I po tolika koncertech jsem stále trémista, říká Michal Malátný ze skupiny Chinaski

Celé léto jste měli „prázdniny“ a odpočívali jste. Teď jedete podzimní turné. Jak jste se na něj těšili?
Michal Malátný: No moc. Takhle volné léto jsme neměli snad deset let a udělali jsme to tak schválně, abychom si odpočinuli. A taky aby si odpočinuli i fanoušci a těšili se. Léto bylo bezvadný, ale vždycky je pak potřeba začít hrát, a když se nám podařilo vydat desku, tak ji chceme ukázat v plné parádě. Není nám do pláče je největší turné, je za ním spousta práce. Takže jsme se určitě těšili.

A měli jste z něčeho obavy? Přeci jen to turné je dost technicky nářočné. 
František Táborský: My máme tak šikovné managery a producenty, plně jim důvěřujeme, že to všechno zvládnou. Všechno jsou to zkušení lidé. Ty technický věci nějak neřešíme, my se jenom těšíme na koncert.

Micha Malátný: My se bavíme jenom o kytarách, na kterou budeme hrát, kterou si do té doby ještě koupíme. Jsme opravdu v situaci, kdy máme tak zkušený a dobrý technický tým, že nemám obavy opravdu z ničeho. My hlavně nepředvádíme žádnou estrádu, nelítáme vzduchem, chceme vždy podpořit tu atmosféru písniček. Nechali jsme si podle našeho návrhu postavit podium tak, abychom se tam cítili dobře, budeme mít nejlepší zvuk, světla. Strach z ničeho opravdu nemám. Naopak už se těším, že si zahrajeme. Vlastně jediný z čeho mám možná strach je, aby mi ta nová kytara ladila.

František Táborský: Mně ladí, takže já jsem v pohodě!

Máte před koncerty ještě vůbec trému nebo už je to pro vás spíš rutina?
Michal Malátný: Já mám. Já jsem trémista. A ačkoliv za sebou máme 1 500 koncertů, tak jsem nervozní vždycky a paradoxně, čím je to menší koncert, tím je ta tréma větší. Protože když jdeme do nějaké obrovské haly, tak ty lidi ani nemusíte vidět. Vidíte jen takový velký černý kotel. Tam se opravdu stydím míň, než když hrajeme v klubu pro sto lidí. Tam vám ti lidi vidí do obličeje, do ruky, do pusy.  Ale ona je ta tréma taky dobrá. Před koncertem vás ta nervozita tak jako vybudí, že se vlastně soustředíte. Já si vždycky najdu nějakých patnáct, dvacet, třicet minut, kde se zavřu třeba do sprchy nebo na záchod, a tam se rozezpívám. Naučil jsem se už tu nervozitu přetavit v soustředění.

Album Není nám do pláče jste nahrávali na několika místech na světě. Proč?
Michal Malátný: My jsme tu desku točili po světě, protože jsme tam měli domluvený koncerty pro krajany. Naším cílem nebylo jet do tramtárie a tam natočit desku. Věděli jsme, že v listopadu máme pět koncertů v Austrálii, pak v dubnu v Americe, v Londýně. Tak jsme si říkali: Sakra, když už tam budeme, pojďme zkusit něco natočit. Když to vyjde super, když ne, nic se neděje... a ono to tak postupně vycházelo.

A kde se vám líbilo nejvíc?
František Táborský: Všude to bylo hrozně hezký. To album jsme dělali rok a půl, takže to bylo dost dlouhý. Ale všude bylo pěkně. Na Novém Zélandu, v poušti v Americe.

Michal Malátný: Nejhezčí zážitek pro mě byla asi ta americká poušť. Jestli znáte desku Joshua Tree od U2. Ta deska se jmenuje podle národního parku Joshua tree, s těma kaktusama. A v té poušti je prostě studio. Je tam postavený barák, nejbližší vesnice je x desítek mil daleko. Třeba východ slunce v té poušti? Nádhera! To vás prostě ovlivní, možná to není v té písni úplně slyšet, ale rozhodně to s váma něco udělá. Když strávíte týden někde v Nevadské poušti, kde jsou jen dikobrazi, šakali a hadi, pavouci. Je to prostě prostředí, které s vámi něco udělá a v té písni se to nějak zobrazí. To bylo asi nejhezčí.

