dala, je k nezaplacení. Stejně tak jako slova našeho velitele: „Když jsem vás viděl poprvé, říkal jsem, že to za dvě hodiny vzdáte. Překvapila jste mě.“

Foto Jan Luxík

Štítky vojáci, výcvik, Strakonice, kasárna

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.