Bezzásahové plochy v Boubínském pralese se mohou rozšířit, naznačil výzkum

Informaci dnes zveřejnila Správa NP Šumava. „Detailně jsme analyzovali letokruhy více než dvou tisíc stromů z celého masivu Boubína. Jednalo se o přirozeně odumřelé stromy za poslední dekádu nebo o pařezy po pokácených stromech, které lesníci vytěžili v několika posledních letech. Stáří některých stromů se blížilo k neuvěřitelným šesti stovkám let, což nám poskytlo výjimečně hluboký vhled do historie šumavských lesů a krajiny,“ vysvětluje výzkumný projekt odborník na pralesy Pavel Šamonil z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví (VÚKOZ).

Vědci zjistili, že i v lokalitách, kde se předpokládá výskyt stromů starých 100 až 140 let, jsou stromy staré 250 i 400 let. Ještě větším překvapením bylo, že se takto staré dřeviny vyskytovaly i mimo oplocené jádro pralesa. Někde jsou dokonce základem porostu. 

Vichřice v druhé polovině 19. století

„Podle odborníků by bezzásahové jádro boubínské rezervace mohlo být rozšířeno. Lesnický management může být aplikován spíše v okrajových částech rezervace, a to v mladších porostech. Počítáme s tím, že výsledky spolu s výstupy z dalších souvisejících projektů se nepochybně promítnou do nového plánu péče o Národní přírodní rezervaci Boubínský prales, který bude zpracován pro období 2025 – 2034,“ uvádí náměstkyně ředitele Správy NP Šumava Silvie Havlátková.

Další zajímavosti z výzkumu popisuje ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený. „Josef John, který stál za vyhlášením pralesní rezervace v roce 1858, ještě dalších 10 let po té věřil, že se pralesní porosty obnovují odumíráním menších skupin stromů, a že v pralese nehrozí velkoplošné odumírání. Současné výsledky výzkumu ukazují, že to bylo pochopitelné. Sám John se stal svědkem do té doby bezprecedentního rozpadu lesa odstartovaného vichřicemi v letech 1868 a 1870 a nejsilnějšího rozpadu lesa od roku 1651 – tedy od doby, kdy jsme vůbec schopni takové události odhalit v letokruzích stromů. Trochu to připomíná současnou dobu, ve které se projevuje zřetelná klimatická změna. I v Johnově době šlo pravděpodobně o klimatickou změnu - oteplení v důsledku končící takzvané malé doby ledové.“

Podle něj mají šumavské lesy mnohem větší potenciál stát se divokými, než se zdálo v době vzniku národního parku. „A opět se potvrzuje, že o šumavských lesích nevíme zdaleka všechno. Jsem přesvědčený, že spousta překvapivých zajímavostí o šumavské přírodě na nás ještě čeká a já se těším na jejich odhalování,“ dodává Hubený.