Turné s vámi jede mladá zpěvačka Majda Králová. Jak se takové holčině poštěstí, že vystupuje se skupinou Chinaski? Čím vás zaujala? 
Michal Malátný: Zaujala nás svým temperamentem, mládím, bezprostředností a samozřejmě i tím, že krásně zpívá. Ale to máte tak, potkáváte spoustu lídí, ti vám říkají: Hele mám tady bezvadnou holku, nechcete si ji poslechnou? Tak jdete a občas to vyjde, s Majdou jsme si zrovna padli do ucha. Ona je opravdu takový živel. Když s námi na jaře začala zpívat, tak ji ještě bylo 17 let a maminka jí to vždycky musela povolit, dovézt ji na koncert a zase zpátky. Ale teď už je naštěstí plnoletá :D Občas prostě potkáte někoho mladýho, z koho číší taková energie, že si říkáte: Jooo, s touhle holkou si chci zazpívat, to bude na podiu vypadat dobře. A když tu naší stoletou píseň punčocháče zazpívá tahle mladá holka, tak to zase bude mít jinou šťávu. Takže takhle jsme přišli na Majdu. Já teda vlastně nevím, jestli ji to s námi baví jo. My jsme už generace jejích rodičů, ale snad to funguje.

V rámci turné přijedete do několika měst po České republice. Proč jste si vybrali Budějce? Máte k našemu městu nějaký vztah?
Michal Malátný: Já se přiznám, že ta místa, kde budeme hrát jdou úplně mimo mě. To prostě naplánuje náš management, oni se domluví s lidma. Proč hrajeme tady, a ne třeba v Plzni vám bohužel nepovím.

František Táborský: Ale já vám to povím. Máte tady pěkný stadion. 

Michal Malátný: Jinak, já když se řeknou České Budějovice, tak si vybavím jméno Milan Cimfe. To je producent, zvukař a majitel studia Sono. To je jedno z nejlepších studií v Praze, kde točil třeba David Bowie. Já mám jeden zážitek, když jsem tady před mnoha a mnoha lety v Budějcích byl, tady na tom náměstí. Kolem jel na kole Cimfáč, na starým kole bez přehazovačky, a měl na zádech kytaru. Já si tenkrát říkal, ježiši dyť to je Milan Cimfe. Kdybychom tak někdy mohli točit u něj ve studiu... A to se pak splnilo. Milan s námi dělal i na jedné desce. Takže pro mě, když se řeknou Budějky, tak je to Cimfáčov.

František Táborský: Milan Cimfe je v podstatě takový muž v zákulisí, který není vidět, ale je to velice důležitý člověk české scény. Pracoval s Krucipuskem, Lucii, zvučí třeba Kabáty. 

Fanouškům za vyprodanou O2 arénu jste slíbili zatančit novozélandský národní tanec. Když vyprodáme Budvar arénu, zatančíte nám ho taky? 
František Táborský: Já bych to klidně slíbil teda.

Michal Malátný: No, k tomu tančení haki došlo tak, že desku jsme dodělávali v Aucklandu na Novém Zélandu, kde žije náš nynější producent Greg Haver. Když jsme dotočili, tak jsme byli pozvaný na výstavu čecho-novozélandského malíře. A byl to naprosto magický zážitek, protože na té výstavě, byla to výstava obrazů maorských náčelníků z 19. století, tak tam jsme se seznámili s Frankem Graplem, čechomaorem- tatínek je Čech, maminka Maorka- a mě na té výstavě napadlo, že když jsme dodělali desku tady, co kdyby to celé začínalo jakýmsi maorským zvoláním “Dámy a pánové, dovolte, abych vám představil novou desku....” A tak jsem toho Franka přemluvil, šli jsme do studia a on to tam namluvil. Potom řekl, že je to pro něj obrovská čest, že nás za to naučí haku. Takže v tom obrovském, krásném studiu jsme se svlékli do půl těla a on nám dal hodinovou lekci, jak se tančí haka. A to byl tak silný, magický zážitek, že jsme si řekli, že jestli tu O2 arénu vyprodáme, poslední koncert, tak tu haku dáme. No, O2 arena je vyprodána, Frank Grapl už přijel do Prahy, dovezl si sebou další čtyři Maory, teď jezdí po Čechách a předvádí lidem haku. A vyvrcholí to v aréně, kde se pokusíme zlomit světový rekord, který zní: Na Novém Zélandu tančilo haku v jeden moment osm tisíc lidí, nás tam bude 15 tisíc, takže my dáme Frankovi mikrofon, projekční plochy a 15 minut času, což mu prý stačí. A pokud se nám mezi koncem koncertu a přidavkama podaří ty lidi roztancovat, tak to bude nový světový rekord a na Novém Zélandu puknou vzteky :D Ale to je samozřejmě for. Má to svojí magii, tohle je rituální bojový tanec.

Takže probíhají ještě taneční tréninky?
Michal Malátný: Ano,  na zkoušce vždycky dopoledne cvičíme playlist a písničky a odpoledne trénujeme na haku. Skutečně to myslíme vážně, budeme jako kapela tančit, a když se k nám lidi přidají, tak budeme jedině rádi. Akorát v Budějcích ten Frank nebude, takže my vám to nemůžeme slíbit. Haku vždycky tančí náčelník, a po něm jeho kmen. A my tady toho náčelníka mít nebudeme. Ale třeba když se koncert povede, kdo ví.

František Táborský: Tak třeba se nám podaří Franka přemluvit, aby přijel. V Čechách je, tak kdyby měl volno...